máma kriminálnice

Nová zpráva. S podobným obsahem, jaké mi chodí už řadu měsíců. Plná podpory, empatie a až dojemně hřejivých slov. A taky obdivu... Za to, jak jsem celou situaci zvládla. Za to, že sdílím svou zkušenost. Za to, jak jsem odvážná. Nejednou se dokonce objeví výraz hrdinka. Máma hrdinka! Zní to líp než máma kriminálnice. A jsem vážně hrdinka?  V očích svých kluků určitě ano. Protože vždycky najdu ztracenou hračku, kterou akutně potřebujou a kterou někam důmyslně schovali dvacet osm vteřin zpátky. Pokaždé na jiné a méně pravděpodobné místo. Protože je nenechám spadnout, když vymýšlejí stále nové a lepší způsoby, jak si v lepším případě jenom natlouct anebo znovu vybarvit ještě nezahojenou modřinu. A protože tady pro ně jsem. Pořád. I ve chvílích, kdy se mi chce utéct daleko pryč do doby, kdy mě budila mnou nastavená melodie na budíku ve stejný čas od pondělí do pátku. Obvykle po sedmi hodinách spánku. Jinak jsem byla nepoužitelná, jak jsem o sobě tvrdila. Když jsem poslouchala rozhovory ...

 "Matýsku!" zvolám. Hlavou mi prosviští představa, které se tolik bojím. "Zastav!" A pak jen sleduju bleskový okamžik. Vidím Matěje, jak chytá Davida za ramena, který k němu stojí zády. Oba se smějí. Matěj zatáhne Davida a ten ztrácí rovnováhu. Padá na zadek. Překulí se na záda. Temenem hlavy dopadá přesně na hranu futer. Hlasitý řev se mění v pronikavý pláč. Zvedám Davida ze země. Přestávám dýchat. Jako tolikrát. Jako vždycky, když někdo z kluků upadne. Pokaždé se zastaví celý svět. I čas. Neslyším tlukot svého srdce. Ani pulzující krev. Jak dlouho to trvá? Vteřinu? Deset vteřin? Minutu? Jedno táhlé nekonečno! Podle intenzity pláče usuzuju, že to musela být pořádná rána. Na hlavě pořád nic nevidím. David je rudý jako rajče. A tak musím počkat, až se uklidní. Slzy i hleny utírá David do mého ramene. A já se začínám modlit. Tiše. Zase. Přitom nejsem věřící. Strach nezmizí. Nikdy. Stále ve mně zůstává. Jako výstraha! Mohu s ním jenom pracovat, aby mě neovládal. Aby ne...

"Matýsku, co si dáš k večeři?" ptám se staršího syna. "Kaši," odpoví mi. "Vážně?" zvednu překvapeně obočí. "Jo," řekne Matěj. "Kakijovou." Vařím poctivou kaši. Krupicovou. Z kozího mléka. A nešetřím Grankem. Tahle tu kaši má rád. A mě to pořád dost udivuje. Těžko se mi věří, že se mu vážně ještě nezprotivila. Pět měsíců jí dostával ke snídani a k večeři. Bylo to jediné vysoce kalorické jídlo, které jsem do něj dostala v době, kdy jsem s ním docházela měsíc co měsíc do ordinace dětského lékaře, aby se převážil. Aby se zjistilo, jestli přibírá. A jestli Matějova hmotnostní křivka v grafu stoupá. Dlouhých pět měsíců, kdy předčasně do důchodu odešel Matějův pediatr. A Matějova karta se dostala k zastupující lékařce, která mu dala do zdravotní kartičky razítko o neprospívání. I ta odešla po pár měsících. "A vy už tady plánujete zůstat?" ptala jsem se nejistě mladé doktorky. Odhadovala jsem, že je ještě mladší než já. "Víte, já...

 „Maminko, a jí?“ podívá se na mě doktorka poté, co dostuduje Matějovy růstové grafy ve svém počítači. Znám tu otázku. Slyšela jsem ji už několikrát. A taky vím, co to znamená. Především nepříjemné dohadování a vysvětlování doktorce, která tady slouží jako zástup za synova pediatra a která dle všeho neotevřela synovu kartu, aby se s ním aspoň trochu seznámila. A na tohle fakt náladu nemám. Rychlým pohledem kontroluju čas na nástěnných hodinách. Vteřinová ručička tiká. Pomalu. Pomaleji, než by měla. Nebo si to jenom myslím. Možná je to i tím, že můj srdeční tep zrychlil. Matěj od roční prohlídky přibral. Ještě před pár sekundami zpátky jsem se radovala, že Matěj přibírá, ale otázka doktorky mě zcela zchladila. „Jí,“odpovím. „Někdy více, někdy méně, ale jí.“ „Váš syn totiž spadl pod třetí percentil," zaslechnu. Cítím, jak se ve mně zvedá vlna stresu a vzteku. Tohle vážně nesnáším. Nesnáším, jak se děti musí hodnotit podle nějakých tabulek. Jak se musí vlézt mezi percentily. Jako by ...

Zproštěna obvinění. Naskočí mi v hlavě až čtyři a půl minuty po probuzení. Chvíli koukám do stropu a přemýšlím nad pavučinami, do kterých se zachytává akorát prach několik měsíců. A najednou mě ty pavučiny začnou štvát, stejně jako rozházené hračky v obýváku i v dětském pokoji, nahromaděné talíře na kuchyňské lince, koše plné prádla. Procházím bytem a začnu vytvářet imaginární seznam. A potřebuju uklízet. Občas mě to popadne. Nutkavá potřeba uklidit, protože v sobě mám zmatek. A tak bych nejraději vycídila pořádně každou místnost, zákoutí, skříň i poličky. Vytřídit a srovnat oblečení. Seřadit knihy v knihovně abecedně nejen podle autorů, ale i jednotlivých děl. A taky bych nejraději přestavěla nábytek. Nebo ještě líp. Odstěhovala se. Opustila tenhle byt se vším a odešla bydlet někam jinam. Pryč. Od lidí. Z tohoto bytu. A nechat v něm i vzpomínky na poslední rok a půl. Vedle paniky, která mi otřásá vnitřkem, se ve mně rovněž zvedá vlna odporu. Ze všeho nejvíc však k obýváku. Stojím asi ...

Tolikrát jsem si přála vrátit čas. A kdyby se mi naskytla příležitost, udělala bych to. Bez zaváhání. Okamžitě. Jako mnohokrát předtím, když jsem se chtěla vrátit do jednoho jediného okamžiku. Stačilo by mi pár vteřin před tím, než se Matěj pustil stolečku a padal po zádech na zem. Stála bych vedle něj a chytala ho. Nebo... Nebo se nenechala zviklat doporučením a věřila své intuici. Po vyšetření ve vinohradské nemocnici bych řekla Dušanovi, ať otočí auto a jedeme domů, protože je pozdě a na rentgen dojedeme jindy, kdyby se Matěj projevoval jakkoliv nezvykle. A páteční noc bychom strávili v naší posteli. V nevědomí, že si dítě může způsobit tříštivou prasklinu lebky pádem z vlastní výšky. Že něco takového je vůbec možné. Že se to stalo našemu vymodlenému dítěti. A všechno by bylo jinak. Jak? To si nedokážu představit. Ani sebe. Ani naši rodinu. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to. Ale vrátila bych do momentu, kdy jsem se cítila slabá a zlomená. Kdy jsem neviděla východisko a chybě...