máma kriminálnice

Praha 25. března 2021 Vážený pane inspektore, na základě zastoupení klientky v návaznosti na průběh celého trestného řízení si dovoluji podat následující vyjádření. I. Vyjádření ke stránce nedbalosti Dne 05.03.2020 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci týrání a ohrožení dítěte nezl. Matěje. Dne 23.10.2020 bylo zahájeno trestní stíhání obviněné dle § 160 odst. 3 tr.ř. pro přečin podle § 148 odst. 1 tr.z. V rámci celého procesu vyšetřování byl nad výchovou nezletilého stanoven soudní dohled, který je sám o sobě pro rodiče nezletilého trestem a stigmatizací. V rámci dohledu probíhají pravidelné kontroly pracovnic OSPOD, kdy poslední vyjádření (nejen), ze dne 10.03.2021, bylo také jednoznačně pozitivní. Pověřená pracovnice OSPOD, paní Jarmila Luční, se vyjádřila v tom smyslu, že vztah rodičů je harmonický ( “...při hovoru se manželé doplňují, neskáčou si do řeči, každý nechává prostor tomu druhému.“) , že nezletilý vykazuje známky spokojeného dítěte a rozhodně nejeví známky...

“Ten je nádhernej,“ rozplývá se naše advokátka a její hlas se mění v rozněžnělou fistuli. Naklání se nad spícího Davida ve vajíčku. Nedávno oslavil pět měsíců. “Povedl se,“ souhlasím. “Je to dítě za odměnu. I porod byl za odměnu. Bezbolestný, rychlý. Narodil se za tři a půl hodiny od první pravidelné kontrakce.“ “To jsem opravdu moc ráda,“ usměje se na mě paní Menšíková. “Máte nějaké zprávy ohledně sociálky?“ “Jo,“ přikývnu. “Dostali jsme novou tetku.“ * * * “Dobrý den, tady Jarmila Luční,“ ozve se ze sluchátka. Ani nemusí mluvit dál, a vím, co ji sem přivádí. První kontrola nové sociální pracovnice. Zrovna v době oběda. Matěj je natolik rozptýlený, že nakrmit jej už nepůjde tak snadno. Nejsem z toho nadšená, protože poslední dva měsíce chodí pravidelně na převážení kvůli hmotnostním přírůstkům. “Prosím, sundejte si respirátory,“ žádám obě sociální pracovnice. Tiše doufám, že se otestovaly, že nepřišly do kontaktu s nakaženým, nebo nejsou nakažené. “Budete na Matěje působit líp bez něj...

ČTVRTEK  “Všimla jsem si, že jste poprvý rodila v 35. týdnu,“ řekne mi doktorka v předporodní poradně. “Ano,“ souhlasím a upřesňuju. “34+5. Takže teď už vlastně přenáším.“ Jsem druhorodička, ale poprvé v devátém měsíci. Za celou dobu těhotenství se konečně cítím psychicky i fyzicky líp. Překonala jsem všechny milníky z prvního těhotenství a můj největší strach ze mě opadl. Malý človíček, který se pro mě rozhodl a stále ve mně roste, je oficiálně donošený. Donošený! Moje tělo to navzdory všemu zvládlo a dokázalo. Ale tašku do porodnice jsem si ještě pořád nesbalila. Uvědomuju si, že mi všechno dlouho trvá. Až moc dlouho se vším otálím. A vím, co se za tímhle oddalováním skrývá. Obava či předtucha, že ve chvíli, kdy si sbalím tašku, rozjede se mi porod. A já ještě nemůžu rodit. Teď to ještě nejde. Moc ráda bych o tom přesvědčila své tělo i miminko. Ať vážně počkají. Na příhodnější čas. Přesto vím, že mám před sebou nanejvýš tři týdny. Když mi vydrží můj optimismus. Jenže vnitřní...

Nechodí. Matěj stále sám nechodí! A přitom je to už na spadnutí. Každý den může vykročit do prostoru. Každý den posledního půl roku. Nic. Šoupe koleny po podlaze, po koberci, trávě i chodníku, ale odmítá mou ruku a nutit ho nechci. Ani nemůžu. Pozoruju to své zlatovlasé a kudrnaté batole a počítám týdny, kdy má ještě čas . Moc ho nezbývá.  A co když se nerozchodí do svých osmnácti měsíců? Dostanu od pediatra další poukaz na fyzioterapii. A možná i špatné hodnocení od paní Hrdličkové. Ta se to dozví ze zprávy od pediatra. Nechci čelit dalšímu křivému nařčení, že jsem opět zanedbala péči o svého Matěje. Že nechodí kvůli mně. Že jsem zase něco podělala. Nemůžu si dovolit dostat negativní hodnocení. Nesmím nic takového dostat. Do ruky beru telefon a vytáčím číslo na fyzioterapii. Objednávám se s Matějem na konzultaci a termín dostávám za týden. Výborně, při příštím šetření OSPODu budu mít v ruce aspoň papír, že nic nezanedbávám a že se zajímám o Matějovo zdraví i jeho vývoj. “Uklidněte...