Výkřiky duše

Psychicky vyždímaná a prázdná. S nutkavou potřebou zalézt do dva metry hluboké nory, ve které bych jeden den koukala apaticky do černého nic. Do sebe. A skrz sebe. Nechala proudit slzy, vztek, frustraci, nenávist, strach, lítost, naštvání, bezmoc i zoufalství. Prožívala bych každou emoci každičkým kouskem svého nitra, procházela by mnou jako obrovská vlna až by odešla.  Zmizela. Někam pryč mimo mě. A já se za ní mohla ohlédnout. A smát se. Bušit zaťatými pěstmi do země. Vybít ze sebe všechnu nahromaděnou duševní bolest. A ještě brečet. I se smát. Do úplného vyčerpání. Do hlubinné prazdnoty. Ležet na zemi. Cítit, jak je studená a jak voní. Hlína. Kořeny stromů. Tráva. V tichosti. Naslouchat, že mi tluče srdce. Buch-buch! Několikrát se ujistit, že pořád tluče. Že jsem to všechno přežila. Že žiju. A mohu hýbat prsty na rukou. Na nohou. Dokážu pohnout pravou rukou. Levou rukou. Umím hnout oběma nohama zároveň. Mohu otočit hlavou na libovolnou stranu. A přesto ještě ležet. Před sebou vidět černo. Nevědět, jestli je to černo mé nory nebo mého nitra. Je to přece jedno. Ležet a dýchat studený vzduch. A pak černočerná tma zbledne. Postupně. Pomalu. A místo ní se objeví konkrétní vzpomínky. Na Matěje. Na Davida. Na Dušana. Na nás všechny. Jsou hřejivé, radostné i plné úžasu. Sledovala bych vzpomínku po vzpomínce a naplnila bych nimi svou duši. Své srdce. Svou mysl. Až by se dostavil úsměv. Můj vlastní. Klidný. Upřímný. Od srdce. Mně.

Psychicky vyždímaná a prázdná. Tahle jsem se cítila, když jsem podruhé opouštěla soudní síň. Odročeno. Poprvé. Dobrá. Předvolají se svědkové. Odročeno. Podruhé. Svědek se nedostavil. Odročeno! Kolikrát ještě tuhle větu uslyším, než zazní verdikt? Opět prožívám pocit marnosti a beznaděje. Dneska to mohlo skončit. Jakkoliv. Ale neskončilo. Ještě jedno stání. Potřetí vstoupit do soudní síně a čekat, protože více dělat nemohu. Jen sedět na židli, poslouchat výpověď svědka, který tam ani nechce být, a čekat na rozhodnutí. Tohle je trest. Ne odnětí svobody, ne podmínka, ale samotný soudní proces. Trestem jsou návštěvy sociálky, kdy Matěje musím svlékat do plenky, aby se mohlo odškrtnout, že dítě nenese známky fyzického týrání. Trestem je ztráta soukromí ve vlastním bytě, kdy sociálku musím pustit dovnitř, do každého pokoje. A musím s těmito lidmi spolupracovat. Trestem je, že o tom pádu musím neustále mluvit. A vysvětlovat. Pořád. Do nekonečna. Do zbláznění. A mnozí lidé s dostatečnou úřední mocí nevěří, že se to tak stalo. Tohle mě ubíjí. Téměř šestnáct měsíců. Jeden by se z toho posral!

Psychicky vyždímaná a prázdná. Kdybych mohla, ječela bych. Hlasitě. Hystericky. Až bych si vyřvala hlasivky, až bych sotva dokázala popadnout dech. Trhala bych své oblečení na kusy, a pak vlastní vlasy. Kůži. Orgán po orgánu. Aby to už přestalo bolet. Aby fyzická bolest přehlušila psychickou.

A DOST!

Přitom si přeju jediné. Konec. Konec toho martyria. Konec státní šikany! Abychom mohli žít jako rodina... Jako předtím. Jenže už nikdy to nebude jako předtím. Do konce života zůstanu poznamenána touto zkušeností, strachem a nedůvěrou vůči zdravotnictví i státu. Bojím se toho, kdyby se některému z mých chlapců stal úraz a já s ním šla do nemocnice, aby mu pomohli, opět na nás pošlou sociálku. Že budu bita nesmyslnými nařízeními pro vlastní dobro a dobro mých dětí. Aby je chránil a zároveň nám ubližoval jako rodině.

Nechci tam jít.
Nechci!
NECHCI! 

Jednu kulku mezi oči.
Prosím....

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vrba

Není to skutečné. Odehrává se to jen v mé hlavě. Teď. Vlastní mysl mi pouze přehrává útržky něčeho, co se stalo. Co je za mnou. Co jsem nezvládla. Sakra! Jsou to jen vzpomínky. Vzpomínky! Nic víc. A pořád je dokonale slyším, jako by opět stály kousek ode mě. "Je to blázen!" "Nebav se s ní." "Není normální." Ticho! Moje pravá ruka sevřená v pěst se boří do polštáře. Mlčte! A znovu. Buďte zticha! Ještě jednou... * * * Cítím, jak se mi třese celé tělo. Nekontrolovatelně. Nemohu to zastavit. A těžce se mi dýchá, jak se mi svírá hrdlo. S každým pokusem o hluboký nádech víc a víc. Hanba. Znechucení sama sebou. Selhání. Tohle mi koluje v žilách. Znovu mě přepadají myšlenky na smrt. I chvilkové odhodlání to udělat. Vážně. Protože nechci zažívat tyhle roztrhané stavy. Děsím se sama sebe a svých reakcí. Nechci, aby mě vlastní děti viděly zlomenou a s neviditelnou krvácející ránou. A protože mě zaplavují pocity nejistoty a obav, že se posttraumatu nikdy nezbavím. Že ...
Číst dál

Kdybych mohla vrátit čas

Tolikrát jsem si přála vrátit čas. A kdyby se mi naskytla příležitost, udělala bych to. Bez zaváhání. Okamžitě. Jako mnohokrát předtím, když jsem se chtěla vrátit do jednoho jediného okamžiku. Stačilo by mi pár vteřin před tím, než se Matěj pustil stolečku a padal po zádech na zem. Stála bych vedle něj a chytala ho. Nebo... Nebo se nenechala zviklat doporučením a věřila své intuici. Po vyšetření ve vinohradské nemocnici bych řekla Dušanovi, ať otočí auto a jedeme domů, protože je pozdě a na rentgen dojedeme jindy, kdyby se Matěj projevoval jakkoliv nezvykle. A páteční noc bychom strávili v naší posteli. V nevědomí, že si dítě může způsobit tříštivou prasklinu lebky pádem z vlastní výšky. Že něco takového je vůbec možné. Že se to stalo našemu vymodlenému dítěti. A všechno by bylo jinak. Jak? To si nedokážu představit. Ani sebe. Ani naši rodinu. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to. Ale vrátila bych do momentu, kdy jsem se cítila slabá a zlomená. Kdy jsem neviděla východisko a chybě...
Číst dál

Davi-boom

 "Matýsku!" zvolám. Hlavou mi prosviští představa, které se tolik bojím. "Zastav!" A pak jen sleduju bleskový okamžik. Vidím Matěje, jak chytá Davida za ramena, který k němu stojí zády. Oba se smějí. Matěj zatáhne Davida a ten ztrácí rovnováhu. Padá na zadek. Překulí se na záda. Temenem hlavy dopadá přesně na hranu futer. Hlasitý řev se mění v pronikavý pláč. Zvedám Davida ze země. Přestávám dýchat. Jako tolikrát. Jako vždycky, když někdo z kluků upadne. Pokaždé se zastaví celý svět. I čas. Neslyším tlukot svého srdce. Ani pulzující krev. Jak dlouho to trvá? Vteřinu? Deset vteřin? Minutu? Jedno táhlé nekonečno! Podle intenzity pláče usuzuju, že to musela být pořádná rána. Na hlavě pořád nic nevidím. David je rudý jako rajče. A tak musím počkat, až se uklidní. Slzy i hleny utírá David do mého ramene. A já se začínám modlit. Tiše. Zase. Přitom nejsem věřící. Strach nezmizí. Nikdy. Stále ve mně zůstává. Jako výstraha! Mohu s ním jenom pracovat, aby mě neovládal. Aby ne...
Číst dál