Kdybych mohla vrátit čas

Tolikrát jsem si přála vrátit čas. A kdyby se mi naskytla příležitost, udělala bych to. Bez zaváhání. Okamžitě. Jako mnohokrát předtím, když jsem se chtěla vrátit do jednoho jediného okamžiku. Stačilo by mi pár vteřin před tím, než se Matěj pustil stolečku a padal po zádech na zem. Stála bych vedle něj a chytala ho. Nebo... Nebo se nenechala zviklat doporučením a věřila své intuici. Po vyšetření ve vinohradské nemocnici bych řekla Dušanovi, ať otočí auto a jedeme domů, protože je pozdě a na rentgen dojedeme jindy, kdyby se Matěj projevoval jakkoliv nezvykle. A páteční noc bychom strávili v naší posteli. V nevědomí, že si dítě může způsobit tříštivou prasklinu lebky pádem z vlastní výšky. Že něco takového je vůbec možné. Že se to stalo našemu vymodlenému dítěti. A všechno by bylo jinak. Jak? To si nedokážu představit. Ani sebe. Ani naši rodinu.

Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to. Ale vrátila bych do momentu, kdy jsem se cítila slabá a zlomená. Kdy jsem neviděla východisko a chyběl mi kousek k tomu, abych se zbláznila. Kdy jsem si myslela, že vlastní smrt by mi byla vysvobozením. Kdy jsem se topila v černých hlubinách frustrace a pochybovala o sobě. Kdy jsem si přála, abych se nikdy nestala mámou, protože ní nedokážu být, když neuhlídám jeden pád. Kdy celá situace zatěžovala naši rodinu i naše vztahy. Kdy jsem sama sebe považovala za přítěž. Kdy jsem ležela schoulená pod peřinou, zalykala se slzami a chtěla zmizet. Kdyby to šlo a já dostala příležitost, vrátila bych čas přesně do téhle chvíle, kdy jsem obdržela obžalobu a čekal mě soud. Abych mohla sama sebe obejmout, podívat se do vlastních očí a říct si: 

"Jsi tam, kde máš být.

Jsi tak silná, jak potřebuješ být.

Děláš to nejlepší, jak jen umíš.

A jsi na správné cestě!"

A nic bych neměnila.

Vůbec nic.

"Najdeš na celé kauze něco pozitivního?" položila mi neznámá žena tuhle otázku. A přemýšlím nad ní. Kdykoliv si obuju své ošoupané běžecké boty a běžím svou trasu po okolí na automat. Můj jediný prostor, který věnuju k třídění myšlenek a srovnání si emocí. Několik desítek minut, kdy nahlížím do svého nejhlubšího nitra, a postupně z něj vytahuju na světlo vzpomínky. Vzpomínky, které odvane vítr někam daleko. Za mě. Ode mě. Pryč.

Nacházím toho mnoho. Postupem času, jak se mi daří získávat nad touhle zkušeností nadhled. A věřím, že se to stalo z dobrého důvodu. A nikoliv pouze z jednoho. Jako rodinu nás situace stmelila. Navzdory tomu všemu, co se postupně dělo, drželi jsme si při sobě, podporovali se, objímali a ujišťovali se, že to zvládneme. Užívali jsme si každého dne. Nevzdali jsme se plánů, které jsme měnili a přizpůsobovali. A hlavně Dušan svým rozhodnutím pracovat z domova viděl a pořád vidí kluky vyrůstat. Pozoruje jejich pokroky a tráví s nimi čas. Když jsem před čtyřmi lety tomuto muži řekla "Ano", bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. A jsem o tom přesvědčená den po dni, kdy jsem společně ustáli dlouhodobou krizi.

Celé vyšetřování, kontroly z OSPODU i samotná soudní jednání mi způsobily trauma. A tohle trauma otevřelo dveře ostatním traumatům, která se ve mně nashromáždila ještě dávno předtím. Kdyby Matěj nespadl, nevyhledala bych terapeutickou pomoc. Na podruhé jsem měla štěstí. Daniel mi vědomě naslouchal, aniž by mě hodnotil nebo kritizoval. Mohla jsem se mu svěřit s čímkoliv a věděla jsem, že mě neodsoudí. Pomohl mi zvládat náročná soudní stání i následné posttraumatické stavy. Díky jeho trefným otázkám mě nejen posouval dál, ale dokázala jsem najít vlastní způsoby, jak se vyrovnat s jednotlivými traumaty, jak přijímat a zpracovávat své emoce a být sama sebou bez pochybností a strachu. Vrátilo se mi sebevědomí, sny, touhy i přání.

Poznala jsem sama sebe. Důkladně. Bez přetvářky. A taky dost nemilosrdně. Nebyl to kolikrát příjemný pohled a nechtělo se mi mnohdy ani věřit, že tohle jsem já. Že to, co se mi děje v hlavě, jsou opravdu moje myšlenky. Temné. Frustrující. Děsivé. Často jsem si myslela, že jsem padla na dno, z něhož už nevstanu. Že nemám sílu vstát. Že to už nikdy nedokážu. Uvědomila jsem si, že svého dna jsem nedosáhla. A nikdy jej ani dosáhnout nemůžu. Mohu se k němu přiblížit, to ano, ale nemohu na něj padnout. Celá situace mi pomohla prozřít i odpovědět na otázky, co chci, co je pro mě opravdu důležité, jaký život chci vést a jak na svůj život chci jednou vzpomínat. 

Dokonce se mi podařilo najít i něco pozitivního na samotném soudu. Kdyby státní zástupkyně na mě nepodala obžalobu, sice by neproběhl žádný soud, ale za to by nařízený soudní dohled a kontroly ze strany OSPODu trvaly mnoho, mnoho let. A co jsou oproti tomu čtyři stání v soudní síni? Zlomek času.

Kdybych mohla vrátit čas, s díky odmítnu.