Davi-boom

 "Matýsku!" zvolám. Hlavou mi prosviští představa, které se tolik bojím. "Zastav!" A pak jen sleduju bleskový okamžik. Vidím Matěje, jak chytá Davida za ramena, který k němu stojí zády. Oba se smějí. Matěj zatáhne Davida a ten ztrácí rovnováhu. Padá na zadek. Překulí se na záda. Temenem hlavy dopadá přesně na hranu futer. Hlasitý řev se mění v pronikavý pláč. Zvedám Davida ze země. Přestávám dýchat. Jako tolikrát. Jako vždycky, když někdo z kluků upadne. Pokaždé se zastaví celý svět. I čas. Neslyším tlukot svého srdce. Ani pulzující krev. Jak dlouho to trvá? Vteřinu? Deset vteřin? Minutu? Jedno táhlé nekonečno! Podle intenzity pláče usuzuju, že to musela být pořádná rána. Na hlavě pořád nic nevidím. David je rudý jako rajče. A tak musím počkat, až se uklidní. Slzy i hleny utírá David do mého ramene. A já se začínám modlit. Tiše. Zase. Přitom nejsem věřící.

Strach nezmizí. Nikdy. Stále ve mně zůstává. Jako výstraha! Mohu s ním jenom pracovat, aby mě neovládal. Aby nezatemňoval zbytek mého myšlení. Aby mi neukazoval děsivé představy. Aby mi nenašeptával. Ale nemohu se ho zbavit. Nikdy. Nikdy neodejde. 

David škytá, ale nepouští se mě. Drží se mě pevně s hlavou zabořenou v mém hrudníku.

"Jsem tady s tebou," šeptám mu. A snažím se dýchat klidně, aby i David co nejdříve začal kopírovat rytmus mého dechu. Aby se uklidnil. Víc neříkám. Vzpomínám si, jak jsem sama poslouchala:

Nic se přece nestalo!

(Stalo! Tys to neviděla?)

To tě nemůže bolet.

(Ale bolí! A moc!)

Chytila jsi toho zajíce?

Než se vdáš, zahojí se ti to.

Po generace děděné útěchy, které zanechávají mnohem větší rány, než by si mnozí dospělí mysleli. V dětské paměti. A hlavně v dětské duši. Jako by bolest, pláč a smutek bylo něco špatného. Tak špatného, že se to musí popírat. Už od dětství. Až do dospělosti. Protože NIC se nestalo. Nikdy se nic nestalo. Jen to NIC se později objeví jako nahromaděný problém, který bouchne. V nejméně vhodnou chvíli.

David už dýchá tiše. Občas škytne. Do obličeje se mu vrací jeho obvyklá barva. A po straně hlavy najdu tmavou podlouhlou podlitinu.

Co kdyby...? Zkouší to. Můj démon. Neurčitý černý flek schovaný v hlavě. Našeptávač. Co kdyby.... Co kdyby jeho šepot tentokrát byl správně účinný. Co kdyby teď nahlodal mou intuici? Co kdyby se mu to konečně podařilo?

Nepojedem do nemocnice! Umlčuju ho. I všechny ostatní sžíravé myšlenky.

Protože nemůžu se tam objevit. 

Nemůžu!

Protože v nemocnici mají záznam. Postačí jím jedno kliknutí ve složce a hned budou v obraze. A další záznam je na OSPODu. A kdykoliv jej mohou vytáhnout a znovu se zajímat. Znovu docházet na kontroly. Opět rozhodovat o tom, co můžeme a nemůžeme. S jediným rozdílem. Nyní by ten jejich dohled trval déle. I několik let.

A tak raději pozoruju Davida. Jak se chová. Jak reaguje. Jak si hraje. Jak spí a jestli se budí sám. A nepotřebuju slovo doktora, že lebka drží pohromadě. Nepotřebuju ještě jednou zažít pocit nejistoty, které se nakonec potáhne mnoho dlouhých měsíců. Kdyby se objevilo něco neobvyklého - zvracení, ztráta vědomí, rozostřené zorničky - jela bych s ním do nemocnice, ale takhle ne. Už ne. Jak jsem dříve konzultovala každý prd s doktorem, raději čekám, jestli budu muset opravdu mluvit s doktory.

David se na mě usměje. Svými rošťáckými rty. Postaví se na nohy a běží pryč. Zase běží! V devíti měsících udělal první krůčky. Od desátého měsíce samostatně chodí. V jedenácti začal chodit do schodů. Od prvních narozenin utíká. Pořád. Kamkoliv. I z kopce. Matěj byl dítě kamikadze. Ale David? Davidův půd sebezáchovy se nachází někde u středu Země. David padal. Často. A předvídatelně. Pořád jsem ho chytala. I když seděl na zadku a zničehonic se kutálel po zádech na zem. David žije v blažené nevědomosti, co to pád je. Aspoň ve většině případů. Ani si nejsem jistá, jestli je vůbec možné, aby si rok a půl staré batole mohlo uvědomovat nebezpečí, když se řítí ke schodišti. Zřejmě ne, protože jsem tady vždycky já. Já, máma, kdo ho drží za ruku. Kdo tlumí jeho pády. Tohle zvládám. Ale jak ho mám chytit, když běží, škobrtne na rovné zemí a letí. Rozplácne se a ťukne čelem do podlahy. Až to zaduní. Nebo se netrefí mezi dveře a hlavou vrazí do futer? Do těch prokletých futer! Anebo zapomene, že sedí pod dětským stolem a vstane? Další modřina! Sotva se mu jedna zahojí, udělá si druhou. Nebo rovnou celou sérii modřin. I v místech, kde bych nepředpokládala, že modřina může vzniknout.

Do ruky beru bílou tubu s mastičkou. Traumaplant. Největší balení, které na českém trhu je ke koupi. Na doporučení naší hlídačky Lenky. Na prst vymačkávám krém a pomalu natírám Davidovi místo na hlavě. A stále častěji děkuju za zrušený soudní dohled. Za to, že nikdo nekontroluje naši domácnost, ani moje děti. Za to, že moje děti mohou padat, mohou si udělat modřinu a nemusím to nikomu vysvětlovat.