máma kriminálnice

 „Maminko, a jí?“ podívá se na mě doktorka poté, co dostuduje Matějovy růstové grafy ve svém počítači. Znám tu otázku. Slyšela jsem ji už několikrát. A taky vím, co to znamená. Především nepříjemné dohadování a vysvětlování doktorce, která tady slouží jako zástup za synova pediatra a která dle všeho neotevřela synovu kartu, aby se s ním aspoň trochu seznámila. A na tohle fakt náladu nemám. Rychlým pohledem kontroluju čas na nástěnných hodinách. Vteřinová ručička tiká. Pomalu. Pomaleji, než by měla. Nebo si to jenom myslím. Možná je to i tím, že můj srdeční tep zrychlil. Matěj od roční prohlídky přibral. Ještě před pár sekundami zpátky jsem se radovala, že Matěj přibírá, ale otázka doktorky mě zcela zchladila. „Jí,“odpovím. „Někdy více, někdy méně, ale jí.“ „Váš syn totiž spadl pod třetí percentil," zaslechnu. Cítím, jak se ve mně zvedá vlna stresu a vzteku. Tohle vážně nesnáším. Nesnáším, jak se děti musí hodnotit podle nějakých tabulek. Jak se musí vlézt mezi percentily. Jako by ...

Zproštěna obvinění. Naskočí mi v hlavě až čtyři a půl minuty po probuzení. Chvíli koukám do stropu a přemýšlím nad pavučinami, do kterých se zachytává akorát prach několik měsíců. A najednou mě ty pavučiny začnou štvát, stejně jako rozházené hračky v obýváku i v dětském pokoji, nahromaděné talíře na kuchyňské lince, koše plné prádla. Procházím bytem a začnu vytvářet imaginární seznam. A potřebuju uklízet. Občas mě to popadne. Nutkavá potřeba uklidit, protože v sobě mám zmatek. A tak bych nejraději vycídila pořádně každou místnost, zákoutí, skříň i poličky. Vytřídit a srovnat oblečení. Seřadit knihy v knihovně abecedně nejen podle autorů, ale i jednotlivých děl. A taky bych nejraději přestavěla nábytek. Nebo ještě líp. Odstěhovala se. Opustila tenhle byt se vším a odešla bydlet někam jinam. Pryč. Od lidí. Z tohoto bytu. A nechat v něm i vzpomínky na poslední rok a půl. Vedle paniky, která mi otřásá vnitřkem, se ve mně rovněž zvedá vlna odporu. Ze všeho nejvíc však k obýváku. Stojím asi ...

Tolikrát jsem si přála vrátit čas. A kdyby se mi naskytla příležitost, udělala bych to. Bez zaváhání. Okamžitě. Jako mnohokrát předtím, když jsem se chtěla vrátit do jednoho jediného okamžiku. Stačilo by mi pár vteřin před tím, než se Matěj pustil stolečku a padal po zádech na zem. Stála bych vedle něj a chytala ho. Nebo... Nebo se nenechala zviklat doporučením a věřila své intuici. Po vyšetření ve vinohradské nemocnici bych řekla Dušanovi, ať otočí auto a jedeme domů, protože je pozdě a na rentgen dojedeme jindy, kdyby se Matěj projevoval jakkoliv nezvykle. A páteční noc bychom strávili v naší posteli. V nevědomí, že si dítě může způsobit tříštivou prasklinu lebky pádem z vlastní výšky. Že něco takového je vůbec možné. Že se to stalo našemu vymodlenému dítěti. A všechno by bylo jinak. Jak? To si nedokážu představit. Ani sebe. Ani naši rodinu. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to. Ale vrátila bych do momentu, kdy jsem se cítila slabá a zlomená. Kdy jsem neviděla východisko a chybě...

Mohla jsem svoje děti ochránit líp? Existovala jiná možnost, jak od nich odstínit dění kolem celé kauzy? A kolik ze svého traumatu jsem na ně nevědomě přenesla? Byl to zásah do naší rodiny. Pokaždé. Jeden obrovský úder do domácí pohody. Do režimu Matěje a po druhém porodu i Davida. Narušovalo to naši výchovu a také mou jistotu, že jsem dobrá máma. Dlouhodobě. Nepravidelně. A zcela neočekávatelně. Ať už jsme museli vypovídat na kriminálce nebo účastnit se soudních procesů, vždycky jsme řešili, kde budou děti. S kým? Jak dlouho? Zvládnou to? A jak zbytek dne zvládneme my s Dušanem? Přepadaly mě výčitky, že nemohu být se svými dětmi, když mě potřebují, že zbytečně se natrhává jejich důvěra ve mně, že to zatěžuje a nabourává náš vztah. A mezitím se kolem nás ještě tiše plížil OSPOD. Blíž a blíž. Nevím. Vážně nevím, jak jinak nebo líp jsem mohla děti ochránit, když se jich to týkalo. A každá strana se je snažila chránit. Svým způsobem. Když k nám do bytu začaly chodit sociální pracovnice, n...