Tváří v tvář

Dívám se na své spící kluky a čekám, jestli se vzbudí sami od sebe. Nechci je budit, ani narušovat jejich vnitřní hodiny. Kdybych mohla, lehnu si k nim do postele, do toho volného místa mezi nimi a přitulím si je k sobě. Každého z jedné strany. Minuty plynou, rychleji než bych si přála. David se vrtí, natahuje ručky před sebe a potom ke svému obličeji. Protře si zavřené oči a vzápětí je otevře. Jsou veliké, modré a s dlouhými řasami. Jen co si mě David všimne, začne se usmívat a šťastně kopat nohama. Má v sobě tolik radosti a spokojenosti. Pro Davida je tu nový den, kdy si budeme hrát, mazlit se, projdeme se na čerstvém vzduchu, koukneme na auta na křižovatce a objeví další nové chutě. Ani netuší... A je to jen dobře. Moc si přeju, aby tenhle den vypadal úplně jinak. Beru Davida do náruče a odnesu jej z ložnice. Dušan si sedá na moje místo v posteli a o několik minut později slyším, jak pomalu budí Matěje. Kluci moji, promiňte mi to. I tak udělám vše, abychom si užili náš společný čas. Jsem vaše máma.

Máme všechno a můžeme vyrazit. Dušan otáčí klíčem v zapalování a motor se rozvrčí. Mlčky sleduju svoje černé šaty. Co se kojení týče, jsou nejdiskrétnější. Ale jsou lehce zmuchlané. Jsem máma dvou dětí, doufám, že nikdo neočekává, že dorazím ve vyžehlených šatech. Měla bych dostat bonusové body za to, že jsou čisté, bez mléka nebo příkrmu. A ještě extra body za to, že mám všechny zuby, zdravé zuby. Jenže toho si soudce přes respirátor asi nevšimne. Auto jede dlouhou ulici a já mám pocit, jako by mě vezlo na porážku. Ani se mi nechce mluvit, jen bych tupě koukala do prázdného místa uvnitř sebe. Všimnu si Davida, jak se na mě z vajíčka usmívá. Moje malé instantní štěstí. A Matěj pozoruje provoz na vozovce. “Beton!“ vykřikne a zbystřím obrovský mix na beton v protisměru.

“Točí,“ pokračuje Matěj v popisu. A jeho hlásek mě vrátí do přítomnosti. Uvědomuji si, jak je snadné propadnout černým obavám a že moje uzavírání do osamocené bubliny je obrana. Bylo by příliš jednoduché mlčet. Přitom nejdu k soudu, abych přiznala vinu a souhlasila s trestem. Jedu tam bojovat. Za sebe. Za své děti. Za svou rodinu. Dokázat všem, že jsem skvělá máma a že Matějův pád byla nešťastná náhoda. Zase. Cítím se nevyspale a hlavně vyčerpaně. Po kolikáté už ten samý příběh převyprávím? Nedopočítám se konkrétního čísla. Ani to není podstatné. Důležité je, že dneska, že za hodinu Matějovu nehodu popíšu naposledy!

David se na mě znovu usmívá. A já na něj. Rozesmívám jej nejrůznějšími grimasami. Kupodivu je to velmi uvolňující. Zároveň po očku sleduju situaci venku a upozorňuji Matěje na zajímavé stroje a prostředky. Takovým nevšedním zážitkem pro Matěje je tramvaj. Ta k nám nejezdí. A máme štěstí na mnoho bagrů. Jak se blíží letní prázdniny, město je více a více rozkopané. O přehlídku stavebních strojů opravdu není nouze.

Přibližujeme se k areálu žlutých budov s červenými střechami. Uprostřed se skrývá prosklená budova. A tam musím jít. Do druhého patra. Před hlavní branou vidím Lenku, která dohlédne na Davida. Loučím se s Dušanem a Matějem.

“Dneska to skončí,“ říká mi pevným hlasem Dušan a dá mi pusu. Jenom přikývnu. Pusu od Matěje nedostanu, je příliš zaneprázdněný ruchem na ulici. S Lenkou procházíme bránou a tlačím kočár se zvědavým Davidem, jehož hlava vykukuje z korby.

Bez obtíží procházím skenerem. Zato Lenka hledá v batohu kapesní nůž a odevzdává ho. Je to sice krátké zdržení, ale pro mě ta minuta navíc znamená celou věčnost. Kontroluju čas mnohem častěji, než bych chtěla. Hlavně abych přišla na čas. Potřebuju přijít včas. Během cesty výtahem a hledání správných dveří instruuju Lenku ohledně Davida. Domlouvám si s ní znamení, kdyby David byl k neutišení, ať mě prozvoní a zažádám o pauzu. Soud mi nemůže bránit, abych se postarala o vlastní dítě. Na vedlejším multisedáku zahlédnu sedět věkem sešlého muže s krátkými šedinami a stařeckými skvrnami na kůži. Očima se dívá do papírů, které drží v rukou. Vím, kdo to je. Jsem si tím naprosto jistá. Soudní znalec, který napsal znalecký posudek v můj neprospěch. Tu větu, vyznačenou tučným písmem, mám pořád před očima. Je možné, že ke zranění došlo prudkým úderem tupým předmětem do hlavy. Asi se mi jen tak z paměti nevymaže. Prozatím. Co mě na celé věci děsí nejvíce, že názor takového člověka, který mě nikdy neviděl, ani Matěje, nezná nás a neví o nás víc, než bylo napsáno v propouštěcí zprávě z nemocnice, je brán jako klíčový důkaz.

Rozhlížím se po chodbě. Chybí tady můj advokát. A jedna můra. Noční můra. Tři minuty po deváté hodině odevzdávám občanku. O další dvě minuty později vstupuju do soudní síně bez oken a s ohrádkou uprostřed. Soudce sedí na svém místě. Zaráží mě, jak mladistvě vypadá. A taky je pohledný. Usedám po jeho levici, po jeho pravici si sedá jiný mlaďoch v černém taláru s tmavě červeným lemem. Tam má přece sedět státní zástupkyně! Kde je? Kde je Matějův advokát? A kde je můj advokát?!

Klepou se mi ruce, špatně se mi přes respirátor dýchá a štípe mě v nose. Do očí se mi vhání slzy, v ten nejhorší okamžik. Nic se ještě neděje a já tam skoro brečím. Vytahuju na stůl papír s poznámkami, telefon a Matějovu fotku. A balíček s papírovými kapesníčky. Drobná činnost mě rozptýlí a já mohu zase dýchat, jak mi to respirátor dovolí. Prohlížím si mlaďocha naproti a vůbec tomu nerozumím. Proč tam nesedí státní zástupkyně?!

Soudce trpělivě vyčkává na příchod mého advokáta. Je mi trapně, blbě, a nejraději bych zalezla pod stůl. Kdyby se pod ním nacházel kanál, vlezla bych do něj a poklop držela vší silou. Najednou se ozve ťukání na dveře a bez vyzvání se otevřou. Můj advokát! I on má oblečený talár s modrými lemy, ledabyle zapnutý, kouká mu bílá košile. Sedá si ke mně a zpod respirátoru se usmívá. Ne, nešálí mě zrak. Fakt se usmívá. Na frajera. Já tady deset minut trnu, umírám hanbou, téměř se rozbrečím a on přijde pozdě a ještě s úsměvem na rtech! Úhledně si rozloží papíry s poznámkami a propiskou na stůl. A pořád se usmívá.

Třináct minut po deváté hodině promluví soudce a zahájí jednání. Zdržení z důvodu pozdního příchodu mého advokáta. Výborně, a je to v oficiálním zápisu! Tiše se modlím, ať tohle nemá vliv na usnesení. Nemůžu jít do kriminálu, protože můj advokát trčel v dopravě, ne? Kdyby se aspoň chvíli neusmíval a tvářil se vážně. Nebo úsměv je jen jeho další strategií?

Zástupce státní zástupkyně předčítá obžalobu.

Nesouhlasím s ní.

Dohoda o vině a trestu.

Nesouhlasím.

Nesouhlasím s ničím, co tam zazní.

A nesouhlasila bych ani s trestem, kdyby se mě soudce byl zeptal.

Ale na tohle se mě neptá. Vyzývá mě do ohrádky k výslechu. Beru si poznámky a mířím doprostřed místnosti. V soudní síni sedí osm lidí a všichni mě sledují. Soudce a soudní zapisovatelka zepředu. Zástupce státní zástupkyně z levého profilu. Můj advokát z pravého profilu. Soudní znalec a nějací tři přísedící zezadu. Takhle jsem se negrilovala za celých třicet dva let svého života. Stojím v ohrádce a hledám slova. Najednou si nedokážu vůbec vybavit svou obhajobu, kterou jsem si dlouhé dny a noci předtím nacvičovala. 

Jsem máma kriminálnice a ještě vypadám jako blbec. S respirátorem, ve kterém se nedá dýchat. Ve zmuchlaných šatech. Klepou se mi ruce i hlasivky.

Mám popsat, co se stalo. Jenže pro mě to není jen popsání nehody, ve svých vzpomínkách se vracím do osudného únorového dne. Před očima stále živě vidím pád svého milovaného dítěte. Ještě jednou musím prožít tento den. Ještě jednou promluvit. Ještě tentokrát a definitivně. A pak už si nechci nikdy připomínat tu bolest a strach, který mě sžíral několik následujících měsíců.