máma kriminálnice

 "To je dobře, že jste to neudělala," vyhrkne na mě advokát poté, co se mu svěřím s tím, jak jsem měla chuť hodit po státním zástupci židli. A je to poprvé, co se přestane usmívat. "Kdybyste to udělala, soudce by vás okamžitě odsoudil." Oba čekáme na chodbě, než nás soudce zavolá zpátky do soudní síně. Vyžádal si pětiminutovou přestávku na rozmýšlení rozsudku. Tuším, že je rozhodnutý už nějakou dobu. Zaplavují mě podivné pocity. "Pamatujete si, co jste mi řekl, když jsem byla u vás v květnu v kanceláři?" podívám se na advokáta. "Ne," zakroutí hlavou. "Že soudce musí za měsíc uzavřít určitý počet případů," odpovím. "A že nebude chtít dlouho řešit jeden pád dítěte. Podívejte, je srpen. Čtvrté jednání během tří měsíců a za pár minut se dovíme rozsudek.“ Najednou si uvědomuju, že je mi to jedno. Ani si nedokážu představit emoce, jakékoliv, které bych jinak cítila. Nejsou tam. Jediné, co opravdu chci, je konec soudu. "Vážně škoda, ...

Vážený soude, stojím tady už počtvrté, protože se stalo neštěstí. A je to i počtvrté, co jsem se musela vzdálit od svých dětí. Od Matějova pádu uběhlo 18 měsíců, kdy jsem žila v nekonečném strachu a hrůze, které se těžko popisují a které si málokdo dokáže představit. A bojím se pořád. Můj syn Matěj si rozbil lebku. Do teď tomu nerozumím a nechápu, vždyť spadl na podlahu a z vlastní výšky! V nemocnici jsme hledali pomoc, té jsme se dočkali, ale také oznámení na OSPOD. To, co mělo být pouhou jednou kontrolou naší domácnosti, se změnilo v pravidelné a neohlášené kontroly, které v srpnu 2020 jsme dostali nařízené i soudně. Nikdo z pediatrů, fyzioterapie, ani inspektorů kriminální policie nepředpokládal, že tento případ dojde tak daleko a já se postavím před soud. A přesto se tak stalo a já tady stojím jako obžalovaná, jako kriminálnice se šarlatovým písmenem na prsou. Jenže na rozdíl od Hester Prynnové mým cejchem není cizoložství, ale zanedbání péče o vlastní dítě. Přitom jsem milující a ...

Dnes. Žádné jindy. Rozhodne se dnes! Opakuju si v hlavě, než dorazím výtahem do druhého patra. Celá chodba je prázdná. Posadím se před místností s číslem 2.323 a vytahuju svou závěrečnou řeč. Do sluchátek si pustím hudbu. Stres a nervozita na mě doléhají už teď. Je to brzy. Klepou se mi ruce. V duchu si pročítám text, v hlavě slyším intonaci i pauzy a taky, jak mi drhne hlas. Otevřou se dveře místnosti, místo zapisovatele vyjde žena a po chvíli druhá. Mezi řádky zaslechnu, že soudce odsoudil syna jedné z nich na rok a půl, z čehož si odsedí devět měsíců. Za přečin. Napadá mě, když soudce už jednomu uložil trest, mě by mohl zprostit. Nestihnu se vrátit ke zbytku svého textu a slyším pozdrav. Můj advokát. Jako vždy s úsměvem na tváři. Úsměv mu neoplácím. Je to nad mé síly. Vstupuju do místnosti. Automaticky kráčím ke stolu po soudcově levici. Naproti mně jde mlaďoch osobně. Vyčerpali limit zástupců? A kde je můra? To si vážně nechá ujít grand finále? Opravdu? Mlaďoch usedne na své místo ...

Sundávám si z obličeje ten zatracený respirátor a hážu ho vedle sebe. Je mi jedno, že jsem na chodbě před soudní síni a že bych jej měla mít na sobě. Moje zoufalství se dere na povrch a odchází se slzami. Můj pláč se nese chodbou a je mi jedno, jak je hlasitý a kolik soudních jednání na patře ruší. V hlavě mi rezonuje ta samá otázka. Jediná otázka, která křičí: “Proč?! PROČ!“ * * * O třicet minut dříve už podruhé kontroluju číslo soudní síně. Je to vážně 2.311? Přesně tohle číslo mám zapsané v poznámce i v e-mailu od mého advokáta. Jiná místnost, ale tuším, že i zde chybí okna, že i zde panuje tísnivý pocit. A právě v této místnosti se rozhodne. Konečně! Zaráží mě, že nevidím rozvrh dne. Jsem nervózní. Víc než kdy předtím. Za sebou slyším kroky. Otočím se a vidím přicházet menší postavu se staženými vlasy do ledabylého ohonu. S fyzioterapeutkou Michaelou se pozdravíme. Jiná slova nepadnou. Nevím, co říct. Přijde mi to zbytečné. Možná je na mě naštvaná, že se musela k soudu přece jen do...