máma kriminálnice

Nedá mi to. Hlava mi nedá pokoj, ať se snažím, jak se snažím. Ta myšlenka už v ní putuje ze strany na stranu. Nedokážu se z ní vymanit. Ksakru! Jak vlastně mám přestat myslet na to, že se ze mě stala trestně stíhaná osoba? Proč mi z policie nedali vědět? Není to jejich práce? A co se stalo, že došlo k takovému obratu? Znalecký posudek asi dopadl hodně špatně. A pokud ano, proč o tom nevím?  Když dostanu jasné odpovědi, moje hlava s představivostí přestanou vyvádět tyto šílenosti. Zastaví se i proud absurdností. Jenže to nejsou absurdnosti! Je to skutečné. A tak neskutečně to bolí! A dost! Udělej to teď! V telefonu hledám kontakt na inspektorku Hermannovou a už bez otálení jí píšu e-mail. Píšu dost ve spěchu, proto se mých pár otázek protahuje do dlouhého odstavce. Nemám pořádně čas si napsaný text znovu přečíst. Sedí u mě Matěj a ve tváři mu vidím, abych byla zase máma. “Je to jen e-mail,“ odbydu sama sebe. “Žádná vysoká literatura.“ Odeslat * * * Pro právníka dáváme s Dušanem dohr...

Druhá obálka se zeleným pruhem na moje jméno. Jeden papír s jednou popsanou stranou. Mezi všemi paragrafy a odstavci svítí tučným písmem: USNESENÍ Soud zahajuje řízení ve věci Stanovení dohledu. Proti výroku o zahájení řízení není odvolání přípustné. Státní zastupitelství dalo podnět na OSPOD, aby podal návrh na soudní dohled. Ten se nařizuje rodinám, jejichž péče o dítě je sice nedostatečná, však existuje šance na zlepšení. Rodinu pravidelně kontrolují pracovnice z OSPODU jednou za dva až tři měsíce. Kontroly jsou neohlášené a náhodné. Jednou za půl roku se posílají zprávy na soud. Soudní dohled končí dosažením plnoletosti dítěte nebo rozhodnutím soudu po podání návrhu. * * *  “Napsal jsem do jedné advokátní kanceláře, kterou mi doporučila známá,“ oznamuje mi Dušan. “A domluvil jsem si schůzku s právníkem, aby nám poradil nebo pomohl.“ Souhlasím. Souhlasím se vším, co Dušan navrhne. Jinak to už nepůjde. A víme to oba. Nemůžeme si dál namlouvat, že se nám podaří tento nešťastný om...

 “Kdybych to věděla, vůbec bych s ním do nemocnice nešla!“ podívám se na paní Hrdličkovou zpříma. A nejsem klidná. Jsem rozhozená, nasraná a brečím. “Byla to chyba!“ “Udělala jste moc dobře, že jste s ním šla do nemocnice,“ odpoví sociální pracovnice.  “Vážně?“ zeptám se. “Mně by to podruhé za výslechy na kriminálce a vaše kontroly ze sociálky nestalo. Nebo vy jste si tímhle taky prošla a ještě k tomu byla znovu těhotná?!“ Tahle vzpomínka se mi na poslední kontrolu z OSPODu vrací před oči. Znovu vidím, jak po sobě štěkáme. Slyším to nepřátelské zabarvení hlasů. A cítím, jak jde na mě nával pláče, který umocní nejděsivější vzpomínka. Vrací se jako bumerang.  Kdybychom chtěli, vzali bychom vám ho už v nemocnici! Slova zazněla z úst paní Hrdličkové. Ostřejší než břitva a skalpel. Nedokážu se z nich vzpamatovat. Ani oklepat. Strach se mnou lomcuje. Byla to dost nešťastná formulace, ale až teďka mi dochází, jakou skutečnou moc tyhle úřednice mají. Kdyby chtěly... Kdyby to toti...

“Je tady sociálka!“ řeknu honem Dušanovi, který stojí na balkoně a vyřizuje nějaký telefonát.  Hlavou se mi šíří panika, protože Matěj spadl z postele, místa kolem oka ještě nemá zcela zhojená a rozhodně to na dojmu nepřidá. Do prdele, to je fakt další jobovka! Snažím se uklidnit. Aspoň trochu. Matěje mám u sebe a otevírám domovní dveře. Po schodech slyším kroky nahoru. Blíží se. K nám. Domů. Sakra! Sakra. SAKRA!!! A vzápětí je vidím. Dvě ženy. Tu mladou blondýnu, co posledně sotva promluvila. A paní Hrdličková. Řádná ženská. S tmavými vlasy střiženými po ramena a s velkýma hnědýma očima. Trochu se podobá žábě. Vstupují dovnitř a zouvají si boty. “Dáte si něco k pití?“ ptám se. “Kafe? Čaj? Vodu?“ Mou zdvořilost odmítají. Obě nic nechtějí. “Nezdržíme se dlouho,“ odpoví paní Hrdličková. Prohlíží si nás, Matěje i náš byt. Její pohled je zkoumaný a cítím v něm chlad. Tady se empatie asi nedočkám. Měla se nám ozvat do dvou týdnů od první návštěvy. Nestalo se tak. O tři měsíce později se...

“Kde budete rodit?“ ptá se mě doktor během prvotrimestrálního screeningu. Odvrátím zrak z metrové obrazovky, na které se pohybuje moje několikacentimetrové maličké. Tahle otázka mi přijde stejně dementní jako když se na pohovorech dotazují Kde se vidíte za pět let?  Ve vší upřímnosti jsem dost překvapená, že jsem pořád těhotná. A po té horské dráze v posledních týdnech jsem se o porodnice vážně nezajímala. “Nevím,“ odpovím. “Nejspíše doma.“ “To ale není vůbec dobrej nápad,“ okamžitě mi vyčte. “Domácí porody jsou velmi riskantní!“ Výborně! Podařilo se mi kopnout do vosího hnízda. “Dobře,“ řeknu. Hlavu otočím k černobílé obrazovce a po zbytek vyšetření raději mlčím. O čtvrt hodiny později mi doktor podává výsledky. “Gratuluju k těhotenství! Všechno je v pořádku,“ poví. “Kdybyste však chtěla důkladnější vyšetření...“ Ne, nechci , pomyslím si v duchu. Čím méně vyšetření a šťourání do mého těla, tím líp.  Bohatě mi stačí, že těhotenství probíhá, jak má, maličké roste, vyvíjí se pod...