Máma hrdinka

Nová zpráva. S podobným obsahem, jaké mi chodí už řadu měsíců. Plná podpory, empatie a až dojemně hřejivých slov. A taky obdivu... Za to, jak jsem celou situaci zvládla. Za to, že sdílím svou zkušenost. Za to, jak jsem odvážná. Nejednou se dokonce objeví výraz hrdinka. Máma hrdinka! Zní to líp než máma kriminálnice. A jsem vážně hrdinka? 

V očích svých kluků určitě ano. Protože vždycky najdu ztracenou hračku, kterou akutně potřebujou a kterou někam důmyslně schovali dvacet osm vteřin zpátky. Pokaždé na jiné a méně pravděpodobné místo. Protože je nenechám spadnout, když vymýšlejí stále nové a lepší způsoby, jak si v lepším případě jenom natlouct anebo znovu vybarvit ještě nezahojenou modřinu. A protože tady pro ně jsem. Pořád. I ve chvílích, kdy se mi chce utéct daleko pryč do doby, kdy mě budila mnou nastavená melodie na budíku ve stejný čas od pondělí do pátku. Obvykle po sedmi hodinách spánku. Jinak jsem byla nepoužitelná, jak jsem o sobě tvrdila.

Když jsem poslouchala rozhovory jiných maminek na hřišti, občas jsem si posteskla, že bych chtěla také řešit běžné starosti. A jak ráda bych se zapojila do rozhovorů o studené kávě, kterou si na konci dne vypijou, i přesto, že kafe nepiju. Nebo o žabomyších válkách s příbuzenstvem, protože každý má svou jedinou pravdivou, ověřenou a účinnou výchovnou metodu. Nebo si postěžovat. Na cokoliv. Jen tak. Přišlo mi to úsměvné. Že i takový život je. Že i takový umí být. Někde kolem mě. A já se mezitím nacházela v samém ohnisku soudních jednání, kde jsem většinu času seděla, poslouchala a mlčela. Když jsem se se dostala ke slovu, musela jsem si promyslet každý výraz i větnou konstrukci, než jsem promluvila nahlas. Nemohla jsem říct popravdě, co se mi celou dobu honilo hlavou, včetně peprných výrazů a pojmenování. Neměla jsem odvahu se vzepřít proti systému, bouřit se proti nařízení nebo jen nepustit sociální pracovnice k nám na kontrolu, když se objevily přede dveřmi. Ano, všechny jsem posílala do lidských otvorů. Pravidelně. Ale potichu. A za jejich zády.  

Je to skoro rok, kdy jsem v ruce držela soudní předvolání k hlavnímu líčení a obžalobu. A připadá mi to jako hodně dávno. Stejně jako jsem zapomněla na intenzitu bolesti při prvním porodu a zůstal jen pocit, kdy jsem poprvé syna k sobě tiskla. Teď je to dost podobné. Prošla jsem si byrokratickou šikanou, ale zapomněla jsem, jak moc to bolelo. Jak silný byl můj strach, frustrace i ostatní emoce. Zůstaly jen útržky vzpomínek, fragmenty výroků a pocit, že něco takového se stalo a je to za mnou. Nemusím se bát nevyžádaných kontrol v nevhodný čas. Nemusím docházet k soudům. Nemusím cokoliv a donekonečna vysvětlovat. Nemusím se obhajovat. Trvalo to sice téměř dva roky, ale skončilo to.

Jiné mámy nemají tolik štěstí. Jejich trápení, strachy, obavy a dlouhodobě nahromaděná frustrace nejsou ohraničené časovým úsekem. Vlastně si nemohou být jisté, kdy a jestli vůbec se jejich situace zlepší. Den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci prožívají stejné situace, krize, apokalypsy i teror. Mnohdy samy, odloučené od společnosti, která si nedokáže ani představit, co zažívají. Jak namáhavé, vyčerpávající i zničující mateřství může být. Tyhle mámy jsou skutečné hrdinky. Mámy, jejichž děti jsou nemocné na duši nebo na těle. Nebo obojí zároveň. Třeba mámy dětí s atopickým ekzémem, které drží až drastické eliminační diety, aby je mohly stále kojit. Které s každou potravinou čekají, jestli jejich dítě bude mít alergickou reakci nebo ne. Které jsou celý den ve střehu a brání svému dítěti, aby se neškrábalo a nedrbalo. Nebo mámy autistických dětí, které žijou ve dvou světech a které pořád hledají cesty, jak se přiblížit svému dítěti a jak s ním komunikovat. Které se potýkají s nepředstavitelnými a několikahodinovými záchvaty svého dítěte a nemohou pro něj udělat nic víc, než ho chránit, aby si neublížilo. Které už samy vyhledají odbornou pomoc, protože se nechtějí vzdát vlastního dítěte. Které se musí naučit žít s pocitem, že jejich dítě je a bude jiné. Teď. Za pět let. Za třicet let. Které přemýšlejí, jak jejich dítě zvládne život, až ony tady už nebudou.

Jsou mezi námi. Mnohdy o nich ani nevíme. Nenápadné. Opravdové hrdinky. Mámy jakkoliv handicapovaných dětí, které obětují všechno. Svůj život. Kariéru. Přátelství. Nebo i partnerský život. Jsou tady pro své dokonale nedokonalé děti. Každý den. Každou noc. Každou hodinu. Dokud můžou. A nevzdají to. Nikdy!