Názor paní Luční

Nikdy nenastane vhodná doba jít k soudu. Dobrovolně se postavit do ohrádky, dívat se soudci do očí a čelit dobře promyšleným otázkám, které se zarývají pod kůži. Které mohou zviklat. Znejistit. Zmást. Nebo dokonce ublížit samotnému svědkovi. Půl hodina výslechu se pocitově protahuje do pekelné věčnosti. A soudce sleduje všechno. Jak svědek odpovídá? Jakou intonací? Jak reaguje na opakující se otázky? Klidně? Rozčílí se? A lze poznat, kdyby svědek lhal? Ano jde. Podle gest. Podle hlasu. Podle množství detailů. Podle škrábání se ve vlasech, na rukou, na nose. Podle čehokoliv, co ukáže, že je svědek nervózní. Kdo by tohle chtěl zažít, že jo? 

Proto zcela chápu, že fyzioterapeutka nechce jít k soudu svědčit. Proč taky? Je to dávno, jak sama napsala. Možná si ani nepamatuje, že jsem dala na její doporučení a bouli řešila s doktory. Rozumím tomu, že fyzioterapeutka má svůj život, svou rodinu a své starosti. A moc mě mrzí, že bude muset k tomu soudu jít. Zřejmě se mu nevyhne. Stejně jako já. Jenže na rozdíl ode mě, Michaela podá jednu výpověď a celá záležitost se pro ni uzavře. Plánuji psát na kriminální policii, aby mi dali vysvětlení, co se stalo se zprávou z fyzioterapie a proč se nedostala do soudního spisu. Ale až zítra. 

Zítra dořeším, co mohu. Ale teď potřebuji vypnout hlavu. A vstřebat události a emoce z dopoledne. Existuje jediný účinný způsob, jak se s tím vším vyrovnat. Jak umlčet dotěrné otázky ve vzpomínkách. Jak utišit rozbolavělou duši. S kšiltovkou na hlavě, se sluchátky v uších a dvojitými uzlíky na tkaničkách. 

Nádech. 

Výdech. 

3

2

1

Běž! 

Do kopce, z kopce, dokud se mi nezačne líp dýchat. 

* * *

Rychle pročítám e-mail určený paní Luční. Je v něm jednoduché sdělení o odročení jednání s datem příštího. Včetně přesné hodiny. Od listopadu, kdy nám byla přiřazena z OSPODu paní Luční, sociální pracovnici pravidelně informuji, kdy mají děti kontroly u doktorů nebo kdy nejsme doma, aby k nám neměla zbytečnou cestu. Na rozdíl od paní Hrdličkové, která můj návrh odmítla, paní Luční, jak to vypadá, umí s lidmi jednat líp. A zřejmě bere moje e-maily i na vědomí, jelikož nás vždycky doma zastihla. Během několika minut dostávám od paní Luční strohou odpověď. 

Když o hodinu později slyším hlas sociální pracovnice v domovním sluchátku a její žádost, že přichází na kontrolu, nedokážu zabránit pochybnostem, že teď o Matěje nejde. Poslední kontrola paní Luční proběhla v dubnu, najednou je tady na začátku června znovu. Po dvou měsících. Přitom se objevuje po třech měsících a vždycky s nějakou kolegyní. 

Jenže dneska jde do schodů sama. Fakt sama! Tohle působí dojmem, že po přečtení mého e-mail se okamžitě k nám vydala. Jakože na kontrolu. I tentokrát odmítá cokoliv k pití. Že se vůbec ptám! Ale zdvořilost mi nedá. Nenakukuje do žádných místností v bytě, její pohled neskenuje, ani nehledá odlišnosti. Dívá se na nás. S profesionálním úsměvem, kterému nevěřím. Který mají naučený mnohé prodavačky, aby působily mile, ale upřímný není, schovává se za ním akorát touha prodat. V případě sociální pracovnice zjistit informace, než zkontrolovat aktuální situaci v rodině. A samozřejmě se dotazuje na soud. Odpověď zůstává zcela na mně, Dušan tam nebyl. A s rozbušeným srdcem pečlivě vybírám slova, která vyslovím nahlas. 

"Proběhl můj výslech a taky výslech soudního znalce," sdělím obecné informace. "Na příští líčení soudce předvolá manžela a fyzioterapeutku." 

Více se k tématu nevyjadřuju. Nepotřebuji této ženské říkat, že soudní znalec byl konfrontován. Že dokonce připustil, že k takovému úrazu mohlo dojít. Že mi stačí jedno svědectví, abych byla zproštěna obvinění. Zprostí mě, o tom jsem přesvědčena. S tou důkladnou pečlivostí, s jakou soudce líčení vede a jaké pokládá otázky, není možné, aby můj rozsudek dopadl jinak. A až se tak stane, bude paní Luční velmi překvapená. Dost možná se jí na kratičký okamžik vytratí úsměv z tváře. 

I přesto, že paní Luční navštěvuje naši domácnost už sedm měsíců, přičemž se s dnešní kontrolou vidíme po čtvrté. Navzdory tomu, že vidí, jak se Matěj projevuje ve svém přirozeném prostředí, jak mluví, interaguje a hraje si nejen sám, ale i s ní, nevěří mi. Nevěří mému tvrzení, že se Matějův úraz stal pouhým pádem z vlastní výšky. Stejně jako paní Hrdličková, která je její nadřízená, si myslí, že se stalo něco jiného. Že něco tajím. Že jsem musela zazmatkovat.

"Jakej trest vám státní zástupkyně navrhla?" ptá se sociální pracovnice. 

"Šest měsíců odnětí svobody," odpovím. "Nebo podmínku na dvanáct měsíců.“ 

"Já si myslím, že dostanete podmínku na čtyři měsíce," řekne paní Luční. A zaslepeně věří tomu, že soud v mém případě je v pořádku.

Chce se mi smát. Jak já se chci této sociální hyeně vysmát do obličeje. Taky jí nacpat její názor do řiti! A hlavně ji vykopnout z bytu. Zavřít za ní dveře a už ji nikdy nepustit k nám. Ale zachovám si vážnou tvář, bez projevu emocí, bez náznaku nesouhlasu, bez potřeby jí cokoliv vysvětlovat nebo se obhajovat. Pořád se musím chovat a jednat slušně, i když mě to nebetyčně sere. Jen tiše koukám na paní Luční a zkoumám její úsměv. Ani nevím, jak dlouho. Uvědomuju si, že její úsměv se mi z paměti jen tak nevymaže. A zřejmě ani její odstín rtěnky. Rudá jako krev.

Je to taky historicky první kontrola OSPODu, kdy Matěje nemusím svlékat do plenky. A taky nejkratší. Během čtvrt hodiny sociální pracovnice mizí i se svým úsměvem za dveřmi našeho bytu. Automaticky v hlavě počítám termín dalšího šetření. Mělo by proběhnout v září. Mělo by...

"Proč mám takový pocit, že k nám nepřišla zkontrolovat Matěje, ale mě?" podívám se na Dušana.

"Taky si to myslím," přitaká.

Náhlá přítomnost paní Luční byla divná. Podivnější, že dorazila sama. Pokládám si řečnickou otázku, jestli se její kontrola dostane do oficiálního zápisu, nebo k nám nakráčela ze zvědavosti či z osobního sadistického plezíru, v jakém rozloženém stavu mě zastihne po soudu. A spíše, než abych se psychicky hroutila, krotím v sobě vztek. I agresivní představy.

Odpočítávám dny a hodiny do setkání s Danielem. Mým terapeutem. Vídám se s ním už měsíc přes telefonní obrazovku. A takhle mi to vyhovuje. Z pohodlí domova. V posteli. V županu. A ušetřím pár hodin cestováním. Krom toho Daniel je teď jediný člověk, se kterým se stýkám a dokážu s ním zcela otevřeně mluvit o tom, co se děje a co to dělá se mnou a mou psychikou. Rozhovory s Danielem mi pomáhají odtrhnout se od bludů a děsivých představ, rozmazat je, přetrhat, a zaměřit svou pozornost na skutečnost, která opravdu probíhá. Na to, co je důležité a podstatné. A nenechat se rozptýlit pochybnostmi, obavami a strachy. Přestat balancovat na rozhraní a udělat jistý krok. A ještě jeden. Druhý. Pátý. Desátý. Každý.

Už zítra.

Už dnes.

Už za pět minut.

"Myslíte si, že je sociální pracovnice na vaší straně?" zeptá se mě terapeut.

"To nejde říct takhle,“ svůj pohled upřu před sebe. Na neurčité místo na bílé stěně. "Při jedné kontrole se zmínila, že tady není od toho, aby hodnotila, co bylo, ale je tady proto, aby hodnotila, co je."

“Ale to má skvělej přístup."

"Ano, to má," souhlasím. "Takže ve výsledku by všechny kontroly z OSPODu měly být v můj prospěch. K žádnému slovnímu konfliktu nedošlo. S manželem se nám daří Matěje hlídat před pády. A je tady všechno v pořádku. Taky vím, že se nemůžu zlobit na sociální pracovnici kvůli jejímu názoru.“

“Dotklo se vás to?"

"Ne, protože ona toho moc neví. Neví o všech důkazech, které jsme předložili soudu. Netuší, že soudní znalec byl konfrontován. A mně se jí to nechtělo říkat. Nemyslím si, že by to pro ni byla zásadní informace, kterou by měla vědět. Nebo jí vůbec říkat o průběhu soudu. Takže její názor je zcela mimo."

"Něčeho se přesto bojíte..."

"Jo, bojím."

Na chvíli se odmlčím, abych dokázala své myšlenky zformulovat.

"Týká se to fyzioterapeutky. Já... Se cítím dost blbě, že musí jít k soudu. Vypracovala na žádost kriminálky zprávu, jenže ta zpráva není v soudním spisu. Vůbec nevím, proč. Ani kam se ta zpráva ztratila. A teď bude muset fyzioterapeutka k soudu. Z jejího e-mailu bylo jasně cítit, že nechce být do toho případu zatahována. Kdo by taky chtěl být, že jo?! Bojím se, že by mohla říct něco, co není pravda, aby mi uškodila. Jako pomstu za výslech u soudu. Zároveň si říkám, že přece nemůže lhát, obzvláště u soudu, i kdyby byla na mě naštvaná sebevíc. Prostě nemůže tam říct něco, co není pravda, protože prováděla zápisy během hodin fyzioterapie. Všechno by šlo dohledat a zkontrolovat. A tenhle dojem převládá, ačkoliv vím, že je to blbost."

"Chápu vás."

A to je taky důvod, proč mi terapie pomáhá. Chápu vás. Rozumím vám. Věřím vám. Tři na duši hřejivé věty. Jeden pocit porozumění, který se mi dostává po roce a čtvrt. Najednou nemusím vysvětlovat, přesvědčovat, ani nijak dokazovat. Žádné musím tady není. Nemusím. Nemusím nic. Jen povídám do různé hloubky o posledních událostech. Bez ostychu. Bez zábran. Bez svírající úzkosti, že řeknu něco špatně. Že bych byla hodnocená. Že by to mohlo mít dopad na naši rodinu. Tentokrát jsem měla štěstí, že jsem našla psychoterapeuta, jehož naslouchání i postrkující otázky mě pomalu posouvají na jistější půdu pod nohama. A taky se dokážu usmát. Daří se to na konci většiny sezení.

"Uvidíme se příští týdne," řekne Daniel. "Kdyby se cokoliv dělo, napište mi na e-mail."

"Děkuju. Nashledanou." 

Ukončuju hovor online terapie. Bočním tlačítkem na telefonu vypínám displej a vstávám z postele s pocity, že jsem silnější. Klidnější. Jistější. Že se vnitřně cítím o poznání líp. Že terapie má smysl. I že zvládnu projít soudním procesem. A taky být mámou.

* * *

Inspektor Moravák si užívá dovolenou. Dvoutýdenní. Dozvídám se, když volám na policii. V hlavě počítám, jestli se stihne vrátit před soudním jednáním. Jen tak tak. Zanechávám tedy pro inspektora vzkaz a zavěsím. O čtyři dny později mě napadne, zda by se do spisu nedostala inspektorka Hermannová. Vyhledám e-mail a píšu ji prosbu o překontrolování spisu. Jen ať se zpráva z fyzioterapie najde. I kdybych měla osobně dorazit na stanici a zprávu si vyfotit na telefon. Jenže dostávám odpověď od inspektorky Hermannové, že se do spisu nedostane, ale předala vzkaz kolegovi. Čekám.

Stále čekám.

Pořád čekám.

Jako na Godota. A odškrtávám dny do druhého jednání. Zvonění na telefonu mám zapnuté na nejvyšší hlasitost, přesto nikdo mi nevolá. Telefon zůstává nezvykle tichý. E-mail kontroluju ráno, odpoledne a večer. Třikrát denně nic. Den za dnem.

Moje nervozita narůstá s každou uplynulou hodinou. Zítra je 29. června. Další dopoledne strávené u soudu. Nemám zprávu, ani žádné informace. A je mi hůř, než kdykoliv předtím. Zítra k soudu jde i Dušan. Naše děti budou poprvé výhradně v péči hlídaček. David to zvládne, ale Matěj vyžaduje přítomnost alespoň jednoho z nás.