Nevěřím jim

"Matýsku, co si dáš k večeři?" ptám se staršího syna.

"Kaši," odpoví mi.

"Vážně?" zvednu překvapeně obočí.

"Jo," řekne Matěj. "Kakijovou."

Vařím poctivou kaši. Krupicovou. Z kozího mléka. A nešetřím Grankem. Tahle tu kaši má rád. A mě to pořád dost udivuje. Těžko se mi věří, že se mu vážně ještě nezprotivila. Pět měsíců jí dostával ke snídani a k večeři. Bylo to jediné vysoce kalorické jídlo, které jsem do něj dostala v době, kdy jsem s ním docházela měsíc co měsíc do ordinace dětského lékaře, aby se převážil. Aby se zjistilo, jestli přibírá. A jestli Matějova hmotnostní křivka v grafu stoupá. Dlouhých pět měsíců, kdy předčasně do důchodu odešel Matějův pediatr. A Matějova karta se dostala k zastupující lékařce, která mu dala do zdravotní kartičky razítko o neprospívání. I ta odešla po pár měsících.

"A vy už tady plánujete zůstat?" ptala jsem se nejistě mladé doktorky. Odhadovala jsem, že je ještě mladší než já. "Víte, já se jen bojím toho věčného střídání doktorů. Kdykoliv tady přijdu s kluky na kontrolu, dívá se na ně pokaždé někdo jiný."

Navíc jsem nechtěla každému doktorovi vysvětlovat, v jak vážné situace jsme byli. Nechtěla jsem je narychlo přesvědčovat, že jsem opravdu dobrá máma a že pro své kluky dělám to nejlepší, co mohu. Že tříštivá zlomenina lebky byl jeden obrovský a nešťastný omyl. 

"Já tady zůstanu," usmála se na mě.

Stejně jsem se bála. Moc. Dávala jsem si záležet, jaké oblečení klukům vybírám. Bez jediného flíčku. Dírky. Sepraného místa. V nejlepší kondici. Přistihla jsem sama sebe, že jsem vyhradila oblečení pouze k lékařským prohlídkám a kontrolám. Abych předešla jakékoliv domněnce, že kluci strádají, nebo že se o ně nedostatečně starám. V očích lékařů. I když vím, že zrovna stav oblečení nerozhoduje o tom, zda se na rodiče a jejich potomka přijde podívat sociálka. Strach a nervozita mě opustily ve chvíli, kdy jsem odcházela s ordinace. Vždycky. A všechno bylo v pořádku. Na nějakou dobu. Než přijde kontrola z OSPODu. Nebo další Matějovo převážení. 

Přemýšlela jsem, jak dlouho ještě budu s Matějem docházet na váhu. Jak dlouho potřebujou doktoři sledovat, že opravdu Matěj pravidelně přibírá. A nikdy jsem se nezeptala nahlas. Na to, jak jsem bývala komunikativní a sdílná, jak jsem si s pediatrem ráda povídala o svém dítěti, najednou jsem filtrovala, co řeknu. Nejdůležitější a nejpodstatnější informace. Tiše odsouhlasit. Domluvit se na očkování. Ale nic víc. Z nepojmenovaného strachu. Obavy. Nedůvěry. Zřejmě i ze zklamání, že zprávy pediatra na OSPOD byly stručné a nicneříkající. Postrádala jsem v nich informace o tom, že s kluky docházím na kontroly pravidelně. V domluvené termíny. Že termíny neruším. Že se zajímám o jejich psychomotorický vývoj a že jej na každé kontrole konzultuju, jestli je všechno opravdu v pořádku. Že se doptávám i na ty zatracené tabulky a chci vidět, že děti prospívají tak, jako většina jiných dětí. A to i  době, než Matěj spadl a rozbil si lebku. 

Pět měsíců vykrmování a vlastní sebenenávisti, kterou jsem k sobě cítila. Za to, že musím vlastní dítě krmit. Nutit do jídla. Že mu nemohu dopřát svobodu rozhodování, aby si jedl, na co má chuť a kolik chce. Že jsem chtěla svému dítěti představit zdravý a pestrý jídelníček, vyvarovat se cukru, nebo spíše ho konzumovat v rozumné míře. A tehdy jsem byla ráda za cokoliv sladkého, co snědl, protože to byly kalorie navíc. Perníčky, sušenky, čokolády, lentilky, bonbóny. Lámala jsem si hlavu, jak by měl vypadat jídelníček batolete. Zjišťovala, kolik by měl mít příjem. Kolik toho sníst. A navzdory tomu, že jedl dospělácké porce, v tabulce vyskočil Matěj na osmý percentil a toho se drží.

Matěje čeká za pár týdnů tříletá prohlídka. S klasickou procedurou. Vysvléknout. Změřit. Zvážit. Zaznamenat hodnoty do tabulky. Vyhodnotit a udělat zápis do průkazky. A cítím lehkou nervozitu a strach. Jako pozůstatek toho, čím jsme si prošli. Ta ostražitost vůči doktorům už mi zřejmě zůstane.

"Můžu si vzít papriku?" podívá se Matěj do mého talíře.

"Můžeš."

"Můžu si vzít taky okurku?"

"Můžeš, Matýsku, můžeš."

Upřímně mě těší, že Matěj projevuje zájem o zeleninu. Dokonce i ovoce. Riskovala jsem toho hodně. Víckrát to už nechci zažít.