Místnost číslo 2.323

Přesně o tři měsíce později zase stojím přede dveřmi soudní síně. Podle rozpisu by naše jednání mělo trvat patnáct minut. Pouze patnáct minut! Přesně takhle dlouho trvala i poslední kontrola paní Luční, aby mohla soudu podat zprávu, jak to u nás aktuálně vypadá. A teď mě čeká posledních patnáct minut v soudní síni! Jednání, u kterého zůstanu do konce. Ne jako posledně, kdy mě soudkyně s Matějem vyrazila ze síně, a já se s ním v osmém měsíci těhotenství procházela po chodbě a počítala větráky a lampy.

“To nás Kovadlina asi nebude zpovídat,“ přemýšlí Dušan nahlas. “To se za čtvrt hodinu nedá stihnout. Nakonec to zruší, aniž by tam někdo byl.“

“Jako že jsme sem jeli zbytečně, aby si mohli vykázat pracovní činnost?“ podívám se na Dušana a sednu si vedle něj na studenou kovovou lavici.

“Přesně,“ souhlasí.

“Upřímně si nemyslím, že by se Můra tentokrát dostavila,“ řeknu a zapíchnu pohled do podlahy. “Zase za sebe pošle zástup.“

Když zvednu oči od podlahy, uvidím přicházet našeho advokáta. Tentokrát kolem něj nevlaje černý talár s modrými lemy. Je oblečený jako smrtelník. Přesto vyfešákovaný. A jak jinak, usmívá se. Jeho přístup k životu bych se potřebovala naučit.

O chvíli později se chodbou nesou další kroky. Paní Luční v doprovodu dvou mladých holek.

“To jsou studentky na praxi,“ vysvětluje, když si s ní podáváme ruce.

Najednou se otevřou dveře. Objeví se v nich Kovadlina se svázanými vlasy do koňského ohonu. Zatímco my všichni máme nasazené respirátory, Kovadlina dýchá nefiltrovaný vzduch. Mizí za svou soudcovskou katedrou, kam ji Dušan odkládá svou občanku, právník průkaz a já papír s mastnými skvrnami.

“Co to je?“ zeptá se Kovadlina.

“To je potvrzení o ztrátě občanského průkazu,“ odpovím. Je to tam napsané.

Kovadlina zahajuje jednání. Místo státní zástupkyně i tentokrát zůstává prázdné. Soudkyně si u pusy drží diktafon a vyzývá Dušana do ohrádky. Rovnou zaměřuje své otázky na Matěje.

“Staly se od té doby nějaké další úrazy?“

“Žádné jiné, kromě těch dvou.“

“Byl Matěj hospitalizován?“

A kdyby ano, vypovídalo by to o nás jako o rodičích něco špatného?

Byl by to důvod, proč pokračovat v nařízeném dohledu a pravidelnými kontrolami v naší domácnosti?

“Ne.“

“Jak probíhá jeho vývoj?“

“Je s ním všechno v pořádku. To samý si o něj myslí i pediatrička.“

“A vy?“

“Rozhodně ano.“

“Řešíte s ním nějaké problémy?“

“Nerozumím. Co máte na mysli za problémy?“

“Například ve výchově.“

“Ne.“

Po sérii otázek na Dušanovo zaměstnání si může sednout na své místo. Kovadlina, aniž by se na mě podívala, zve mě do ohrádky s mikrofonem.

“Mluvte stručně,“ šeptá mi právník.

“Nejradši bych s ní nemluvila vůbec,“ odpovím.

Patnáct kroků do ohrádky s mikrofonem. S nejlepším výhledem na soudkyni. I na její chaos na stole.

“Jak probíhá vaše péče o Matěje?“ ptá se Kovadlina.

“Úplně stejně jako od jeho narození.“

“Nerozuměla jsem vám přes ten respirátor.“

Opakuju svou odpověď a musím se opravdu moc snažit, ať v mém hlase není slyšet pohrdání. Kovadlina po mně střelí pohledem a ušklíbne se.

“Chodíte s ním na nějaké kroužky?“

“Navštěvuju s ním Montessori dílny a chodíme do bazénu. Teď se to všechno odvíjí podle situace s Covidem.“

“Změnily se nějak vaše poměry?“

“Narodil se mi druhý syn. David.“

“Kdy se narodil?“

Strašně důležitá informace. Narozdíl od Kovadliny si moc dobře vybavuju, jak jsem před čtrnácti měsíci stála na tom samém místě, dívala se na ni a doufala v naději, že jako máma by mohla mít pochopení. Neměla ho. I teď její ledabylé otázky nedávají smysl. Proč se mě znovu ptá, jestli jsem na rodičovské dovolené.

“Ano.“

Ano, jsem. Jsem ráda se svými dětmi. Potřebují mě, dokud jsou takhle malí. Potřebují svou mámu.

“Kolik pobírate rodičovský příspěvek?“

Dušana ses na výši příjmu nezeptala.

“Jaká je výchova Matěje?“

“Je to šťastné a spokojené dítě.“

Kovadlina protokoluje mou výpověď. Odcházím na své místo, když mě v půlce osmého kroku zastaví.

“Vraťte se zpátky, ještě se vás budu ptát.“

Tak čekám, až soudkyně zaznamená vše, co jsem řekla. Zároveň dávám pozor, jak celou výpověď protokoluje. Kovadlina domluví a vypne diktafon.

“Můžete si jít sednout,“ podívá se na mě. Naše pohrdání je vzájemné.

Nikdo jiný nemá otázky. A všichni přítomní souhlasí se zrušením soudního dohledu. Po dvaceti minutách vycházíme ze soudní místnosti.

“Tak se ještě jednou uvidíme,“ usmívá se na nás paní Luční. Její studentky stojí trochu opodál.

“Neberte si to osobně,“ poví Dušan. “Ale my vás už vidět nechceme.“

“Dříve jsme uvažovali o pěstounské nebo hostovské péči, ale po téhle zkušenosti už nemáme zájem,“ řeknu. 

“Ale vždyť to byly příjemný návštěvy,“ brání se sociální pracovnice.

“Návštěvy, které jsme nemohli odmítnout,“ doplní Dušan pohotově. “Kdybychom totiž odmítli, hned byste mohla mít podezření, že něco tajíme.“

“To je pravda,“ přiznává paní Luční.

“Navzdory tomu, že v rozsudku bylo napsáno, ze soudní dohled není trest,“ navážu na Dušana. “Pro nás to byl trest. A navíc pro naše dobro, za které jsme měli být rádi, jak nám OSPOD řekl. Ztratili jsme soukromí ve vlastním bytě, narušoval se režim dětí během oběda nebo spánku, když jste zrovna přišli z OSPODu.“

“Já jsem Jarmila Luční,“ znovu se usměje sociální pracovnice. “Já nejsem OSPOD.“

“Pracujete na OSPODu, tedy jste jeho zástupkyní,“ nevěřím vlastním uším. 

“O tom bychom mohli dlouze polemizovat,“ řekne samolibě.

“Zcela oprávněně je moje klientka naštvaná,“ vloží se do diskuze advokát. “Běžný člověk přijde do styku se státem, když si vyřizuje občanku, řidičák. Ale moje klientka se dostala před soud, protože selhali jednotlivci v systému. Znalec vypracoval špatný posudek, protože nedostal všechny podklady, a hned na prvním jednání svůj posudek stáhl! Další znalecký posudek stanovil bolestný ve výši 55 tisíc za otřes mozku, přičemž otřes mozku se v propouštěcí zprávě z nemocnice vůbec nevyskytoval.

“Tohle se ke mně vůbec nedostalo,“ ustoupí paní Luční o krok dozadu. “Kdyby mi neposlali rozsudek soudu, ani bych nevěděla, že paní byla zproštěna.“

Jako bys někdy věřila mému tvrzení. Patřila jsi k těm, kteří si mysleli, že něco zamlčuju. Že neříkám pravdu. Po prvním odročení jsi mi ještě do očí řekla, že si myslíš, že dostanu podmínku na čtyři měsíce!

“Každopádně přijdu k vám na kontrolu za devět měsíců,“ poví sociální pracovnice.

Zkus si u nás ještě někdy zazvonit!

“Proč?“ ptá se Dušan.

“Spadáte do mého rajónu,“ odpoví paní Luční. “Provádíme kontroly ve všech rodinách.“

“Ve všech?“ opakuju. “Vážně ve všech? Nebo jen v těch, které máte na listině?“

“Tam, kde jsme obdrželi podnět,“ odpoví.

Aha. Takže ne ve všech.

“Stát mě dvacet měsíců mlátil klackem přes páteř a nikdo mi těch dvacet měsíců nevrátí.“

Odcházím bez rozloučení. Bez jediného pohledu. Po schodech dolů. Ven z budovy. Na vzduch.

“Ta soudkyně,“ promluví advokát, když stojíme před vchodem do budovy. “Byla naprosto slabá a arogantní.“

“Dneska byla ještě v dobrém rozpoložení,“ usměju se. “Minulý rok v srpnu se předvedla víc.“

Advokát kroutí hlavou.

“Tak jsme náš případ dotáhli do konce,“ podívám se mu do očí a natahuju k němu ruku, kterou mi stiskne. “Tedy...“

“Sbohem.“

“Sbohem, pane Prokope!“