máma kriminálnice

Každý večer, téměř dva roky, jsem usínala s přáním, abych se ráno probudila a zjistila, že všechno, co se dělo, byl jenom sen. Nepříjemně mrazivá noční můra s pár kapkami potu na čele, které bych setřela hřbetem ruky. A oddechla si. Myslela jsem si, že pocit vítězství se dostaví po zproštění obvinění. Nebo následující den. Za týden. Za měsíc. Ve chvíli, kdy v rukou budu držet papír s rozsudkem. Anebo až nám zruší soudní dohled. A bohužel ani další dny poté. Moje rána byla těžší, protože najednou moje hlava přestala jet na plné obrátky. Už nebylo za co bojovat.  A tak začala plně zpracovávat soudní proces i četné kontroly z OSPODU, které souběžně probíhaly v šestitýdenních intervalech. Vynořovaly se vzpomínky ze soudní síně, útržky dialogů i mé odpovědi. Bez souvislostí. Zcela náhodně. Jako náhlý záchvat paniky. Brečela jsem mnohem hlasitěji, než za celou dobu, a bušila zaťatými pěstmi do dveří takovou silou, až mi zfialověly klouby a narazila jsem si několik prstů. Děsila mě intenz...

Přesně o tři měsíce později zase stojím přede dveřmi soudní síně. Podle rozpisu by naše jednání mělo trvat patnáct minut. Pouze patnáct minut! Přesně takhle dlouho trvala i poslední kontrola paní Luční, aby mohla soudu podat zprávu, jak to u nás aktuálně vypadá. A teď mě čeká posledních patnáct minut v soudní síni! Jednání, u kterého zůstanu do konce. Ne jako posledně, kdy mě soudkyně s Matějem vyrazila ze síně, a já se s ním v osmém měsíci těhotenství procházela po chodbě a počítala větráky a lampy. “To nás Kovadlina asi nebude zpovídat,“ přemýšlí Dušan nahlas. “To se za čtvrt hodinu nedá stihnout. Nakonec to zruší, aniž by tam někdo byl.“ “Jako že jsme sem jeli zbytečně, aby si mohli vykázat pracovní činnost?“ podívám se na Dušana a sednu si vedle něj na studenou kovovou lavici. “Přesně,“ souhlasí. “Upřímně si nemyslím, že by se Můra tentokrát dostavila,“ řeknu a zapíchnu pohled do podlahy. “Zase za sebe pošle zástup.“ Když zvednu oči od podlahy, uvidím přicházet našeho advokáta. Ten...

Tři hromady špinavého prádla. A jedna hromada ručníků, které jsem chtěla vyprat už minulý týden. Kuchyňská linka je schovaná pod komínky použitého nádobí, hrnců a příborů. Všude jsou rozházené dětské hračky a chodba připomíná pískoviště. David má teď období vyhazování knih z knihovny. Večer co večer si říkám, že to uklidím. Postupně. Pomalu. Aspoň něco málo. Stačí přece naplnit pračku, přidat trochu pracího prášku, nastavit program a spustit. Pračka vypere prádlo sama. A myčka! Myčka umyje nádobí bez mé pomocí. Jen uklidit čisté nádobí na své místo a zaplnit košíky špinavými talíři, hrnečky a miskami. Hračky by bohatě postačilo shrnout na hromadu. Ale nejde to. Nic z toho nejde. Koukám se na ten bordel, a říkám si, co bych měla. Teoreticky to zvládám dobře. Teoreticky zvládám psát imaginární seznam úkolů a úkonů. Prakticky se potápím. A opět trpím pocitem, že selhávám. Jako máma. Jako manželka. Jako žena. Tentokrát je to horší. Když mě tenhle pocit přepadl, čekal mě soud. Tři měsíce mě...

S trochou nedůvěry beru do ruky skleničku bílého vína. I ze čtyřiceti centimetrové vzdálenosti mě do nosu udeří jeho typická vůně. A váhám, zda se napít. Po tak dlouhé době. Nebo nepít vůbec? Je to dávno, co jsem naposledy pila víno. Bez měsíce dva roky. Pozoruju skleničku na světle, otáčím ji a jedna část mého já by její obsah do sebe s radostí vyklopila jako vodu. A poručila číšníkovi, aby nosil další a další, dokud bych opilá nepadla pod stůl. Druhá část si uvědomuje délku abstinence a psychické vypětí. Může mě skolit jen půlka skleničky. "Přeparkováno," oznámí mi Dušan a sedne si na židli naproti mně. Svou skleničku směřuje k mé, až se ozve zvonivé cinknutí. "Na vítězství," řekne s úsměvem. "A na nás." Vítězství. Jak divně mi to zní. Asi bych se měla radovat. Měla? Lehce se usměju, ale radost v tom není. Možná ji najdu po pár doušcích. Nebo na dně první skleničky. Takový by alkohol přece měl být. Měl by nejdříve rozveselovat. A až pak vytahovat kostliv...