Čas, který nemám

Nechodí. Matěj stále sám nechodí! A přitom je to už na spadnutí. Každý den může vykročit do prostoru. Každý den posledního půl roku. Nic. Šoupe koleny po podlaze, po koberci, trávě i chodníku, ale odmítá mou ruku a nutit ho nechci. Ani nemůžu. Pozoruju to své zlatovlasé a kudrnaté batole a počítám týdny, kdy má ještě čas. Moc ho nezbývá. 

A co když se nerozchodí do svých osmnácti měsíců?

Dostanu od pediatra další poukaz na fyzioterapii.

A možná i špatné hodnocení od paní Hrdličkové. Ta se to dozví ze zprávy od pediatra.

Nechci čelit dalšímu křivému nařčení, že jsem opět zanedbala péči o svého Matěje. Že nechodí kvůli mně. Že jsem zase něco podělala. Nemůžu si dovolit dostat negativní hodnocení. Nesmím nic takového dostat. Do ruky beru telefon a vytáčím číslo na fyzioterapii. Objednávám se s Matějem na konzultaci a termín dostávám za týden. Výborně, při příštím šetření OSPODu budu mít v ruce aspoň papír, že nic nezanedbávám a že se zajímám o Matějovo zdraví i jeho vývoj.

“Uklidněte mě, prosím, že se Matýsek brzy rozchodí,“ sdělím fyzioterapeutce důvod naší návštěvy. “Posledně jste měla skvělý odhad! Tehdy jste řekla, že se během dvou týdnů Matěj rozleze po čtyřech a on se opravdu rozlezl!“

Fyzioterapeutka pozoruje Matěje, který sedí na zemi jen v plence a přehrabuje se v obrovské krabici s hračkami. Přiblíží se k němu, sedne na bobek a z krabice vytahuje figurku lva, aby upoutala pozornost Matěje. Když ji získá, zkouší ho motivovat do stoje i ke krůčkům kolem židle. Matějovi se nelíbí jakékoliv opravování postoje, ani to, že by měl střídat obě nohy, když vstává přes rytíře. Samou nelibostí se rozeřve. Odmítá nabízenou hračku. I další spolupráci a po čtyřech leze k Dušanovi, aby se u něj schoval.

Fyzioterapeutka vezme panenku velikosti půlročního dítěte a posazuje ji na gymnastický míč. Ukazuje mi vhodné cviky na stabilitu a posílení středu těla. Všechno si natáčím na telefon, abych si potom byla jistá, že s Matějem cvičím správně. Poslední týdny mi dost selhává paměť. Zapomínám věci, mnohdy i vlastní myšlenky a co si nezapíšu, nikdy to nebylo ani neexistovalo. Další rady směřují ohledně Matějova sedu. Nesedí totiž jako jiné děti, s nohama nataženýma dopředu, ale má je pokrčené do W.

“Získává tak větší stabilitu a nemusí tolik zapojovat břišní svaly,“ vysvětluje fyzioterapeutka. “Protože má větší základnu v sedu. Umožňuje mu to taky rychlý vstávání a pohyb dopředu. Je to pro něj více pohodlný. Zkuste mu narovnávat nohy dopředu, začne používat úplně jiný svaly. Stačí několikrát za den. Nemusíte se ho opravovat pokaždý. Zbytečně byste se tím stresovala. Často takhle sedí i děti školkového věku. Některý děti to mají dědičný, po hypermobilních rodičích.“

Tiše souhlasím. Hypermobilitu má po mně. Teď znám cviky, jak Matěje naučit používat správné svaly, aby se později vyhnul různým neduhům. A věřím tomu, že cvičení Matěje bude i bavit. Zejména na gymnastickém míči. Na něm jsem s Matějem cvičila dlouho, několikrát za den a jak se Matěj u toho smál a vydával své spokojené rrrr. Jako předoucí kočka.

Doma odkládám potvrzení ohledně konzultace na stůl. Na takové místo, abych jej měla na očích a hned po ruce, až dorazí harpyje z OSPODu. Následující dny zkouším opět Matěje motivovat k samostatné chůzi. Nabízím mu ruku ve výši jeho hrudníku a ve vzdálenosti právě jednoho krůčku. Matěj mě pozoruje a natahuje ruku, krok však odmítá udělat bez držení. Po chvilce se jeho tvář zkřiví grimasou a rozeřve se.

“To nevadí,“ vezmu jej k sobě. “Zkusíš to příště.“

* * *

“Potřebovala bych více času,“ dívám se na své ruce, zatímco se psycholožce Veronice svěřuju se svými obavami. “Stačilo by mi si posunout porod o sedm osm měsíců, abych měla jistotu, že kriminální policie náš případ odloží. Uzavře pro nedostatek důkazů. A OSPOD by mohl po půl roce kontrol podat žádost o zrušení dohledu, protože s námi pouze ztrácí čas. A až pak... Pak porodit druhé dítě. Do lepších podmínek, většího klidu a dělat si vše po svém, jak to cítím a jak chci.“

“Z čeho přesně máte strach?“

“Bojím se, že neuhlídám Matýska, když se v tu chvíli budu starat o miminko. Třeba že Matýsek začne šplhat na gauč, spadne, udělá si odřeninu nebo modřinu, za kterou budu znovu pranýřována. Jenže není v mých silách zajistit, aby si Matěj neudělal modřinu. Vždyť to nejde. Je to dítě, žádný model. Já jako dítě měla pořád modřiny z toho, jak jsem lezla po prolézačkách nebo na stromy. Štve mě, že Matýskovi nemůžu dát důvěru, že ho musím pronásledovat jako stíhačka! Vyčerpává mě tohle i to, že jsem neustále ve střehu. Se dvěma dětmi to bude těžší. Náročnější. A vůbec netuším, jak to udělám, když se to druhé dítě začne více pohybovat a stavět se na nohy. Jak zároveň uhlídat dvě děti? Nevím. Nejvíce mě ale děsí to, že bych musela znovu s Matějem do nemocnice. Kvůli čemukoliv. Že zase nějaký doktor, který nás vůbec nezná, vypustí z pusy domněnku, která rozjede podobný pekelný kolotoč. Po téhle zkušenosti nejsem schopná jen tak věřit doktorům. Hledali jsme pomoc a kolem krku mám utahující se smyčku. Je toho na mně naloženo více, než by jedna těhotná máma dokázala unést.“

“Mohl by vám někdo z rodiny pomoct?“

“Mám jenom manžela.“

“No...,“ psycholožka zvedne oči od svých poznámek a posune si brýle na nose.

“Jsem v řiti!“ doplním. Nahlas. Bez zábran. Na plnou hubu. Postřehnu pohled psycholožky. Vystihla jsem to přesně, jen ona by to formulovala jinak.

“Budete to muset nějak přežít,“ ukončuje Veronika sezení.

Jo, nějak.

A proto sem chodím! Abych našla způsob, jak se s tím vyrovnat. Nechci skončit jako troska, kterou za dvacet třicet let tahle zkušenost psychicky rozloží. Nechci žít do konce života s pocitem nespravedlnosti a křivdy. Nechci, aby mě někdy doběhl kostlivec a začal chrastit kostmi. Nechci, aby si mě děti pamatovaly jako neustále ubrečenou mámu, která hledá viníky ze svého neštěstí. Nechci se ani topit v těchto pocitech, sebelítosti a útrapách. Nechci donekonečna řešit jednu nešťastnou událost a mořit ní kolem sebe vzduch. Nechci žít v úzkostem strachu, který hraničí se šílenstvím. Jak mám vychovávat své děti, aniž by to na ně nemělo dopad? Nevím. Nevím! NEVÍM!

Odcházím ze sezení se smíšenými pocity. Úleva se nedostavuje, nějaké schůdné řešení rovněž ne. Vlastně platím za to, že se někomu nezaujatému hodinu vykecávám a dostanu odpověď s podmětem a přísudkem, místo tradičnějšího “hm“. Dušan mě podporuje v tom, abych na terapii docházela. Má pravdu v tom, že je lepší o celé situaci mluvit, než v sobě dusit všechny emoce, zoufalství, slzy a strachy. Jenže ať svůj stav pitvám, jak chci, nevidím v něm jiné východisko. Nedokážu se spokojit s odpovědí, že to mám nějak přežít. A co zbytek života? Motám se v mlhavém kruhu. S tím množstvím informací, které musím poskytovat, jsem obnažená před státem i jeho zástupci. Až na dřeň. Musím se podřídit. Mlčet. A taky se s touhle ostudou naučit žít.

Den po dni čekám, co se bude dít. Je to dnes, kdy Matěj začne chodit? Je to dnes, kdy mi zazvoní telefon, abych se dostavila k dalšímu výslechu na kriminální policii? Je to dnes, kdy přijde kontrola z OSPODu? A pomyslně škrtám políčka v kalendáři. Datum po datu. Ještě ne. Pořád ne. Nic. Někdy s úlevou, že si OSPOD nevybral tento den. Jindy jsem nesvá, že se policie neozývá. Tlačí mě nejen čas, ale i maličký človíček svou hlavou na děložní hrdlo. Jsou věci a události, které nedokážu ovlivnit. Zvrátit. Urychlit. Nemůžu s nimi udělat zhola nic. A můj termín porodu se blíží. Jediné, co můžu udělat, je sbalit si konečně tašku do porodnice.