máma kriminálnice

Psychicky vyždímaná a prázdná. S nutkavou potřebou zalézt do dva metry hluboké nory, ve které bych jeden den koukala apaticky do černého nic. Do sebe. A skrz sebe. Nechala proudit slzy, vztek, frustraci, nenávist, strach, lítost, naštvání, bezmoc i zoufalství. Prožívala bych každou emoci každičkým kouskem svého nitra, procházela by mnou jako obrovská vlna až by odešla.  Zmizela. Někam pryč mimo mě. A já se za ní mohla ohlédnout. A smát se. Bušit zaťatými pěstmi do země. Vybít ze sebe všechnu nahromaděnou duševní bolest. A ještě brečet. I se smát. Do úplného vyčerpání. Do hlubinné prazdnoty. Ležet na zemi. Cítit, jak je studená a jak voní. Hlína. Kořeny stromů. Tráva. V tichosti. Naslouchat, že mi tluče srdce. Buch-buch! Několikrát se ujistit, že pořád tluče. Že jsem to všechno přežila. Že žiju. A mohu hýbat prsty na rukou. Na nohou. Dokážu pohnout pravou rukou. Levou rukou. Umím hnout oběma nohama zároveň. Mohu otočit hlavou na libovolnou stranu. A přesto ještě ležet. Před sebou vi...

Na celém soudním procesu je pro mě těžké opustit své děti. Obzvláště když vidím, že mě potřebují. Že potřebují být právě teď se svou mámou a já musím odejít. Protože mě tlačí čas. Povinnost. A protože nemám na výběr. Nejtěžší však je opustit dítě v slzách, které natahuje ruce. "Matýsku, miláčku," dřepnu si k němu, abych byla na jeho úrovni a mohla se mu podívat do očí. "Rozumím ti. Nechceš, abychom s tátou odešli. Chceš být s námi a hrát si. My bychom taky byli radši s tebou a Davídkem. Mně se vůbec nechce odejít. A bohužel musím. Jen co skončí soud, hned se s tatínkem vrátíme a užijeme si všichni spolu zbytek dne. To ti slibuju. Vždycky se vrátíme!"  Jenže Matějovi tečou další a další slzy po tváři. Chce se mi taky brečet. Nevím, jak to vyřešit. Nejraději bych vzala obě děti k sobě, přitiskla je a nepustila. Utekla bych s nimi někam pryč. Někam, kde soud, OSPOD a ani státní zastupitelství nemá žádnou moc. Existuje vůbec takové místo? Na rameni cítím Dušanovu ruku. ...

Nikdy nenastane vhodná doba jít k soudu. Dobrovolně se postavit do ohrádky, dívat se soudci do očí a čelit dobře promyšleným otázkám, které se zarývají pod kůži. Které mohou zviklat. Znejistit. Zmást. Nebo dokonce ublížit samotnému svědkovi. Půl hodina výslechu se pocitově protahuje do pekelné věčnosti. A soudce sleduje všechno. Jak svědek odpovídá? Jakou intonací? Jak reaguje na opakující se otázky? Klidně? Rozčílí se? A lze poznat, kdyby svědek lhal? Ano jde. Podle gest. Podle hlasu. Podle množství detailů. Podle škrábání se ve vlasech, na rukou, na nose. Podle čehokoliv, co ukáže, že je svědek nervózní. Kdo by tohle chtěl zažít, že jo?  Proto zcela chápu, že fyzioterapeutka nechce jít k soudu svědčit. Proč taky? Je to dávno, jak sama napsala. Možná si ani nepamatuje, že jsem dala na její doporučení a bouli řešila s doktory. Rozumím tomu, že fyzioterapeutka má svůj život, svou rodinu a své starosti. A moc mě mrzí, že bude muset k tomu soudu jít. Zřejmě se mu nevyhne. Stejně jako ...

Po dvaceti šesti minutách výslechu a patnácti krocích se vracím zpátky na židli s levným modrým potahem. Po soudcově levici. Vedle svého advokáta. Usmívá se. Je to naše domluvené znamení, že soud probíhá dobře. A snad v můj prospěch. Ihned kontroluju telefon, zda nemám zprávu od Lenky. Nic. S Davidem je všechno v pořádku. I když se snažím napínat uši, z chodby před soudní síní neslyším vůbec nic. Svůj pohled upřu na fotku Matěje. Do jeho pěkné tváře, kterou lemují blonďaté kudrny. A tak moc si přeju, abych mohla odejít pryč z místnosti bez oken, s ohrádkou uprostřed. Abych mohla být jenom máma. Čekám na konec jednání, ale než nastane, soudce vyzývá znalce do ohrádky. Sleduju toho starého kmeta, jak vyskakuje ze židle, v ruce stále drží papíry a vitálním krokem uhání doprostřed místnosti. “Já nevěděl, že ten chlapec trpěl na propínání,“ vykřikuje metr a půl od ohrádky. Listuje v papírech, tam a zpátky, zřejmě pro klid své duše, že opravdu nic nepřehlédnul. V mysli mi vyvstane otázka, k ...

Je květen. Jeden z prvních opravdu teplých dní. Ležím v posteli. Schoulená pod peřinou. Klepu se. Strachem. Bezmocí. Nahromaděnou frustrací. Psychickým vyčerpáním. A šílenstvím. Oči třeštím do tmy. A dusím se vydýchaným vzduchem. Nemám sílu ze sebe stáhnout peřinu a nadechnout se čerstvého studeného vzduchu. Nemám sílu vůbec pohnout rukou nebo nohou. Ani nechci. Ležím schovaná před celým světem a každou chvíli prodělám záchvat nekontrolovatelného pláče. Dohání mě naprosto zoufalé myšlenky. Chci umřít. O dvacet jedna minut dříve scházím třicet dva schodů ke dveřím, za nimiž stojí pošťačka. Má dobrou náladu a usmívá se. Mně úsměv zmrzne, když mi podává obálku se zeleným pruhem. “Tady se podepište," ukazuje mi. Jako ve snu svírám mezi prsty propisku a čmárám rychlý, lehce zflašovatelný podpis. “A tady máte zpátky občanku.“ Jen co mi za zády hlasitě zaklapnou dveře, trhám obálku a vytahuju dvě listiny. Předvolání k hlavnímu líčení a obžalobu. Moje nitro se pomalu boří s každým slovem....