Domněnka
Stojím v ordinaci s Matějem v náručí a samým šokem sotva dýchám. “Posaďte se,“ vybízí mě doktorka. “A hlavně ho nepouštějte!“ Matěje si přebírá Dušan a já si sedám na židli u pracovního stolu. Těžko se mi věří výsledku rentgenu. “Rozsáhlá prasklina lebky, asi sedm centimetrů dlouhá,“ slyším z dálky. Sedím na židli, srdce mi šíleně buší a oči mám zamlžené. Usilovně vzpomínám, kde si Matěj mohl udělat takový úraz. Ten pád! Opravdu? To jako vážně z toho pádu?! Popadá mě strach a děs, co se to je děje. A co bude s Matějem?!
“Jak se to stalo?“ vyptává se doktorka. Vysoká, vyzáblá, s kudrnatými krátkými vlasy.
“Stavěl se ke stolečku,“ odpovídám v krátkých větách. Nedokážu poskládat složenou větu. “Ztratil rovnováhu. A spadl. Hlavou se udeřil o podlahu.“
“Spadl z výšky? Spadl odněkud?"
“Ne,“ kroutím hlavou. “Nohama stál na podlaze.“
“Takže z vlastní výšky?“
“Ano,“ souhlasím.
“Podívejte se na to,“ ukazuje doktorka na rentgenový snímek na obrazovce počítače. Dušan se dívá, já nemám odvahu. Nemohu se podívat. Bojím se podívat. To, co se stalo, je strašné. Děsivě strašné!
“Je vůbec možné, aby se stal takhle vážný úraz z pádu?“ ptá se Dušan. Jemu samotnému se to nepozdává.
"Spadl na lino,“ říkám. Koukám na jedno místo a snažím se vybavit všechny podrobnosti toho, co se stalo. “Chvíli brečel. Ale rychle se uklidnil. A choval se běžně. Nezvracel. Nemotal se. Hrál si.“
V očích mám slzy, které se derou ven. Brečím. A slzy nejdou zastavit. Jak se jen tohle mohlo Matějovi stát?! Cítím se hrozně, bojím se o Matěje a klepu se zimou. Zaslechnu něco o okamžité hospitalizaci. Nic neříkám. Když si přeberu Matěje, odvádí nás na lůžkové oddělení. Tisknu k sobě Matěje, na jeho bouli na hlavě jsem opatrná. Nechci se na ni ani podívat, jak je mi z toho všeho špatně, jak mě to bolí.
Na recepci si vybírám nadstandardní pokoj. Chci soukromi pro sebe a pro Matěje. Matěj má komplikovaný spánek v noci, kdy se často budí a ještě častěji kojí, a nerada bych obtěžovala ostatní pacienty na více lůžkových pokojích. Sedím na posteli a Matěj je kousek ode mne, zkoumá barevné kelímky a pokouší se vložit je do sebe. Když vstoupí do pokoje neuroložka, Matěj leze po čtyřech ke mně do náruče a choulí se v ní. Doktorka různě Matěje natahuje a zkoumá jeho reflexy. Mezitím mi pokládá ty samé otázky jako doktorka v ordinaci. Něco se jí nepozdává a navrhuje vyšetření CT. Souhlasím s tím, jen ať mám jistotu, že Matěj bude v pořádku. Že to bude dobrý. Prosím! Přichází další pracovnice v bílém munduru a sepisuju s ní dokumentaci. Tentokrát blondýna s vlnitými vlasy. Je empatická a usmívá se. Informují ji ohledně předčasného porodu, návštěv neurologa a fyzioterapie, kam s Matějem docházím cvičit.
“Měl vojtovku?“ dotazuje se a perem škrábe na papír.
“Jenom jeden cvik na posílení břicha,“ odpovídám. “Od čtvrtého měsíce už cvičit nemusel. Neurolog byl s Matějovým vývojem spokojený.“
Jen co se dopíšou papíry, do pokoje vstupují ještě dvě ženy. Dávají Matěje do vysoké kovové postýlky, která spíše připomíná klec pro zvířata, a berou ho na JIPku. Matěj pláče. A jeho pláč se nese celou dlouhou chodbou.
“V kolik jste kojila naposledy?“ ptá se empatická blondýna.
"V sedm."
“Jen co se vylační, provedeme CT.“
“Můžete odhadnout čas?“
“Než se všechno připraví a přijdou doktoři, kolem půlnoci.“
"Kdy mi dáte nějaké bližší informace o Matějovi?“
“Kolem druhé hodiny ranní budeme vědět více.“
“Přijdete mi říct?“
“Ano.“
Ani se nestihnou dovřít dveře za blondýnou, už brečím. Je pro mě nepředstavitelné strávit noc bez Matěje. Chybí mi, bojím se o něj, vždyť ty sestry a doktoři Matěje neznají a nevědí nic o jeho potřebách. Není zvyklý spát v samostatné posteli, od narození spí se mnou a s Dušanem v posteli! Nedokážu se uklidnit. Když mi v jednu chvíli přestanou téct slzy, s dalším nádechem se rozklepu a zase pláču. Trvá asi hodinu, než se vysílím. Najednou cvakne klika a do pokoje vstupuje Dušan. Na rameni nese tašku v nejnutnějšími věcmi pro mě a pro Matěje. Než Dušan opustí oddělení, chci vidět Matěje.
"Spí," řekne sestra.
“Chci ho vidět,“ stojím si za svým.
Pouští nás na JIPku. V místnosti, kde stojí Matějova postýlka, je klid, ticho a tma. Vidím jen kovovou postýlku, ale ne Matěje.
“Usnul rychle,“ povídá blondýna. Jsme s Dušanem překvapení, protože Matěje není jednoduché uspat. Ale mohlo toho být na Matěje moc, moc rozruchu, vyčerpání, moc všeho. Dušan odchází spát domů.
Sedím na posteli a nespím. Nejde to. Nemohu. Očima hypnotizuju místo, kde stála Matějova postýlka, než ji nemocniční personál odvezl na JIPku. Dokola si přehrávám, co se stalo. A kdybych mohla udělat jeden zázrak, vrátila bych čas a v osudném okamžiku stála vedle Matěje a chytila jej. Jenže tuto noc se zázraky nedějí. Ani nepadá hvězda. Moje myšlenky brázdí pokojem a naslouchaámzvukům přicházející z chodby. Slyším pláč. Nepatří Matějovi. Jsou dvě hodiny ráno. A nic! Nikdo nepřichází. Dobře, počkám, šeptám pro sebe. Více šponuju uši, zda uslyším kroky na chodbě. Stále nic a nikdo. Koukám do telefonu, abych se zabavila a nekontrolovala každou minutu čas. Čekám do čtvrté hodiny ráno. Už mi to nedá a vstávám z postele, jdu chodbou k sesterně. Ptám se na Matěje. Nic nevědí, ale poptají se a dají mi vědět. Čekám. Hodina uběhla. Nikdo nejde, a tak znovu vstávám z postele, znovu jdu k sesterně a znovu se ptám. Nic nevědí.
“Chci vidět Matěje a znát výsledky CT!“ žádám a nenechám odbýt. Nemocniční sestra neochotně vstává z gauče a zvedá telefon. Nakonec mě pouští za Matějem na JIPku.
“Dostal Panadol na bolest,“ sdělí mi blondýna.
Spí. Spí v té nemocniční postýlce, která spíše připomíná klec pro cirkusová zvířata. Spí na břiše s hlavou otočenou do prostoru. Klekám si k postýlce, k Matějově hlavě a slzy se mi derou do očí. Vzlyknu hlasitěji, než bych chtěla. Matěj zvedá hlavu a rozbrečí se. Beru Matěje k sobě do náruče a hned ho kojím.
“Promiň," šeptám a jednou rukou hladím Matěje po vlasech. Druhou rukou si ho tisknu k sobě, jako bych ho už nikdy neměla pustit. A mezi slzami se omlouvám. “Moc mě to mrzí. Promiň. Promiň..."
Omlouvám se Matějovi, jako tehdy, když ležel v inkubatoru a já ho prosila za odpuštění, že se narodil dříve. Že jsem ho nezvládla dopéct do termínu porodu. Tentokrát se mu omlouvám za tu velkou bolest, která ho musela trápit. A já to nepoznala! Bolí mě pohled na Matějovu bouli. Bolí mě to nepopsatelným způsobem. Bolí mě to šíleně. A kéž bych to mohla vzít na sebe!
Komentáře
Okomentovat