máma kriminálnice

Není to skutečné. Odehrává se to jen v mé hlavě. Teď. Vlastní mysl mi pouze přehrává útržky něčeho, co se stalo. Co je za mnou. Co jsem nezvládla. Sakra! Jsou to jen vzpomínky. Vzpomínky! Nic víc. A pořád je dokonale slyším, jako by opět stály kousek ode mě. "Je to blázen!" "Nebav se s ní." "Není normální." Ticho! Moje pravá ruka sevřená v pěst se boří do polštáře. Mlčte! A znovu. Buďte zticha! Ještě jednou... * * * Cítím, jak se mi třese celé tělo. Nekontrolovatelně. Nemohu to zastavit. A těžce se mi dýchá, jak se mi svírá hrdlo. S každým pokusem o hluboký nádech víc a víc. Hanba. Znechucení sama sebou. Selhání. Tohle mi koluje v žilách. Znovu mě přepadají myšlenky na smrt. I chvilkové odhodlání to udělat. Vážně. Protože nechci zažívat tyhle roztrhané stavy. Děsím se sama sebe a svých reakcí. Nechci, aby mě vlastní děti viděly zlomenou a s neviditelnou krvácející ránou. A protože mě zaplavují pocity nejistoty a obav, že se posttraumatu nikdy nezbavím. Že ...

Nová zpráva. S podobným obsahem, jaké mi chodí už řadu měsíců. Plná podpory, empatie a až dojemně hřejivých slov. A taky obdivu... Za to, jak jsem celou situaci zvládla. Za to, že sdílím svou zkušenost. Za to, jak jsem odvážná. Nejednou se dokonce objeví výraz hrdinka. Máma hrdinka! Zní to líp než máma kriminálnice. A jsem vážně hrdinka?  V očích svých kluků určitě ano. Protože vždycky najdu ztracenou hračku, kterou akutně potřebujou a kterou někam důmyslně schovali dvacet osm vteřin zpátky. Pokaždé na jiné a méně pravděpodobné místo. Protože je nenechám spadnout, když vymýšlejí stále nové a lepší způsoby, jak si v lepším případě jenom natlouct anebo znovu vybarvit ještě nezahojenou modřinu. A protože tady pro ně jsem. Pořád. I ve chvílích, kdy se mi chce utéct daleko pryč do doby, kdy mě budila mnou nastavená melodie na budíku ve stejný čas od pondělí do pátku. Obvykle po sedmi hodinách spánku. Jinak jsem byla nepoužitelná, jak jsem o sobě tvrdila. Když jsem poslouchala rozhovory ...

 "Matýsku!" zvolám. Hlavou mi prosviští představa, které se tolik bojím. "Zastav!" A pak jen sleduju bleskový okamžik. Vidím Matěje, jak chytá Davida za ramena, který k němu stojí zády. Oba se smějí. Matěj zatáhne Davida a ten ztrácí rovnováhu. Padá na zadek. Překulí se na záda. Temenem hlavy dopadá přesně na hranu futer. Hlasitý řev se mění v pronikavý pláč. Zvedám Davida ze země. Přestávám dýchat. Jako tolikrát. Jako vždycky, když někdo z kluků upadne. Pokaždé se zastaví celý svět. I čas. Neslyším tlukot svého srdce. Ani pulzující krev. Jak dlouho to trvá? Vteřinu? Deset vteřin? Minutu? Jedno táhlé nekonečno! Podle intenzity pláče usuzuju, že to musela být pořádná rána. Na hlavě pořád nic nevidím. David je rudý jako rajče. A tak musím počkat, až se uklidní. Slzy i hleny utírá David do mého ramene. A já se začínám modlit. Tiše. Zase. Přitom nejsem věřící. Strach nezmizí. Nikdy. Stále ve mně zůstává. Jako výstraha! Mohu s ním jenom pracovat, aby mě neovládal. Aby ne...

"Matýsku, co si dáš k večeři?" ptám se staršího syna. "Kaši," odpoví mi. "Vážně?" zvednu překvapeně obočí. "Jo," řekne Matěj. "Kakijovou." Vařím poctivou kaši. Krupicovou. Z kozího mléka. A nešetřím Grankem. Tahle tu kaši má rád. A mě to pořád dost udivuje. Těžko se mi věří, že se mu vážně ještě nezprotivila. Pět měsíců jí dostával ke snídani a k večeři. Bylo to jediné vysoce kalorické jídlo, které jsem do něj dostala v době, kdy jsem s ním docházela měsíc co měsíc do ordinace dětského lékaře, aby se převážil. Aby se zjistilo, jestli přibírá. A jestli Matějova hmotnostní křivka v grafu stoupá. Dlouhých pět měsíců, kdy předčasně do důchodu odešel Matějův pediatr. A Matějova karta se dostala k zastupující lékařce, která mu dala do zdravotní kartičky razítko o neprospívání. I ta odešla po pár měsících. "A vy už tady plánujete zůstat?" ptala jsem se nejistě mladé doktorky. Odhadovala jsem, že je ještě mladší než já. "Víte, já...