Na ostří nože

“Je tady sociálka!“ řeknu honem Dušanovi, který stojí na balkoně a vyřizuje nějaký telefonát. 

Hlavou se mi šíří panika, protože Matěj spadl z postele, místa kolem oka ještě nemá zcela zhojená a rozhodně to na dojmu nepřidá. Do prdele, to je fakt další jobovka! Snažím se uklidnit. Aspoň trochu. Matěje mám u sebe a otevírám domovní dveře. Po schodech slyším kroky nahoru. Blíží se. K nám. Domů. Sakra! Sakra. SAKRA!!!

A vzápětí je vidím. Dvě ženy. Tu mladou blondýnu, co posledně sotva promluvila. A paní Hrdličková. Řádná ženská. S tmavými vlasy střiženými po ramena a s velkýma hnědýma očima. Trochu se podobá žábě.

Vstupují dovnitř a zouvají si boty.

“Dáte si něco k pití?“ ptám se. “Kafe? Čaj? Vodu?“

Mou zdvořilost odmítají. Obě nic nechtějí.

“Nezdržíme se dlouho,“ odpoví paní Hrdličková. Prohlíží si nás, Matěje i náš byt. Její pohled je zkoumaný a cítím v něm chlad. Tady se empatie asi nedočkám. Měla se nám ozvat do dvou týdnů od první návštěvy. Nestalo se tak. O tři měsíce později se dostaví osobně.

Obě tiše projdou kolem matrace, která leží u gauče v obýváku. I o ni zavadí pohledem. Obě ženy se zastaví uprostřed místnosti a stojí. Nepamatuji si přesně, čím se zahájil dialog. Nevzpomínám si, že bychom paní Hrdličkové popisovali, jak se Matějovi stal úraz. Možná se paní Hrdličková zeptala, jak se Matějovi daří.

“Minulý týden jsme s ním byli na kontrolním rentgenu,“ řeknu a hledám zprávu z nemocnice. Jako první se mi do ruky dostane papír ohledně pádu z postele. Dávám jej na stranu a podávám paní Hrdličkové výsledky. “Hlavu má v pořádku. Zlomenina se zahojila. Byli jsme měsíc po úraze ještě na kontrole u neurologa. A Matějův psychomotorický vývoj je taky dobrý.“

Paní Hrdličková si opisuje informace ze zprávy na bílý papír. Potom koukne na Matěje.

“A ty odřeniny kolem oka?“ zeptá se.

Křičím uvnitř své hlavy. A co teď? Co?! Říct pravdu? Už po prvním pádu na nás koukají s podezřením, když řeknu, že spadl podruhé, jen nám to hodně přitíží. Zase stojím zahnána v koutě a klepu se strachem. Musím odpovídat? Vždyť já se snažím být skvělá máma! Vždyť já své dítě miluju! Proč se tohle děje?!

“V pátek ráno spadl z postele,“ odpovím a dávám k přečtení druhou zprávu z nemocnice. Zcela nedobrovolně. “Ale naštěstí nic se nestalo!“

“Spadl z vlastní postýlky?“ vyzvídá. Blondýna i nyní jen mlčí a pozoruje.

“Ne,“ řekne Dušan. “Spí s námi v posteli.“

“A manžel už vyrábí zábrany, aby se to neopakovalo,“ rychle povím. “Spíme teď tady na matraci v obýváku.“

“Matěj spí s vámi v posteli?“ opakuje paní Hrdličková značně zděšeně. Ještě více vykulí své oči.

“Ano,“ přitakám. 

“Měl by mít vlastní postýlku,“ spustí paní Hrdličková. “Společné spaní není vůbec vhodné, můžete ho vy nebo váš manžel zalehnout.“

“Měl vlastní postýlku jako miminko,“ reaguju okamžitě. “Zkoušeli jsme to několik týdnů, ale nechtěl v ní spát.“

“To jsme se nikdo nevyspali,“ přidává se Dušan. “Matějův spánek je lepší, když spí s námi. Potřebuje kontakt.“

“Měl by spát ve vlastní postýlce,“ opakuje důrazně sociální pracovnice. “Kdyby měl vlastní postýlku, nespadl by z ní.“

Koukám na ni a mlčím. Začínám být naštvaná. Proboha, ženská natvrdlá, slyšíš, co ti říkáme? Rozumíš tomu? Očividně ne, protože ty k Matějovi v noci každou chvíli nevstáváš!

“Jestli chcete, aby vám Matěj zůstal, ať už vám nepadá,“ oznámí.

“Věřte, že taky nejsem nadšená, že spadnul,“ odseknu. 

Paní Hrdličková si stojí za svým. A já si uvědomují, že ona je přesně ten typ sociální pracovnice, které jsem se tolik obávala. Tvrdá ženská s mnohaletou praxí a s velmi pokřiveným pohledem. Pracuje s těmi nejhoršími a asi i nejproblematičtějšími rodinami. Když znovu promluví, jen mě v tom utvrdí.

“Každé dítě by mělo mít svou postýlku a mělo by v ní spát. Stejně jako by mělo mít svou jídelní židličku a naučit se v ní jíst. Pokud musíte od dítěte na chvíli odběhnout, nebo mu nemůžete plně věnovat pozornost, měla byste jej zavřít do ohrádky, aby se mu nic nestalo.“

Jako vážně? V celém tom výčtu chybí už jen vězeňská koule. A já jsem podezřelá z týrání dítěte. Já! Já, která hledí na potřeby Matěje a ne na potřeby tohoto státu. Já, která odmítám lámat Matěje jen proto, že dříve se takhle vychovávalo a protože by se něco mělo. Vždyť nad svou výchovou přemýšlím každý den. Jaký bude mít dopad za pár let? A na náš vztah? Chovám se k Matějovi jako k člověku, který si zaslouží respekt, ač je malý. A když se mu něco nelíbí, nebudu ho do toho nutit. Už jsem nasraná. Tyhle kecy a nevyžádané rady mě akorát vytáčí. A ještě více mě vytáčí dutá hlava, která to nedokáže pochopit! Ať ta ženská odejde. Ať jde pryč z našeho domova!

“Matěj je zvědavé a velmi živé dítě,“ řeknu na obranu. “Jako upřímně byla bych radši, kdyby seděl na zemi a jen si prohlížel knížky, ale není takový. Není panenka! A je v pořádku, že chce zkoumat a objevovat svět.“

Já i Dušan se s ní hádáme dál. Hlasitě. Snažíme se vysvětlit, proč vychováváme tak, jak vychováváme. S láskou, úctou a respektem. Ale jakékoliv vysvětlování je marné a zbytečné. Plýtvání času, energií i slov. Paní Hrdličková tohle nechce slyšet. Zastupuje tady stát a stát ví nejlíp, jak vychovávat. Na všechny děti přece platí jedna osvědčená metoda cukru a biče. Buď se podřídíme, nebo budeme mít problémy, jak tomu rozumím.

Sedám si na matraci u gauče. Je mi z toho všeho hrozně slabě a nemám daleko k pláči. Pokouší se o mě zoufalost a frustrace. 

“Taky jsem vám chtěla říct,“ promluví paní Hrdličková. “Že z kriminální policie nám dorazilo oznámení ohledně zahájení trestného řízení.“

Poslední rána, která spouští moje slzy. V uších mi zní strašák trestní stíhání.

“Můžete být rádi, že jsem vám to přišla říct osobně,“ dodá.

V mé hlavě už není prostor na ironií, ani sarkasmus. Nejmenší človíček v břiše kope jako zběsilý. Chytám se za břicho, snad ho můj dotek a teplo z dlaně uklidní, i když já sama jsem psychicky roztříštěná.

“Nechci tady být,“ vyslovím nahlas. A moje vlastní slova mě překvapí a zarazí. Ocitám se v bezvýchodné situaci, zmatená a zlomená. A na dně.

“Potřebuju pomoc. Tohle nezvládnu!“

Je poledne. Pro Matěje nemám hotový oběd. Dušan ve spíži vybírá skleničku s příkrmem a rychle ji ohřívá. Matěje drží na ruce. 

“Mohla bych se podívat po bytě?“ promluví paní Hrdličková.

Neochotně vstávám. Nejraději bych nad ní mávla rukou, ať se jde podívat, kam jen chce, třeba i do prdele. Ale nejde to. Někde uvnitř mi našeptává ta malá poslušná holka, abych udělala, co chtějí. Z obýváku mířím přímo do pokoje naproti. 

“Tohle je budoucí dětský pokoj,“ otvírám dveře a hned vidím namalované stromy s barevnými listy. Malovala jsem pokoj sama v pátém měsíci těhotenství. Těšila jsem se na Matěje. Připravovala se na roli mámy, a když jsem se ní stala nečekaně o šest týdnů dříve, dělala jsem to nejlepší, co jsem mohla. A teď tu stojí sociální pracovnice, které chtějí soudit, jaká jsem máma. A pokud se jim nebude něco líbit, mají moc mi ho odebrat. Příval slz je zpátky a nemohu je zastavit. “Pro Ma...“

Přes slzy sotva vidím a špatně se mi dýchá. Nechci jim dělat průvodce po našem bytě. Otevírám dveře od zbývajících místností, včetně koupelny a záchodu. Vracím se k Dušanovi, který krmí stojícího Matěje u dřevěného stolečku. Chci být s mými kluky. Oni jsou můj svět. Moje všechno.

Za pár minut obě pracovnice vchází do obýváku.

“Půjdeme,“ prohlásí paní Hrdličková.

Tiše souhlasím, ale vyprovázet se mi je nechce. Však vědí, kde máme dveře a můžou za sebou zabouchnout. Jenže se znovu ozve ta poslušná holčička, je pořádně vystrašená a bojí se, že by se z celé téhle nešťastné kontroly stala ještě pořádná polízanice. Vyprovoď je!

“Nashledanou,“ řeknu a zavírám za nimi dveře. Tahle pekelná návštěva trvalá hodinu.

V obýváku otevírám okna dokořán a pouštím dovnitř čerstvý vzduch.