máma kriminálnice

Těch patnáct kroků bylo nejtěžších v mém životě. Patnáct kroků do ohrádky před soudce. Patnáct kroků, kdy jsem sbírala dech. S každým krokem jsem cítila odpor k tomu místu a strach, že řeknu něco, co soudce špatně interpretuje. Sváděla jsem boj sama se sebou, kdy část mého já chtěla utéct ze soudní síně a ta druhá polovina bojovat. Za sebe. Za své děti. Za svou rodinu. Patnáct kroků vpřed, zastavit stát a patnáct měsíců zpět ve svých vzpomínkách. "Matěj se narodil o šest týdnů dříve. V době, kdy spadl, měl sice devět a půl měsíce, ale jeho korigovaný věk odpovídal osmi měsícům. Rovněž tehdy už dva týdny odmítal příkrmy a moje mléko mu nestačilo. Byla jsem těhotná a mléka měla málo. Když došlo k pádu, s Matějem jsme byli sami doma. Manžel byl v práci. Někdy dopoledne se Matěj začal vytahovat za ručičkami k dřevěnému stolečku. Chvíli stál, potom ztratil rovnováhu a spadl na zem na lino. Nespadl jako mnohé děti na zadek. Matěj padal často prohnutý do luku, se ztuhlými svaly, jako by ...

Je tam! Na testovacím poli sleduju, jak se vybarvuje druhá čárka, a moje podezření se potvrzuje. Celý týden jsem cítila, že se v mém těle děje něco jiného, než jak tomu bylo v minulých měsících. A jsem těhotná. Zase! Nejsem tolik překvapená, s Dušanem jsme druhé dítě chtěli. Jenže tentokrát se zadařilo rychle. Na třetí pokus! Druhá čárka je slabě růžová. Testovala jsem první den zpožděné menstruace a ještě odpoledne, ale je tam! Zkušené snažilky by tuhle čárku označily za ducha. Dívám se na pozitivní test a v hlavě rychle počítám datum porodu a také věkový rozdíl mezi dětmi. Rok a půl. Čeká nás mazec. Fakt mazec! A moje tělo se rozhodlo otěhotnět ve chvíli, kdy už dva týdny s Dušanem řešíme, že Matěj přestal jíst příkrmy a jen se kojí.   Odcházím ze záchodu s testem v ruce. Dušan uklízí nádobí v kuchyni a Matěj si hraje na koberci v obýváku. Podávám test Dušanovi do ruky. Několik vteřin jej zkoumá, mhouří oči, otáčí testem a povídá: “Nic tam nevidím." “Tady,“ ukazuju na slabou...

Dívám se na své spící kluky a čekám, jestli se vzbudí sami od sebe. Nechci je budit, ani narušovat jejich vnitřní hodiny. Kdybych mohla, lehnu si k nim do postele, do toho volného místa mezi nimi a přitulím si je k sobě. Každého z jedné strany. Minuty plynou, rychleji než bych si přála. David se vrtí, natahuje ručky před sebe a potom ke svému obličeji. Protře si zavřené oči a vzápětí je otevře. Jsou veliké, modré a s dlouhými řasami. Jen co si mě David všimne, začne se usmívat a šťastně kopat nohama. Má v sobě tolik radosti a spokojenosti. Pro Davida je tu nový den, kdy si budeme hrát, mazlit se, projdeme se na čerstvém vzduchu, koukneme na auta na křižovatce a objeví další nové chutě. Ani netuší... A je to jen dobře. Moc si přeju, aby tenhle den vypadal úplně jinak. Beru Davida do náruče a odnesu jej z ložnice. Dušan si sedá na moje místo v posteli a o několik minut později slyším, jak pomalu budí Matěje. Kluci moji, promiňte mi to. I tak udělám vše, abychom si užili náš společný čas....

Za osm hodin začne soud. Nespím. Nejde mi usnout. Hlavou mi táhne nekonečný monolog s vlastní obhajobou. Vstávám a odcházím do kuchyně, kde si na papír zapisují poznámky, kdyby mi chtěla selhat paměť nebo hlas až budu stát v té grilovací ohrádce. Ticho a klid se nese celým bytem, přesto poslouchám, zda z ložnice se neozve David na kojení. Spí. Všichni kluci spí. Mně se s každou uplynulou hodinou sevře žaludek, plíce i srdce o další centimetr. Měla bych spát a odpočinout si, čeká mě náročných několik hodin. Zároveň vím, že kdybych se usilovně soustředila na usnutí, frustrovalo by mě, že minuty plynou a já jsem pořád vzhůru. Že jsem napočítala stovky ovcí a vlastně je pořád dokola počítám.  “Jak to bude probíhat?" zeptala jsem. “Státní zástupkyně přečte obžalobu," pustil se do vysvětlování. “Potom proběhne váš výslech. Nejdříve vám položí otázky soudce, pak státní zástupkyně, advokát Matěje a nakonec já.“ Můj advokát. O půl hlavy menší než já. Když mi podával ruku, z jeho stisk...

V duchu odpočítávám noci. Cítím, jak se mi strachem třese celý vnitřek a všechny orgány. Neumím svůj strach pojmenovat jedním slovem. Můj strach se skládá ze všeho, co se stalo, co se děje a co teprve přijde. Je v něm strach z neznámého i z konkrétního. Třeba taková soudní síň. Místnost se čtyřmi stěnami bez oken, katedra a ohrádka. Nejsem klaustrofobik, ale špatně se mi v ní dýchá už v pouhých představách. Mám strach ze soudce. Znám jen jeho jméno a to je všechno. Nevím, jak vypadá, ani nic dalšího o něm. Mohu doufat, aby soudci byla blízká lidskost. Aby dokázal naslouchat srdci mámy. Protože pořád ní jsem. Máma. Máma kriminálnice. V očích svých kluků jsem dokonce ta nejlepší máma. Maminka, tak mě oslovuje Matěj. Zbývá pár dní do soudního líčení. Přála bych si usnout a probudit se, až by bylo po všem. S dobrým koncem. Očištěná a zproštěna obvinění. Jenže to nejde. Za poslední rok jsem ušla pořádný kus této cesty, starala a vychovávala Matěje, odnosila a porodila Davida. Teď mě čeká zd...