máma kriminálnice

“To je běžný, že soudce během jednání neustále kouká do telefonu?“ zeptá se Dušan. Pomalými kroky se vzdalujeme od soudní síně. Všichni. I s paní Hrdličkovou v závěsu. Sama zpozorním, jelikož roztěkanost soudkyně jsem si nevšimla. Že byla více než nepříjemná, to ano, ale že by si dovolila chovat se neprofesionálně? “Jsou dobří soudci a jsou špatní soudci,“ pokrčí rameny advokátka. “A vy jste měli smůlu na toho špatného.“ “Tahle soudkyně povede náš případ nebo příště dostaneme jiného soudce?“ dotazuju se. “Povede ho tahle soudkyně,“ odpoví paní Menšíková. Všechny vnitřnosti se mi kroutí, když si pomyslím, že bych se s touhle ženou měla ještě potkat v soudní síni. A už teď se bojím, jakou náladu bude mít příště. Dušan přivolá výtah. Když se dveře výtahu otevřou podruhé, zbývá jen posledních pár metrů na čerstvý vzduch. “Paní Hrdličková,“ oslovuju sociální pracovnici, když se zastavíme před bránou Justičního areálu. “Já... Nezvládám dobře hlášené kontroly. Sama jste říkala, že nehlášená k...

 “S takovým posudkem není šance, že byste se vyhnuli soudnímu dohledu,“ oznámí nám paní Menšíková. Naše advokátka. Nevím, jak vypadá, ale podle hlasu zní moc empaticky. Mile. Chápavě. “Bohužel na 95 % soudní dohled dostanete.“ Šílené scénáře ve vlastní hlavě, to je jedna věc. Čelit realitě, je věc druhá. Krutější a děsivější. Nejde se tomu vyhnout. Nejde před tím utéct. Změnit to. Ani se z toho probudit. “Nikdo mi nevěří,“ řeknu. Nahlas. Se slzami v očích. S mokrými slanými cestičkami na tvářích. “Všichni si myslí, že jsem Matějovi ublížila!“ “Nemyslí,“ uklidňuje mě hlas paní Menšíkové v telefonu. “Pan inspektor si rozhodně něco takového nemyslí...“ Jaký inspektor? Náš případ měla na starost inspektorka Hermannová. Co se změnilo? Ozývá se jedna otázka za druhou. V tichosti mé hlavy. Zato místo otazníků končí vykřičníky. “A ani paní Hrdličková nemá nic proti vaší výchově,“ pokračuje advokátka. “Když jsem s ní o vás mluvila, měla jediný výhrady k postýlce Matěje. Jinak vidí, že se o ...

“Kde jsou?“ vrčím pro sebe a nervózně pokukuju po nástěnných hodinách. Už po šesté během pěti minut. A znovu! Devět hodin pryč. Nedokážu svůj pohled zastavit, ani se zaměstnat ničím jiným. Domácnost jsem perfektně uklidila den předtím. Je tak dokonale uklizená, že nevidím jedinou věc, která by potřebovala posunout o dva milimetry a natočit o sedmnáct stupňů doprava. Matěj sedí v obýváku na koberci, zkoumá dřevěné kostky a ještě nestihl rozházet všechny hračky a knížky. Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuju si smutný fakt. Takhle naše domácnost obvykle nevypadá. Všechno je srovnané, čisté a náš byt spíše připomíná hotelový pokoj. Namlouvám sama sobě, když ze sociálky uvidí naklizenou domácnost a šťastné hrající dítě, že jim taky přijde zbytečné sledovat naši rodinu. Že jsou vážnější případy, kterým by se měli věnovat a řešit. Že jsme pro ně ztráta času. A čistá kuchyňská linka, srovnané dětské knížky a načechrané polštáře na gauči je o tom jistě přesvědčí. Přitom si uvědomuju, jaká je to ...

“Už víte pohlaví?“ ptá se mě gynekoložka a zatahuje za sebou plentu. “Ne,“ koukám na černou obrazovku před sebou. “A ani to nechci vědět. Necháme se s manželem překvapit.“ Pravda je jiná. Je mi to fuk. Nechci znát pohlaví dítěte, kdyby se cokoliv stalo. Kdybych začala zase předčasně rodit nebo dítěti přestalo bít srdíčko. Kdyby se najednou objevila vada, se kterou se nedá žít. Kdyby cokoliv... Ať nemá jméno. Důležitější pro mě je, že všechno probíhá, jak má. Maličký človíček roste a přibírá a můj čípek drží. Víc nepotřebuju vědět. Na břicho mi vymačká z tuby trochu gelu. Studí. Koukám na obrazovku. Stále je černá. “Ta obrazovka je trochu monotónní,“ podívám se na doktorku. Ultrazvukem rejdí po břiše a usmívá se do vlastní obrazovky. Pohlédne na mě, oči rychle otočí k velkému monitoru a vyskočí ze židle. “Já zapomněla,“ omlouvá se. “Promiňte! Jste úplně první a já si to tady nestihla ještě připravit.“ “To nevadí.“ Očima se vrátím k obrazovce. Malý človíček človíčkuje. Hlavou dolů. Zase....