Vrba

Není to skutečné. Odehrává se to jen v mé hlavě. Teď. Vlastní mysl mi pouze přehrává útržky něčeho, co se stalo. Co je za mnou. Co jsem nezvládla. Sakra! Jsou to jen vzpomínky. Vzpomínky! Nic víc. A pořád je dokonale slyším, jako by opět stály kousek ode mě.

"Je to blázen!"

"Nebav se s ní."

"Není normální."

Ticho!

Moje pravá ruka sevřená v pěst se boří do polštáře.

Mlčte!

A znovu.

Buďte zticha!

Ještě jednou...

* * *

Cítím, jak se mi třese celé tělo. Nekontrolovatelně. Nemohu to zastavit. A těžce se mi dýchá, jak se mi svírá hrdlo. S každým pokusem o hluboký nádech víc a víc. Hanba. Znechucení sama sebou. Selhání. Tohle mi koluje v žilách. Znovu mě přepadají myšlenky na smrt. I chvilkové odhodlání to udělat. Vážně. Protože nechci zažívat tyhle roztrhané stavy. Děsím se sama sebe a svých reakcí. Nechci, aby mě vlastní děti viděly zlomenou a s neviditelnou krvácející ránou. A protože mě zaplavují pocity nejistoty a obav, že se posttraumatu nikdy nezbavím. Že mě bude pořád doprovázet. Jako tichý stín, který mě nečekaně přeroste, sevře a pohltí.

Do ruky beru telefon. A hledám číslo na svého terapeuta. Dívám se, jak se jeho jméno na displeji třese ve stejném rytmu jako moje ruka.

„Kdybyste potřebovala, zavolejte se,“ nabízí mi Daniel na konci každého našeho sezení. Zrovna nyní procházím krizí. Záchvatem. Nebo jak to mám říct. Není to ani můj první záchvat, ale je nejtěžší. Chtěla bych si o tom s Danielem popovídat, vyventilovat všechno, co se za poslední hodinu stalo, ale... Nemůžu!

Najednou mám strach se mu svěřit. Přitom mě nikdy nesoudil za mé reakce, slova ani emoce. Nehodnotil mě. Nekritizoval. Trpělivě a aktivně mi naslouchal a dodával sebejistotu v mé cestě. 

Nejde to. Prsty odmítají spolupracovat s myslí. Můj mozek analyzuje a probírá se možnostmi. Už nikdy nepůjdu na zahrádku, abych je znovu nepotkala. Raději. Ani dopoledne, ani odpoledne. Nikdy. Zrovna se necítím ani s to vůbec vyjít ven z bytu, natož z pokoje. Nechci vidět žádné lidi a s nikým se bavit. 

„Tohle se nesmí nikdo dozvědět!“ ozve se hlásek v mé hlavě. Zcela jasně a zřetelně. „NIKDO!“

Odkládám telefon na koberec. Vedle sebe. Stále se mi třesou ruce. A oči se plní slzami. Zatímco vedle v obýváku si Dušan hraje s kluky, já sedím v ložnici. Za zavřenými dveřmi. S mým démonem.

* * *

"Šla jsem se synem ven na zahrádku," povídám Danielovi na dalším sezení. Sedím doma v posteli. V županu a občas se podívám na obrazovku telefonu, kde je terapeutův obličej. Nevypráví se mi to lehko a dělám často pauzy. "Naproti nám mají pozemek dvě ženy. Je to máma s dcerou. Přijdou mi jako dvě nešťastné duše. Matka by mohla být babičkou, dcera působí dojmem staré panny. Nikdy jsem neviděla, že by měla s sebou dítě. Chodí tam vždycky spolu na dopoledne. Spolu se nebavíme. Ani nezdravíme. Docela mě překvapilo, když ta matka přišla k našemu plotu a pozdravila. Měla jsem z ní špatný pocit. Chtěla, abychom se postarali o přerostlou vrbu na našem pozemku. Odpověděla jsem jí, že určitě vrbu v nejbližších týdnech prořežeme, akorát se dvěma dětmi bez hlídání se nám hůře plánuje. Vyslechla jsem si, jak se cítí ohrožené a že jim padají větve na pozemek, a ačkoliv jsem se jí snažila ubezpečit, že vrbu opravdu zpacifikujeme v rámci možností, protože smuteční vrba nejde jen tak porazit, ta ženská se točila stále kolem stejného tématu. Pořád jela to své, jako kolovrátek. A cokoliv jsem řekla, brala opakovaně jako výmluvy. A označila mě za nepříjemnou. To už mě dost nasralo..."

Když zvednu oči k displeji telefonu, vidím, že mě Daniel sleduje. 

Řekni to!

"Pamatuju si, že s každou stížností té ženské jsem se přiblížila k plotu, který byl mezi námi. Jak se na ni dívám ze shora. A že mám obrovskou chuť ji chytnout rukama kolem krku a sevřít. Zakroutit jí krkem jako nějaké slepici, protože tohle mi moje hlava ukázala. Kdákající slepici. Kdyby mezi námi ten plot nebyl, skočila bych po ní a ublížila jí, jenom abych ji umlčela. A tak jsem na ní zařvala DRŽ UŽ HUBU, BÁBO JEDNA! Hlasem, který neznám. Který není podobný mému. Značně mě vyděsila moje reakce, že bych byla schopná fyzicky napadnout člověka. Že jsem chtěla ublížit..."

"Jak zareagovala ta žena?"

"Ucouvla dozadu. Asi dva kroky. Lekla se. Viděla jsem strach v jejích očích, ale neumlčelo jí to. Spustila na celé kolo. Její dcera mi nadávala, že jsem úplně blbá, nenormální a blázen. Svou reakcí jsem přilila olej do ohně. A dala jsem jim o důvod více cítit se ublíženě. Až o dost později mi došlo, že ta stará žena je typem člověka, který nechce řešení, ale chce si stěžovat. Při jakékoliv příležitosti. Ustavičně. A komukoliv."

"Co se stalo potom?"

"Musela jsem se synem odejít. Pořád láteřily na můj účet. Potom jsem si uvědomila, co způsobilo tu mou prudkou reakci. Ta marnivá snaha vysvětlit. Že pořád dokola něco vysvětluju a druhá strana mě neslyší, nevnímá."

"Ano, ta žena za to nemohla. Ona byla pouze rozbuška."

"Tohle se už nemůže opakovat."

"A co by vám pomohlo?"

"Musím běhat. Pravidelně. Když došlo k tomuhle konfliktu, byla to už několik dní, co jsem neběhala. Vymlouvala jsem se, že není dobré počasí, starší syn je nemocný. Teď vidím, že se nemůžu vymlouvat na počasí a že musím běhat, ať je zima, větrno, ať prší nebo mrzne. Jinak potom nezvládnu udržet veškerý vztek a frustraci, snadno bouchnu a pak to přejde do emočního záchvatu, který mě vyřadí na pár hodin. Víte, nerozumím tomu. Poslední týdny mi bylo dobře. Cítila jsem se opravdu skvěle, doma máme pohodu a s klidem zvládám i všechny krize dětí. A najednou tohle."

"Bohužel takové posttrauma je. Může jej vyvolat cokoliv a kdykoliv. Tenhle spouštěč se může objevit i mnoho, mnoho měsíců nebo let po krizové situaci. Ve vašem případě to teď byla stará bába, která si potřebovala postěžovat."

* * *

Nezvládla jsem to. Nezvládla jsem situaci tak, jak bych bývala chtěla. Přesto pořád to byla dobrá příležitost poznat další kousek sebe. Svých reakcí. Svého nitra. Přiznat si všechny emoce, které jsem cítila. Neskrývat je před sebou. Nebo si nalhávat, že taková přece nejsem, protože nikdy jsem nikomu neublížila. Nikdy dříve. Teď jsem tady. Jiná.A navzdory velké touze ublížit jsem to nakonec neudělala. I to je vítězství. A vím, že příště to zvládnu. Zase o něco lépe. Protože tomu věřím.