máma kriminálnice

“Nenechej se zviklat,“ radí mi Milan. Pracuje u policie. “Stává se, že mohou na tebe během výslechu vyvíjet tlak a vyhrožovat.“ Mračím se. “Nechápu." “To znamená, že ti sami řeknou, aby ses přiznala," vysvětluje. “Když se přiznáš, dostaneš mírnější trest.“ “To se fakt děje?" ptám se. “Zní to jako z amerických filmů, kde si hrají na hodného a zlého poldu.“ “Běžná praxe,“ pokrčí Milan rameny. To je něco na mé nervy! A nevím, čeho se bát dříve. Z jedné strany sociálka, z druhé strany kriminálka. Jako Skylla a Charybda. A každý ví, jak dopadl Odysseus, jeho posádka a loď po útoku těchto dvou stvůr.  * * * Dušanovi zvoní telefon. Představuje se celým jménem, takže nikdo z rodiny nebo kamarádů mu nevolá. Je mi jasné, kdo je na druhé straně. Zpomaluje se mi dech, omezuju hraní s Matějem, až ho vezmu do náruče a koukám na Dušana s telefonem u ucha. Více nedokážu. V mé hlavě je černé prázdno s mnoha otazníky a vykřičníky. Je tam strach. A taky zmatek. Z toho, co se děje. Po někol...

Doma. Po čtyřech dnech jsem s Matějem v náručí překročila práh dveří. Až tady se dostavil pocit úlevy a klidu. Aspoň na chvíli. V hlavě mi pořád na pozadí vířila věta sociální pracovnice z nemocnice: “Očekávejte v nejbližších dnech kontrolu." Bylo úterý odpoledne. “Myslím si, že přijdou příští týden,“ řekla jsem nahlas. I Dušan pochyboval, že by to stihli ještě tenhle týden. Co se během takové kontroly z OSPODu děje? Co všechno budou kontrolovat? Podívají se do šatních skříní? Otevřou ledničku? Jak moc je pro ně důležitá uklizená domácnost? Co je ještě pro ně přijatelný provozní nepořádek a co už vnímají jako bordel? Kdo přijde? Chápající mladá paní? Nebo praxí pokřiveným pohledem stará bába? Mohou trvat na postýlce? Nechají si vysvětlit, že něco děláme jinak? Že chceme vychovávat Matěje jinak, než v jaké výchově jsme vyrůstali my a mnozí z naší generace? Jedna otázka za druhou bombardovala mou představivost a můj strach se pomalu stupňoval.  “Hlavně si pořádně ukliď," poradi...

“Váš syn se probouzí,“ slyším ženský hlas. “Můžete jít za ním.“ Otočím hlavu směrem ke dveřím a zaznamenám postavu ve dveřích. Se třemi a půl dioptriemi na dálku vidím pouze barevný flek. Nahmatám brýle na stolečku a vstávám z postele. Spala jsem hodinu. A pořád u mě přetrvává ten podivný pocit z nemocničního personálu. Koukají po mně. Sledují každý můj pohyb. Pořád. Nebyl to sen. Děje se to. I teď. Šourám se dlouhou chodbou k oddělení JIP. Jen co zahlédnu Matěje, všechna únava ze mne padá. Jsem s ním! Čichám k jeho kudrnatým vláskům a beru si ho do náruče. Najednou i Matěj vypadá klidnější. Nikdy nebyl beze mne. Jak to pro něj jen musí být těžké! Se mnou mluví nemocniční personál, ale s ním? Asi těžko mu cokoliv vysvětlí. Radši na to nechci ani myslet! Sedím u Matějovy postýlky a hraju si s ním, než na něj padne únava. Usíná mi na prse a opatrně jej pokládám zpátky do postýlky. Protože musím! Vracím se na pokoj a než stihnu dožvýkat poslední sousto rohlíku s tvarohem, otevírají se dve...

Stojím v ordinaci s Matějem v náručí a samým šokem sotva dýchám. “Posaďte se,“ vybízí mě doktorka. “A hlavně ho nepouštějte!“ Matěje si přebírá Dušan a já si sedám na židli u pracovního stolu. Těžko se mi věří výsledku rentgenu. “Rozsáhlá prasklina lebky, asi sedm centimetrů dlouhá,“ slyším z dálky. Sedím na židli, srdce mi šíleně buší a oči mám zamlžené. Usilovně vzpomínám, kde si Matěj mohl udělat takový úraz. Ten pád! Opravdu? To jako vážně z toho pádu?! Popadá mě strach a děs, co se to je děje. A co bude s Matějem?! “Jak se to stalo?“ vyptává se doktorka. Vysoká, vyzáblá, s kudrnatými krátkými vlasy. “Stavěl se ke stolečku,“ odpovídám v krátkých větách. Nedokážu poskládat složenou větu. “Ztratil rovnováhu. A spadl. Hlavou se udeřil o podlahu.“ “Spadl z výšky? Spadl odněkud?" “Ne,“ kroutím hlavou. “Nohama stál na podlaze.“ “Takže z vlastní výšky?“ “Ano,“ souhlasím. “Podívejte se na to,“ ukazuje doktorka na rentgenový snímek na obrazovce počítače. Dušan se dívá, já nemám odvahu....