máma kriminálnice

Pořád to samé. Stejná slova a slovní spojení, ze kterých se mi svírá hrdlo. Podezřelá ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti. A moje jméno. I datum narození. Černé na bílém. Nyní bez tučného zvýraznění a kapitálek. Tučným písmem totiž z papíru svítí výraz opatrovník . Mgr. Martin Kylián. Advokát. Lapám po dechu. Co to znamená? Do prdele, co je to za člověka? O tomhle inspektorka Hermannová nemluvila. Jaký opatrovník?! Čtu ten odstavec znovu. A taky zbytek textu až na konec druhého listu. Hledám nějaké vysvětlení v celém zmatku, který víří v mé hlavě. Ačkoliv pročítám slovo po slovu, nerozumím textu jako celku, ani obsahově. Nerozumím tomu právnickému jazyku a to je to, co ve mně vyvolává hrůzu, děs a šílené představy. Znamená to snad, že v nejbližších dnech zazvoní zvonek a po otevření dveří do bytu vstoupí advokát s policií a seberou nám Matěje? Bylo by něco takového možné? Vždyť o Matějovi zhola nic neví! Jak tedy mohl být ustanoven jako jeho opatrovník? Jak se o něj můž...

Domovní zvonek se rozdrnčí zásadně tehdy, když se mi podaří Matěje uspat a úspěšně odložit do postele. Šíleně mi tluče srdce, protože čekám, co ten zvuk udělá s Matějem. Probudí se? Neprobudí? Koukám na jeho tvář, zavřené oči a pomalu se zvedající hrudník. Je tuhý. Naštěstí. Prošlo to. Uff. Úleva, kterou může zažít asi jen máma dítěte nespavce. A Matěj takový je. Nemá čas spát a každé uspávání je souboj kdo s koho. Už od narození. Do ložnice se otevřou dveře a škvírou zahlédnu Dušanův obličej. Něco se děje. Opatrně, pomalu a bez dechu opouštím postel a tiše se modlím, aby ani lehké zhoupnutí matrace nevytrhlo Matěje z říše snění. Ať už je o čemkoliv. “Pošťačka,“ řekne mi Dušan tlumeným hlasem. “Máš si s sebou vzít občanku.“ Rychlé hledám v dokladech malou kartičku a mizím z bytu. Jen co se blížím k hlavním vchodovým dveřím, vidím osobu v žlutomodrém proužkovaném munduru. V rukou drží celou složku s obálkami. Psaní určené pro mě je speciální. Nevelká obálka, to by nic nevšedního nebylo,...

Nechám si ho! Na žádný potrat nepůjdu. Počítala jsem s tím, že mohu otěhotnět. S Dušanem jsme se nechránili a kojení jsem nebrala jako spolehlivou antikoncepci. Nechávali jsme tomu volný průběh, než se zase několik let snažit o dítě. A zadařilo se. Nečekaně. Rychle. K překvapení nás obou. Z nějakého důvodu si mě ten maličký človíček vybral. A nejenom mě, rozhodl se také pro Dušana a Matěje. A zůstává se mnou i přes nepřízeň osudu, kdy jsem vystavena stresu a strachu a čelím podezření z týrání dítěte. Nechám si ho! Toho malého človíčka, kterému už bije srdíčko. Podařilo se mi otěhotnět teď. Kdybych se rozhodla pro potrat, už bych další dítě nemusela mít. Dušanova operace varikokély není definitivní. Časem se mu varikokéla zase vrátí. Nikdo netuší, za jak dlouho. Třeba za rok, za dva by naše snaha o druhé dítě už nemusela vyjít vůbec. Nechám si ho! I přes nejistotu, že se v mém těle může cokoliv pokazit. A samovolně potratím. Nebo zase předčasně porodím. Může se to stát. Je pro mě jednod...

Podezřelá z týrání dítěte. Takhle to stojí v policejním záznamu. Černé na bílém, kapitálkami a ještě tučným zvýrazněním, aby se to náhodou neztratilo v textu. Ať je to ještě víc do očí bijící! A hlavně do mojí paměti. Krkavčí matka. Matka tyran. Takhle mě vidí? Takhle mě vidí i přesto, že říkám pravdu? Nevěří mi. A přitom není dne, kdybych se nesnažila si vybavit všechny detaily, lovím ve vzpomínkách, prohlížím fotky a hledám, zda se na nich boule neobjeví v jiný den. Neselhala mi paměť z nedostatku spánku? Neselhala. Každý den je pro mě proklatě těžký. Mnohem častěji sedím na zemi, opřená o studenou stěnu a jen pozoruji Matěje, jak přebírá hračky ve své bedýnce. Dlouho se rozhoduje, jestli zelený kelímek vloží do dřevěné bedýnky, nebo nikoliv. Tenhle zapeklitý krok rozmýšlí dobrých pár minut. Vždycky. Vkládá jej do bedýnky, pozoruje, jak tam pasuje, a zase ho vytáhne ven. Zaslouží si vůbec zelený kelímek být v hrací bedýnce? Matěj si jej zvedne až k očím, zkoumá ho, a opět jej vkládá ...