Stvrzeno podpisem

“Už víte pohlaví?“ ptá se mě gynekoložka a zatahuje za sebou plentu.

“Ne,“ koukám na černou obrazovku před sebou. “A ani to nechci vědět. Necháme se s manželem překvapit.“

Pravda je jiná. Je mi to fuk. Nechci znát pohlaví dítěte, kdyby se cokoliv stalo. Kdybych začala zase předčasně rodit nebo dítěti přestalo bít srdíčko. Kdyby se najednou objevila vada, se kterou se nedá žít. Kdyby cokoliv... Ať nemá jméno. Důležitější pro mě je, že všechno probíhá, jak má. Maličký človíček roste a přibírá a můj čípek drží. Víc nepotřebuju vědět.

Na břicho mi vymačká z tuby trochu gelu. Studí. Koukám na obrazovku. Stále je černá.

“Ta obrazovka je trochu monotónní,“ podívám se na doktorku. Ultrazvukem rejdí po břiše a usmívá se do vlastní obrazovky. Pohlédne na mě, oči rychle otočí k velkému monitoru a vyskočí ze židle.

“Já zapomněla,“ omlouvá se. “Promiňte! Jste úplně první a já si to tady nestihla ještě připravit.“

“To nevadí.“

Očima se vrátím k obrazovce. Malý človíček človíčkuje. Hlavou dolů. Zase.

“Je docela namáčknutý na děložní hrdlo,“ řekne doktorka. “Netlačí vás?“

“Asi je mu tam dobře.“

“A tady máte žádanku na cukrovku,“ podává mi sestra růžový papír.

“To mám za odměnu nebo za trest?“ zeptám se. A trochu se usměju. Mně se totiž na tenhle test vůbec nechce. Jednu těhotenskou cukrovku jsem prodělala, nyní existuje vysoká pravděpodobnost, že ji budu mít znovu. A navíc! Opět pít ten hnus, co chutná jako přeslazená Fanta. Jinou příchuť než chemický pomeranč v nabídce nemají. Nesnáším Fantu! 

“Já tam tedy dojdu. V poslední možný termín.“

* * *

Dušan parkuje auto, dokonce na první dobrou. Motor utichne a klíčky zacinkají. Venku hustě prší. Déšť buší na střechu auta i do čelního skla.  V batohu hledám deštník, který tam není.

“Zapomněla jsem deštník,“ oznamuju Dušanovi a pohledem přeměřeju vzdálenost mezi naším autem a výškovou budovou.

“Přeběhnem,“ mávne Dušan rukou. Z vajíčka odpoutává Matěje, který se vozí na místě spolujezdce. Jen tak celé cesty zvládne klidněji a já na něj ze zadního sedadla mohu dělat grimasy. Nebo recitovat Erbena v případě největší řvoucí nouze. Nevím, proč, ale Erbenova Kytice Matěje zaujme natolik, že ztichne a kouká. Vždycky.

Podávám Dušanovi svůj svetr, aby do něj zabalil Matěje.

“Je to kousek,“ podívá se na mě Dušan. Ten výraz znám. Mámo, přeháníš!

“Zabal ho,“ trvám na svém. Nevadí, že zmoknu já nebo Dušan. A možná jindy bych to taky tolik neřešila, jenže nás čeká schůzka s paní Hrdličkovou u ní v kanceláři. A nestojím už o další dohady ohledně péče o Matěje. Nebo černý puntík do mého hodnocení.

Dušan svírá v náručí zabaleného Matěje a kluše k budově OSPODu. Já běžím jen tolik, kolik mi břicho šestém měsíci dovolí. I těch pár desítek metrů je pro mě fuška!

Projdeme otevřenými dveřmi a Dušan míří přímo k výtahu. Přemýšlím, jak vypadá kancelář paní Hrdličkové. Ona na mě působí jako Umbridgeová z Harryho Pottera. Ta knižní verze. Bude její kancelář taky přeslazená kočičími portréty?

Čekáme na výtah. A za námi slyšíme ženské hlasy. Paní Hrdličková a mlčenlivá blondýna. Výborně, všichni pojedeme jedním výtahem!

Vyměníme si pozdravy. Matěj otáčí hlavu pryč od příchozích. Nenavazuje kontakt. Tiskne se k Dušanovi a vidím na něm, že nestojí o pozornost. Jak já mu rozumím!

Matýsku, miláčku, věř, že my tady taky nechceme být.

Všichni se nasoukáme do výtahu a jedeme do pátého patra. Starý výtah vydává různé zvuky a tiše se modlím, aby se nezasekl. Mám z výtahů nepříjemný pocit. Zavřená na malém prostoru a ještě k tomu viset někde ve vzduchu. Moje noční můra, že které jsem se vždycky probudila s úlevou.

A stejnou úlevu cítím i nyní, když otevřu dveře a opustím kabinu. 

Nádech.

Výdech.

A znovu.

Jistota pevné podlahy pod nohama mě uklidňuje. Paní Hrdličková nás vede ke své kanceláři.

“Počkejte tady,“ ukáže směrem k multisedáku a stolku s časopisy.

Čekáme.

Pořád čekáme.

Stále čekáme.

Najednou se ve dveřích objeví hlava paní Hrdličkové a vyzve nás, ať vstoupíme. Všímám si malé předsíně s dřevěným stolečkem, židličkou a hračkami. Procházím otevřenými dveřmi vpravo a vstupuji do kanceláře se dvěma podlouhlými stoly. Na stěnách nevisí žádné kočičí portréty. Nevisí na nich nic. Typická nudná kancelář v šedivých a bílých barvách. Jediným designovým prvkem je obyčejný keramický květináč s nějakým druhem fialky s chlupatými listy.

Dušan pokládá Matěje na zem ke stolu paní Hrdličkové. Automaticky k Matěji sedám na koberec. Dušan vytáhne hračky, abychom Matěje zabavili a přidává se k nám.

“Snad nevadí, že sedíme na zemi,“ řekne Dušan omluvně. Paní Hrdličková na nás kouká dost překvapeně. Sedí u svého poklizeného stolu a ruce má připravené na klávesnici.

“Tohle jsem ještě neviděla,“ prohlásí a chvíli ještě kouká. “Rodiče vždycky sedí na židli.“

Hm, to je možné. Ozývá se hlas v mé hlavě na pozadí, který nesmí za žádnou cenu promluvit nahlas! A ti ostatní rodiče taky musí hlídat své dítě, aby nespadlo? Já nevím, jak bych Matěje chytala, kdybych seděla na židli a on by se tu někde volně batolil...

“Matěj je takhle zvyklý,“ povím. Paní Hrdličková má pořád připravené prsty na klávesnici. A za okamžik nimi hbitě ťuká do kláves, aby si zapsala naše údaje. Už podruhé sociálce sdělujeme naše data narození, telefonní čísla, výši Dušanova platu, jeho zaměstnání, moje zaměstnání před nástupem na mateřskou dovolenou. A naše karta se oficiálně plní. Máme záznam!

Paní Hrdličková nás poučuje o rodičovské odpovědnosti. K přečtení dostávám já i Dušan dva listy textu.

“Na konci se podepište,“ oznámí.

Čtu. Zejména ty pasáže zvýrazněné tučným písmem. To je to nejdůležitější.

Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte.

Názoru dítěte rodiče věnuji patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.

Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.

Oba rodiče mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte.

Jedna rychlá parafa na konci stránky.

Další část listu obsahuje pasáže, při kterých se mi kroutí jazyk. I prsty na pravé ruce.

Rodiče jsou zejména povinni spolupracovat s orgány sociálně-právní ochrany při ochraně zájmů a práv dítěte.

Předložit všechny listiny a další doklady a poskytnout nezbytné informace.

Umožnit návštěvu zaměstnance OSPOD v obydlí.

OSPOD může stanovit nad dítětem dohled.

Uložit dítěti nebo rodičům povinnost využít odbornou poradenskou pomoc nebo uložit povinnost účastnit se prvního setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu 3 hodin nebo terapie.

Zaměstnanci OSPOD jsou oprávněni pořídit obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje (není třeba souhlasu rodiče nebo nezletilého dítěte).

Tak moc si přeju, aby v průpisce došla náplň. Aby všechny psací potřeby najednou vyschly. Zlámaly se. K tomuhle se vážně nechci upsat. Jenže musím... spolupracovat! Faust se ďáblovi upsal aspoň dobrovolně. Druhá rychlá parafa na konci stránky.

S Dušanem odevzdáváme papíry a necháváme si druhou kopii. Paní Hrdličková se ujímá slova a vysvětluje nám, že ze strany kriminální policie je zahájeno pouze trestné řízení.

“Celá věc je zatím jen v šetření,“ uzavírá paní Hrdličková tohle téma.

Sedím na zemi u Matěje a poslouchám, aniž bych se na paní Hrdličkovou podívala.

“Tuhle práci vykonávám dvacet pět let,“ pokračuje. “ A za celou dobu jsem se nesetkala s tak vážným úrazem, jakej se stal Matějovi. Když ze státního zastupitelství přišel podnět ohledně soudního dohledu, souhlasila jsem. I kdyby státní zastupitelství podnět nepodalo, navrhla bych ho sama.“

Rozumím všemu, co říká. Chápu to. Ale neposlouchá se mi to lehce. A už vůbec mi není příjemné, že zrovna já bych měla být sledována, kontrolována a posuzována. Jsem skvělá máma! Vím to. A pořád v sobě živím malou naději, že se u soudu rozhodne dohled v naší rodině za naprosto zbytečný.

“Stal se Matějovi od poslední kontroly nějakej další úraz?“ ptá se paní Hrdličková.

“Nic,“ odpovím. “S manželem Matějem pečlivě hlídáme. Když se začne stavět a zkouší obcházet nábytek, stojí mu jeden z nás neustále za zády.“

“Dobře.“

Následuje série otázek, u kterých doktorů je Matěj sledován a jak často k nim dochází. Odpovídám a diktuju. Tak nějak automaticky.

“V kolikátým týdnu jste?“ obrátí svou pozornost paní Hrdličková na mě.

Skvělá otázka! Probleskne mi hlavou. V prvním těhotenství bych odpověděla bez zaváhání a jako když bičem mrská. Teď... Přemýšlím a počítám.

“Dvacet... Pět plus...,“ soukám ze sebe. “Čtyři? Asi.“

“Kdy máte termín porodu?“

Musím vážně odpovídat? Je to opravdu pro ni tak důležité? Nechci komukoliv sdělovat svůj přesný termín porodu. Nechci!

Před chvílí jsi podepsala papíry ohledně spolupráce a poskytování nezbytných informací. Spolupracuj! Musíš! Připomíná mi hlásek v hlavě. 

“Dvacátého října,“ odpovím.

Příští otázky směřuje paní Hrdličková na Dušana a jeho práci.

“V bývalý práci mi neumožnili pracovat z domova,“ promluví Dušan. “Našel jsem si jinou, abych mohl zůstat doma, pomáhat ženě a trávit i více času s Matějem. Chci ho taky vidět vyrůstat.“

Paní Hrdličková si s námi domlouvá kontrolu u nás doma příští týden. V devět hodin ráno.

“Máme toho teď přes prázdniny hodně a potřebujeme si být jistí, že vás doma zastihneme.“

Prsty paní Hrdličkové se zastaví na klávesnici. Žádné ťukání. Odsune se i se židlí od stolu a dívá se na nás. Ona stále za stolem, my na zemi u Matěje.

“Nemůžu vám říkat, co máte a nemáte ve výchově Matěje dělat,“ řekne. “Musíme tolerovat i alternativní výchovy, ale můj názor je takovej, že každý dítě musí mít svojí vlastní postýlku.“

Mlč a nic nevysvětluj! Upozorňuji sama sebe. Pro dobro nás všech.

Víc nám paní Hrdličková už neříká a jednání ukončuje.

Dušan drží v náručí Matěje. Paní Hrdličková vstane od stolu a zkouší s Matějem navázat kontakt. Úsměvem i pohlazením po kudrnatých vlasech. Matěj se odtahuje a odvrací tvář.

“Takový je od hospitalizace,“ sdělí Dušan. “Co ho vzali mámě. Od tý doby se bojí cizích lidí.“

Matěj mě vyhledá pohledem a natahuje ke mně ruce. Beru si jej k sobě. Upřímně doufám, že si téhle reakce paní Hrdličková dobře všimla a že si to připíše do protokolu.

V místnosti zazní třikrát nashledanou.

A tentokrát se ve výtahu nemačkáme. Jen my tři. A půl.

* * *

Někdo mi volal. Před pár minutami. Číslo neznám. Volám zpátky. Když se na druhé straně ozve milý hlas sestřičky z gynekologie, dostaví se pocit úlevy. Na mihotavý okamžik.

“Přišly výsledky z cukrovky,“ oznámí. “A máte ji.“

“To nemyslíte vážně!“ odpovím. “Já nestihla sníst všechny zásoby čokolády. Včera jsem byla na testech a dneska už máte výsledky? Posledně se moje výsledky ztratily. Myslela jsem, že dřív než po víkendu výsledky nebudou.“

“Včera?“ ptá se sestra značně překvapeně. “Tak to s těmi výsledky byl vážně fofr. Každopádně už čokoládu nejezte.“

Dívám se na rozjedenou tabulku čokolády. Zůstává v ní jediný řádek. Moje poslední útěcha. Jsem v dvacátém šestém týdnu těhotenství. Čeká mě více než tři měsíce bez cukru, čokolády, ovoce a příloh. A vlastně i v šestinedělí.

“Umím jenom sladké děti,“ pomyslím si, zatímco z lékárničky vytahuju černé pouzdro s glukometrem, který mi zůstal ještě z prvního těhotenství. Dieta, samotestování několikrát do týdne, měření dlouhého cukru jednou měsíčně. Tohle jsou moje vyhlídky. A vůbec je nepovažuji za krásné.

Z police vybírám všechnu čokoládu a ukládám ji do mrazáku. Kéž bych do něj mohla zavřít i veškeré chutě na sladké a smažené. A taky sebe.

Tahle dieta začíná totiž TEĎ HNED!