Sběratelka obálek s barevnými pruhy

Domovní zvonek se rozdrnčí zásadně tehdy, když se mi podaří Matěje uspat a úspěšně odložit do postele. Šíleně mi tluče srdce, protože čekám, co ten zvuk udělá s Matějem. Probudí se? Neprobudí? Koukám na jeho tvář, zavřené oči a pomalu se zvedající hrudník. Je tuhý. Naštěstí. Prošlo to. Uff. Úleva, kterou může zažít asi jen máma dítěte nespavce. A Matěj takový je. Nemá čas spát a každé uspávání je souboj kdo s koho. Už od narození.

Do ložnice se otevřou dveře a škvírou zahlédnu Dušanův obličej. Něco se děje. Opatrně, pomalu a bez dechu opouštím postel a tiše se modlím, aby ani lehké zhoupnutí matrace nevytrhlo Matěje z říše snění. Ať už je o čemkoliv.

“Pošťačka,“ řekne mi Dušan tlumeným hlasem. “Máš si s sebou vzít občanku.“

Rychlé hledám v dokladech malou kartičku a mizím z bytu. Jen co se blížím k hlavním vchodovým dveřím, vidím osobu v žlutomodrém proužkovaném munduru. V rukou drží celou složku s obálkami. Psaní určené pro mě je speciální. Nevelká obálka, to by nic nevšedního nebylo, ale s výrazným červeným pruhem. Z kriminální policie. Moje první! Pošťačka si opisuje údaje z občanky a já zírám na obálku. Jestli mi srdce šíleně tlouklo, aby se nevzbudil Matěj, teď jeho frekvenci nepostřehnu. Pošťačka mi podává psaní a pokracuje ve své cestě.  Otáčím se zády ke dveřím, které hlasitě bouchly, a otevírám obálku. Vytahuju několik hustě popsaných papírů. Nechybí pasáže zvýrazněné tučným písmem, ani kapitálkami. Stoupám pomalými kroky po schodech a očima sjíždím hlavní body. V trestní věci, pro trestní čin, ublížení na zdraví z nedbalosti, soudní znalec. 

Dvacet čtyři schodů.

Ano, o tomhle inspektorka Hermannová mluvila. Že musí k případu přizvat soudního znalce.

Šestnáct schodů.

Tedy nic se neděje. Nic tak zásadního. Žádné rozhodnutí. Žádné obvinění. Nic. Zatím. Jenom soudní znalec. Je to standardní postup. U všech!

Osm schodů.

Ale dobře mi není, když pročítám jednotlivé řádky. 

Stojím před dveřmi. Vytahuje klíče, opatrně nimi otáčím zámku, až se ozve cvaknutí a potichu vstupuju dovnitř. V obýváku znovu koukám do papírů. Ani si nesednu, přestože mi začíná být špatně. A těhotenské příznaky to nejsou.

I když papír nese jenom oznamovací zprávu, nepatří zrovna k příjemnému čtení. Ne takové, které bych chtěla číst víckrát, a přesto jej čtu. A hledám v textu naději. Naději, že to až tak vážné přece není, že to byla nehoda, nešťastná náhoda, souhra okolností a že znalec musí rozhodnout v můj prospěch. Nebo ne? Pochybuju, i když se snažím sama sebe přesvědčit, že se není čeho bát. A stejně se bojím. Bojím se, jak znalec odpoví na otázky. Zejména na druhou otázku: Popište možný způsob vzniku zjištěných poranění, pokud je možných způsobů více, označte, pokud to lze - způsob nejpravděpodobnější, tedy zda si tato poranění mohl způsobit sám, nebo zda mu je mohla způsobit druhá osoba, zda mechanismus vzniku odpovídá tomu, co uvádí rodiče. Zbývající otázky se týkají zranění a jeho závažnosti, doby léčby a komplikací, a jestli zranění může zanechat trvalé následky.

Deadline do 17. května 2020. Skoro dva měsíce čekání.

A přitom moje myšlenky křičí to samé. Pořád. A nikdo to neslyší. Ani když je vyslovím nahlas.

Nic mu není! Matěj je v pořádku! 

Ani na něm nebylo poznat, že si rozbil lebku!

Zkouším na internetu něco zjistit o znalci. Cokoliv. Kdo je to? Jak vypadá? Patří k výborným doktorům? Má někde životopis? Kde působil? Jaký je člověk? Šestkrát nic. Jediné, co jsem o něm dokázala vyčíst, je délka jeho praxe. 40 let. Úctyhodné číslo. Jaká je tedy šance, že se už s takovým zraněním ve své praxi setkal? To je snad už slušná šance, ne? Rozhodně musel toho vidět dost.

* * *

Opatření proti koronaviru se zpřísňují. Každý den mi zvoní telefon a doktoři ruší domluvené kontroly. “Nemáme dostatek ochranných pomůcek,“ slyším na druhé straně. Jediný doktor, který nezruší kontrolu, je Matějův neurolog. Ačkoliv jsem volala hned po návratu z nemocnice, první možný termín kontroly se našel až za měsíc. Tradiční čekací lhůta. Jeden by se z těch doktorů posral, obzvláště ve chvíli, kdy návštěva specialisty fakt hoří. Den před návštěvou neurologa končí moje karanténa. Naštěstí nic. Ani menší zakašlání. Nikdo z nás tří. Migréna, únava a stav kocoviny přičítám těhotenství, než koroně. Měla jsem to tak i v těhotenství s Matějem. Třetí měsíc pro mě byl utrpením doprovázený pravidelnými migrénami a nechutenstvím. A prý každé těhotenství je jiné. Je mi blbě. Stejně blbě. Už abych vstoupila do druhého trimestru!

Návštěvu u neurologa teď vnímám jako zásadní kontrolu, že se Matěj vyvíjí jak má. A že je fakt v pořádku. Že ten pád byl bez následků. Už od první návštěvy mám z neurologa smíšené pocity. Více než na Matěje obvykle kouká do počítače, přeměří Matějovi hlavu krejčovským metrem, poklepe kladívkem na kloubech a hotovo. I tentokrát návštěva specialisty probíhá téměř stejně. Rozdíl oproti klasickému tabulky čísla, kladívko nám ukáže na papír s textem:

Může se stát, že zakašlu. Je to vedlejší účinek léků, které beru na tlak.

Chtělo by se mi na papír připsat: Text  jsem si přečetla a porozuměla jeho obsahu. Jednoduchá parafa. A ukázat poznámku doktorovi. Ne, ani tuhle  návštěvu se nám nepodaří prolomit tu divně chladnou bariéru mezi doktorem a pacientem. A krom toho žijeme ještě v divnější době. Dříve jsme se styděli si prdnout před jinými lidmi, teď se bojíme zakašlat, jinak hrozí, že nás protáhnou dezinfekcí i zevnitř. 

“Matěj spadl a rozbil si lebku,“ říkám a podávám neurologovi výstupní zprávu z nemocnice. “Před měsícem.“

“Měl prasklinu?“ ptá se.

“Ano,“ přitakám. “Sedm centimetrů dlouhou, na pravé straně.“

“No,“ protáhne neurolog obličej. “Jeho psychomotorický vývoj je v pořádku.“

Dostávám do ruky papír s potvrzením o Matějově stavu. Jediný, kdo z celého pádu má trauma, jsem já. A Dušan. 

V dubnu rozkvétají pampelišky. A je teplo. Mnohem tepleji než předchozí roky. Po několika týdnech strávených jen doma se rozhodnu vzít Matěje ven. Nasbíráme pampelišky a uvařím z nich med. Vím o jednom místě kousek od našeho domu, kde je klid a vyhnu se všem lidem. Pořád ve mě přetrvává podezření, že všichni jsou nakažení. Jen o tom neví. Matěje si dávám do nosítka a tulím si ho, dokud ještě můžu a těhotenské břicho mě neomezuje. Na hlavě Matějovi přidržuju klobouček. Je opravdu nezvykle teplý a slunečný den a než dorazím na místo s rozkvetlými pampeliškami, jsem zpocená. Matěje posadím do stínu stromů a držím se od něj v tří metrové vzdálenosti. Zatímco trhám zlatavé květy, Matěj zkoumá klacky, kamínky a trávu. Pak se přiblíží ke mně a sám se vrhne do škubání pampelišek. Hází je do košíku, ale po chvíli mu přijde zajímavější spíše vyhazovat z košíku již natrhané květy. Nejen borůvky se sbírají dvakrát! 

Bytem voní pampelišky a cukr. Představuju si, jak v prosinci použiju tohle tekuté zlato do cukroví. Do perníčků, které změknou teprve pár dní před Vánoci. A do ischelskych dortíků, v nichž se pampeliškový med společně s upraženými lískovými oříšky změní v nezapomenutelnou dobrotu. Takovou dobrotu, že nic nezbyde. Ukládám  poslední sklenici s medem do spíže, když se ozve domovní zvonek. Zase. 

Zvedám sluchátko a na druhé straně slyším pošťačku. Psaní! Určeno mně.

“A vezměte si občanku,“ dodá.

“Dobře,“ řeknu a během dvou minut jsem dole. Překvapená. Žádný dopis nečekám. Co to jen je?

Obálka nese zelený pruh. Odesílatel státní zastupitelství. Beru schody po dvou, abych byla doma co nejrychleji. Ještě nestihnou zaklapnout dveře a trhám obálku. Vytahuju dva papíry a čtu. Čtu text, kterému absolutně nerozumím. Co se to děje?! Co to znamená? Opatrovník pro Matěje? To jako sem někdo přijde a vezme nám ho?!