Před setměním

“Ten je nádhernej,“ rozplývá se naše advokátka a její hlas se mění v rozněžnělou fistuli. Naklání se nad spícího Davida ve vajíčku. Nedávno oslavil pět měsíců.

“Povedl se,“ souhlasím. “Je to dítě za odměnu. I porod byl za odměnu. Bezbolestný, rychlý. Narodil se za tři a půl hodiny od první pravidelné kontrakce.“

“To jsem opravdu moc ráda,“ usměje se na mě paní Menšíková. “Máte nějaké zprávy ohledně sociálky?“

“Jo,“ přikývnu. “Dostali jsme novou tetku.“

* * *

“Dobrý den, tady Jarmila Luční,“ ozve se ze sluchátka. Ani nemusí mluvit dál, a vím, co ji sem přivádí. První kontrola nové sociální pracovnice. Zrovna v době oběda. Matěj je natolik rozptýlený, že nakrmit jej už nepůjde tak snadno. Nejsem z toho nadšená, protože poslední dva měsíce chodí pravidelně na převážení kvůli hmotnostním přírůstkům.

“Prosím, sundejte si respirátory,“ žádám obě sociální pracovnice. Tiše doufám, že se otestovaly, že nepřišly do kontaktu s nakaženým, nebo nejsou nakažené. “Budete na Matěje působit líp bez něj.“

Paní Luční, vitální a usměvavá žena v barevně sladěném oblečení, vstupuje k Matějovi do pokoje. Ihned si k němu sedá na koberec a do ruky bere první hračku. Bez zaváhání s Matějem naváže kontakt. A Matěj jí odpovídá a ukazuje! Celé to dění pozoruju s úžasem. Pod palbou hormonů nemám daleko k slzám. Matěj se nebojí, nestydí, neschovává se, je přesně takovým veselým a rozběhaným Matějem, jakého s Dušanem známe. Dokonce paní Luční se odvažuje a vezme Matěje do náruče. U okna jí Matěj ukazuje komín se stoupajícím dýmem. A taky jeřáby.

“Takhle nevypadá týrané dítě,“ řeknu. A potom musím Matěje svléknout do plenky, aby se mohla přesvědčit na vlastní oči.

* * *

“Paní Luční má více lidštější jednání,“ povím paní Menšíkové. “Předtím pracovala šest let v dětském domově. Je to znát na jejím přístupu k dětem. Když u nás prováděla kontrolu na konci ledna, věděla, jak Matýska zaujmout. Dokonce si s ní hrál a při odchodu jí zamával. Kontrola paní Luční proběhla úplně v jiném duchu než s paní Hrdličkovou. Poklidně. A dokonce paní Luční sama navrhla, že by se po dvou, třech kontrolách mohl zrušit dohled.“

Otevřou se dveře vedle recepce policejní stanice. Všichni se ohlédneme. Stojí v nich vysoký muž. Je tak vysoký, že nimi pohodlně neprojde, a musí trochu sklonit hlavu. Je to on! Přesně na něj čekáme.

* * *

“Dobrý den, u telefonu inspektor Moravák z kriminální policie,“ ozve se z telefonu poté, co příjmu neznámé číslo. “Jste doma?“

“Ano,“ špitnu s rozbušeným srdcem a spícím Davidem v náručí.

“Do hodiny se u vás zastavím,“ poví.

“Dobře,“ souhlasím. “Ale nemám uklizeno.“

“To nevadí,“ slyším jeho úsměv. “Já nejsem bába ze sociálky.“

O hodinu později vchází k nám do bytu. Černá rouška s logem policie mu zakrývá ústa. Vysoký muž s milým obličejem. 

“Prosím, sedněte si,“ žádám inspektora, když jej přivedu do obýváku. “Matěj si tak na vás rychleji zvykne a nebude se vás bát.“

Opravdu si sedá. Na koberec. A vůbec mu to nevadí. V ruce drží papíry, které vzápětí podepisuji, aniž bych věděla, co v nich je. Pouze tuším.

“Bylo na vás zahájené trestní stíhání,“ vysvětluje a obeznámí mě s kroky, které budou následovat. Další výslech. V pravé ruce držím třítýdenního Davida a hřbetem ruky si stírám jedinou slzu. Mám štěstí, že sedím na zemi. V hlavě prázdno. Plíce se plní vzduchem a srdce vytrvale pokračuje v tlukotu. Jsem trestně stíhaná osoba. Oficiálně. Tečka.

“Státní zástupkyně chtěla zahájit trestní stíhání i na vašeho manžela,“ pokračuje inspektor Moravák. “Rozmluvil jsem jí to. Ale u vás se mi to už bohužel nepodařilo. Mrzí mě to.“

“Děkuji,“ na více slov se nezmůžu. Aspoň Dušan je z toho venku! Vždyť nebyl doma, když Matěj spadl. Bylo by možné obvinit člověka, který u nešťastné náhody ani nebyl? Zřejmě ano. Co má státní zástupkyně za problém?!

* * *

Rok po prvním výslechu opět kráčím chodbami policejní stanice. Do jiného patra. Do jiné kanceláře. Namísto bedny s hračkami v ruce držím vajíčko s Davidem. K mé úlevě pořád spí a snad prospí i výslech. 

Vstupuju s advokátkou do menší kanceláře, než obývala inspektorka Hermannová. Na druhou stranu tuhle kancelář zdobí obrázky a keramické hrnečky s motivem Malého prince. Že by inspektor Moravák byl fanda Exupéryho? Neřekla bych to do něj. Usedám do kancelářského křesla a nebojím se. Všechno vysvětlím, popíšu do nejmenšího detailu a skončí to jednou provždy!

Inspektor Moravák zahajuje výslech obecnými otázkami.

“Máte středoškolský vzdělání?“ vystřelí první otázku. A zcela mimo.

“Ne,“ odpovím. “Vysokoškolské.“

“Berete nějaký léky?“

“Pouze vitamíny pro kojící ženy.“

“Vím, že je to blbý, ale musím se zeptat. Léčila jste se někdy na psychiatrii se závislostí?“

“Ne.“

“Pijete alkohol?“ zarazí se a podívá se na Davida. “Asi ne, co?“

“Řeknu vám to přesně. Naposledy jsem měla víno poslední víkend v září 2018. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná. A od té doby buď kojím, nebo jsem těhotná.“

Přichází část výslechu, kdy znovu vyprávím, jak Matěj spadl. Prohnutý do luku. Strnulý. Jako první na zem dopadla hlava...

“Byly v okolí nějaký hračky?“

“Nejsem si úplně jistá. Je to více než rok. Víte, když Matěj spadl, bylo pro mě hlavní jej utišit. Neprováděla jsem analýzu prostředí.“

A vyprávím dál. O vyšetření ve vinohradské nemocnici. Přesunu do Thomayerovy nemocnice. O nálezu. I chování nemocničního personálu.

“Co mě na celé situaci zaráží,“ pokračuju. “Že nikdo se nezeptal, jak ten pád vypadal. Nikdo z celého neurologického kolokvia. Pediatr. Ani Matějův neurolog. Jen jeden doktor v nemocnici zmínil, že Matěj asi zapomněl pod sebe dat ruce. To mě zarazilo, ale nevěnovala jsem tomu více pozornosti. Jenže Matěj padal na záda, nemohl by pod sebe dát ruce.“

Inspektor se odsouvá od stolu a natahuje ruce za svými zády, jako by nimi chtěl tlumit pád. “To ani nejde!“

“Způsob pádu vlastně neřešil ani znalec ve svém posudku. Nezohlednil v něm to, že se Matěj narodil dříve, tudíž jeho biologický věk neodpovídal. Matěj v té době navíc odmítal příkrmy a převážně se kojil. To taky mohlo sehrát roli. Neměla jsem už tolik mlíka, aby na něm prospíval a přibíral.“

Můj výslech trvá hodinu, aniž by do něj advokátka zasahovala. Pečlivě naslouchá a dělá si do notýsku poznámky. Necítím se vyčerpaně. A po dlouhé době přestávám mít strach. Tohle musí dopadnout dobře. Musí to tímhle výslechem skončit. David se probouzí. Vytahuju ho z vajíčka a kojím ho, zatímco inspektor Moravák kontroluje zápis výslechu a následně ho tiskne.

“Chcete si ho pochovat?“ zeptám se.

“Můžu?“ inspektor znejistí. Předávám mu do náruče Davida a pročítám záznam. Stejně jako inspektorka Hermannová, i inspektor Moravák formuloval mé výpovědi tak, aby zněly líp. Pod textem na každé stránce dělám rychlou parafu.

Odkládám papíry na stůl a sleduju inspektora, jak se culí na Davida. Nejen ženám se objeví ve tváři něco něžného, když mají v náručí dítě, ale i mužům. I vysokým čahounům, kteří neprojdou dveřmi pohodlně, a musí se trochu sklonit. 

“Tohle se mi ještě nestalo,“ svěří se inspektor Moravák. “V mý rodině mi brečí v rukou každý dítě. A tenhle se na mě usmívá.“

“Mohu se zeptat,“ promluví po chvíli paní Menšíková. “Jestli byste mi dal kontakt na toho, kdo vám tady kreslil obrázky s Malým princem. Já úplně zbožňuju Malýho prince.“

“Tohle není moje kancelář,“ omluví se inspektor.

“Chcete si taky pochovat Davida?“ otočím se na advokátku.

“Moc ráda,“ přikývne. Její obličej se rozzáří. “David je úplně jinej než Matěj. David více navazuje kontakt s lidmi.“

“Matěj to dělal taky,“ nesouhlasím. “Taky jsem ho mohla dát komukoliv do náruče. Když jsem chodili na taneční snídaně, hlídaly jej v dětském koutku animátorky. Jenže všechno se změnilo, když mi ho v nemocnici sebrali a vrátili až po dvanácti hodinách! Od hospitalizace se bojí lidí.“

Balím si věci, abych uvolnila místo Dušanovi. I jeho čeká výslech.

“Chtěla bych mít tři děti,“ promluvím. “Matěj přežil Spartan Race. Nevěděla jsem, že jsem těhotná. David zase státní byrokracii. A taky Covid. Bojím se, čemu bych čelila, kdybych potřetí otěhotněla. Asi by spadl meteorit. Navíc teď jsem máma kriminálnice.“

“Máte čistej trestný rejstřík,“ snaží se inspektor o úsměv.

“Ale stejně jsem trestně stíhaná osoba. Kvůli nešťastné náhodě. Tak nashledanou.“

* * *

“Co je to za blbost!“ slyším Dušanův hlas z pracovny. Je rozčilený. Není to rozčilení, když se mu nedaří vyřešit chybu v programu, to zní vždycky jinak. Naštvání se mísí s frustrací, kterou sama znám. Kterou prožíváme už přes rok. Která se dostavuje kdykoliv obdržíme úřední listinu.

“Zníš rozčileně,“ zeptám se opatrně Dušana. “Co se děje?“

“Matějův opatrovník si nechal vypracovat posudek, aby stanovil bolestný,“ informuje mě Dušan a na e-mail mi přeposílá dokument. “Pokud jde o ty peníze, rád je Matějovi dám, ale v tom posudku si znalec vymýšlí!“

Otevírám dokument a projíždím stránky. Součástí posudku je i propouštěcí zpráva z nemocnice. Do očí mě udeří věty Po pečlivém prostudování dodané dokumentace a Otřes mozku lehký. Krčím čelo. Čtu celý posudek znovu. Včetně propouštěcí zprávy.

“Odkud má informaci, že Matěj prodělal otřes mozku?!“ podívám se na Dušana. “Nikde ve zprávě z nemocnici tohle není. To si jako vycucal z prstu?!“

Zachvacujou mě stejné pocity jako býka. Mým červeným hadrem je posudek znalce z oboru zdravotnictví. Zejména jeho dodatečné vyjádření:

Metodika vůbec nepočítá s duševní újmou při vzniku úrazu a v rozporu se zásadou slušnosti zcela rezignuje na její vyčíslení a vyjádření.

A stanovení bolestného ve výši 55.283,- Kč. Studuju jeho razítko. Jméno má ověnčené tituly zepředu i zezadu.

Doc. MUDr. JUDr. Dominik Syreček, Ph.D.,LL.M

“To jako fakt?!“ bručím. “Vymýšlíš si v posudku a ještě si dovoluješ ohánět se zásadou slušnosti?! Ty jsi Pyjus Čůrus!“

“Zavolám právničce,“ navrhne Dušan a sahá po telefonu.

“Volej.“