Kdy přijdou?

Mohla jsem svoje děti ochránit líp? Existovala jiná možnost, jak od nich odstínit dění kolem celé kauzy? A kolik ze svého traumatu jsem na ně nevědomě přenesla?

Byl to zásah do naší rodiny. Pokaždé. Jeden obrovský úder do domácí pohody. Do režimu Matěje a po druhém porodu i Davida. Narušovalo to naši výchovu a také mou jistotu, že jsem dobrá máma. Dlouhodobě. Nepravidelně. A zcela neočekávatelně. Ať už jsme museli vypovídat na kriminálce nebo účastnit se soudních procesů, vždycky jsme řešili, kde budou děti. S kým? Jak dlouho? Zvládnou to? A jak zbytek dne zvládneme my s Dušanem? Přepadaly mě výčitky, že nemohu být se svými dětmi, když mě potřebují, že zbytečně se natrhává jejich důvěra ve mně, že to zatěžuje a nabourává náš vztah. A mezitím se kolem nás ještě tiše plížil OSPOD. Blíž a blíž.

Nevím. Vážně nevím, jak jinak nebo líp jsem mohla děti ochránit, když se jich to týkalo. A každá strana se je snažila chránit. Svým způsobem. Když k nám do bytu začaly chodit sociální pracovnice, nemohli jsme se tvářit, že je to někdo z kamarádů nebo z rodiny. Byli to cizí lidé a jako cizí lidé se i chovali. Náhle se objevili, provedli kontrolu a zmizeli, aby za několik měsíců proběhl totožný scénář. Nevěděli jsme, kolik kontrol nás přesně čeká. Nařízený soudní dohled se může táhnout mnoho let. A tak jsem se rozhodla, že Matějovi zcela otevřeně řeknu, co se děje, proč se to děje, kdo jsou ti lidé za dveřmi a co tady chtějí. I navzdory tomu, že Matěj v době nařízeného soudního dohledu neměl ani rok a půl. Stále věřím, že děti nám rozumí. Už během těhotenství se seznamují s naším hlasem. Vnímají slova i barvu hlasu, když k nim promlouváme. Poznají, kdy máme radost a kdy velký smutek. Vycítí sebemenší napětí. Všimnou si slz. A já svůj strach nedokázala schovat.

* * *

"Myslím si, že ty kontroly ze sociálky ve vašem případě potrvají pět, šest let," odhadoval můj známý. Psycholog. Seděla jsem u něj doma na zeleném gauči. Matěj si hrál na zemi s jeho dvěma dětmi a Dušan si povídal s jeho ženou. Můj pohled se rozmlžil při představě tak dlouhého časového úseku. Pět, šest let... 

"To neříkej," podívala jsem se na něj vyděšeně. Pět, šest let uchránit Matěje před pády, modřinami a vším, co je v očích sociálních pracovních podezřelé. Bylo by to vůbec možné? Chodily by ho kontrolovat do školky, kde můžou pořizovat fotky. A taky do školy, doptávat se učitelů, zjišťovat a informovat se. Pět, šest let stát obnažená před státem... Pět, šest let - dokázala bych to vůbec vydržet? Pocit nespravedlnosti z jednoho nešťastného okamžiku, a tak dlouho kvůli němu trestána, psychicky ponižována. Časem bych si zvykla. Otupila se. Ztratila další část sama sebe.

* * *

Dnes? Přijdou dnes? Zítra? Příští týden? Teď už může kdykoliv zazvonit zvonek. Úplně shodné myšlenky mi naskočí každé dva měsíce od poslední kontroly OSPODu. A vím, že následující čtyři týdny mě bude pomalu užírat nejistota a tíseň. A taky se mi nepodaří myslet na nic jiného, než že musím intenzivně zabránit Matějovi nejen upadnout, ale i jeho vynalézavým sebevražedným způsobům. Musím! Čím více chci, čím více se snažím a soustředím se na to, abych Matěje vždy chytila, nejde to. Ne na 100 %. A těch pár procent, kdy se mi nepodaří zamezit pádu, nám může uškodit. Modřina nebo odřenina, oboje je podezřelé a oboje se dostane do zápisu. 

"Když dítě zakopne a upadne, to neřešíme, ale když vám dítě spadne z houpačky, to už řešit budeme," řekla během jedné kontroly paní Luční. 

Zaháním tuhle deprimující vzpomínku. Kéž bych ji dokázala vymazat z paměti. A taky všechny ostatní vzpomínky na moje pády. Matěj má být po kom živé dítě, sama jsem nebyla jiná. Lezla jsem po stromech, vysoko do jejich korun. Někdy se mi podařilo slézt dolů a jindy jsem spadla. Až to zadunělo. Padala jsem z houpaček, prolézaček, ze zábradlí, z kola i z koní na jízdárně. Den co den jsem se vracela domů s novými modřinami a ránami se zaschlou krví. Kolikrát jsem o tom ani nevěděla. A vlastně jsem byla velmi šťastné dítě. Mohla jsem si dovolit padat a nikdo to neřešil. O to větší smutek cítím, když se podívám na Matěje. Neustále ho musím hlídat, sledovat, kontrolovat, jistit a předvídat to nejhorší! Vždyť takhle to nemůže jít do nekonečna. Nikomu to neprospívá. Sakra! Nesnáším to a nesnáším za tohle i sebe, protože jsem chtěla být jiná. Chtěla jsem být máma, která nechá své dítě svobodně pobíhat, šplhat, objevovat a taky padat, aby poznal své vlastní možnosti. Chtěla jsem být máma, která důvěřuje svému synovi, že zvládne vyšplhat po žebříku a projít z jednoho konce prolézačky na druhý. Místo toho jsem nervózní a svou nervozitu přenáším i na Matěje.  

Matěj běží do ložnice. Skáče na matraci, kterou máme na zemi. S rozzářenýma očima radostně a hlasitě výská. Jedna noha se Matějovi sveze po matraci ke koberci. Ztrácí rovnováhu a padá. Obličejem na hranu nočního stolku. Hned pláče. A mně se chce také. Beru k sobě Matěje. Tiším ho v objetí, zatímco jeho slzy se mi vpíjí do lehkého županu. Cítím v nich bolest. 

"To muselo hodně bolet," říkám mu a prohlížím mu hlavu, jestli se nebouchnul ještě někde jinde. Nic. Ale pod okem se Matějovi začíná vybarvovat modřina. Polévá mě horko a vnitřnosti se mi kroutí nedostatkem místa ve vlastním těle. V hlavě mi zní celá série nejsprostších nadávek. Sama sobě spílám a klepu se ještě více, protože sociální pracovnice se může za dveřmi objevit právě teď.

"Chceš na to studený hadřík?" ptám se Matěje.

"Jo," špitne.

Rozechvělou rukou mu přidržuju mokrý a do čtverce složený kus látky u bolavého místa.

"To pomůže," utěšuju i sebe. "Aby to tolik nebolelo." Aby hlavně zmizel otok a rozpustila se modřina. Nějakým zázrakem. Více si v ten moment nepřeju. 

"Už dobrý," poví Matěj a odchází si hrát. Ještě chvíli sedím na zemi a tiše prosím Matěje, ať si veškeré karamboly nechá až po kontrole z OSPODu.

No, a co uděláš, když zazvoní?

Přemýšlej...

Přemýšlej!

PŘEMÝŠLEJ!

Mohla bych vytáhnout šminky a rychle Matějovi něco naplácat na obličej. Už jednou si hrál s mou dekorativní kosmetikou a pomaloval si pusu rtěnkou. Od ucha k uchu. A taky k nosu. Jenže na tohle by ve skutečnosti nebylo dost času. Nestihla bych cokoliv namalovat na Matějův obličej. Od vchodových dveří k nám je to necelá minuta.

Řeknu, že jednomu z dětí jsem naměřila teplotu. Můžou to být zuby. Nebo taky Covid.

* * *

Pondělí. Úterý. Středa. Čtvrtek. Pátek. Kdy přijdou? Který den? Vždycky je to stejné. Nervózní pokukování do kalendáře. Odškrtávání dnů neviditelnou tužkou. Dneska ještě ne. Poslední tři slova, která šeptám pro sebe, než na pár hodin usnu. S časově omezenou úlevou. Dneska ještě ne! Kdy tedy? Zítra? Kdy už konečně přijdou? V hlavě si probírám dny, kdy u nás v minulosti provedly kontrolu a tipuju, který den je nejpravděpodobnější. Do oběda. Vždycky přišly do oběda. Nikdy se tu neobjevily odpoledne. S úderem poledne vypínám svůj radar, ale to neznamená, že bych se dokázala odprostit od myšlenek z blížící se kontroly. Jen ten finální odpočet se na chvilku zastavil. A on začne tikat znovu. Hned druhý den, jen co otevřu oči a uvědomím si, že je ráno.

* * *

Na tváři cítím Matějovu ruku. Stírá mi slzy a prohlíží si je na vlastních prstech.

"Miláčku," podívám se na něj. "Pláču, protože jsem moc naštvaná a bojím se."

Byla bych radši, kdyby mě můj syn v takovém stavu vůbec neviděl. Kdybych se mohla někde schovat. Ale vidí mě. Jako mnohokrát předtím. Sedím na podlaze, schoulená a brečím. V slzách je všechno. Moje bezmoc. Zranitelnost. Strachy.  Vlastní sebetrýzeň, že nedokážu uhlídat Matěje před pády. Že má další modřinu. Že jsem neschopná. Že nemůžu být mámou, jakou bych chtěla být. Že mě vlastní dítě vidí častěji ubrečenou, vystresovanou a zhroucenou. A vůbec nevím, co s tím mám dělat. Jsem roztěkaná, v napětí, nervózní, třesou se mi ruce a selhává mi paměť. Tohle všechno Matěj vidí. Tohle všechno vnímá. Pravidelně i několik týdnů před samotnou kontrolou z OSPODu. A dost pravděpodobně přejímá. Kolik toho na něj přenáším, ukáže teprve čas.

A taky Matěj vidí Dušana, jak mě drží u sebe v náručí. Vždycky.

* * *

To nekonečně dlouhé čekání na kontrolu z OSPODu najednou skončí. 

Ve vteřině.

Zvonek zvoní!

Půl šesté odpoledne.

Jsou tady!

* * *

Ani soudní proces nebyl tak náročný jako kontroly z OSPODu. U soudu jsem věděla, kdy začne a jak dlouho potrvá. Mohla jsem se na něj dopředu připravit. Ale sociální pracovnice přicházely nečekaně, neohlášeně a jak se jim to hodilo. Nejčastěji během obědu. Vyrušení od jídla na patnáct dvacet minut. Svléknout do plenky. Nashledanou! Nebo se zvonek rozdrnčel ve chvíli, kdy jsem uspala Davida. A už znovu nezabral. Nebo když jsem procházela bytem a říkala si, že je tu neskutečný bordel a musím už uklidit. Ač jsem se snažila najít nějaký systém, platilo jediné - přijdou tehdy, když se to nejméně hodí.

Dělala jsem to nejlepší, co jsem mohla.

Dodržovala jejich pravidla a nezbláznila se z toho.