Chybějící zprávy

Po dvaceti šesti minutách výslechu a patnácti krocích se vracím zpátky na židli s levným modrým potahem. Po soudcově levici. Vedle svého advokáta. Usmívá se. Je to naše domluvené znamení, že soud probíhá dobře. A snad v můj prospěch. Ihned kontroluju telefon, zda nemám zprávu od Lenky. Nic. S Davidem je všechno v pořádku. I když se snažím napínat uši, z chodby před soudní síní neslyším vůbec nic. Svůj pohled upřu na fotku Matěje. Do jeho pěkné tváře, kterou lemují blonďaté kudrny. A tak moc si přeju, abych mohla odejít pryč z místnosti bez oken, s ohrádkou uprostřed. Abych mohla být jenom máma. Čekám na konec jednání, ale než nastane, soudce vyzývá znalce do ohrádky. Sleduju toho starého kmeta, jak vyskakuje ze židle, v ruce stále drží papíry a vitálním krokem uhání doprostřed místnosti.

“Já nevěděl, že ten chlapec trpěl na propínání,“ vykřikuje metr a půl od ohrádky. Listuje v papírech, tam a zpátky, zřejmě pro klid své duše, že opravdu nic nepřehlédnul. V mysli mi vyvstane otázka, k čemu jsem absolvovala druhý výslech na kriminální policii, když se k znalci nedostala moje detailní výpověď s lépe popsaným pádem? Kdyby jí totiž dostal, jeho posudek by býval zněl určitě jinak a nemuseli bychom tady dneska sedět.

Jak bys taky mohl, když důležitější bylo tě obeznámit s tím, že jsme vedeni u OSPODu.

Střelím pohledem po zástupci státní zástupkyně, ale ten se dívá někam do místa na svém stole.

Soudce zahajuje výslech soudního znalce a žádá jej, aby podrobně popsal Matějovo zranění.

“Srozumitelně a česky,“ dodává.

“Podle vyšetření na Klinice dětské chirurgie v Thomayerově nemocnici bylo zjištěno poranění lebky,“ odpovídá znalec, aniž by spustil oči z papírů. “Přesněji šlo o zlomeninu pravé temenní kosti charakteru víceúlomkové zlomeniny v zadní části lomné linie. Bez výraznějšího posunu úlomků a bez postižení nitrolebního prostoru s krevním výronem v měkkých lebních pokrývkách v pravé temenní krajině hlavy. To, co obviněná popsala jako bouli, která byla na dotek měkká jako rozvařená těstovina, byl krevní výron.“

Poslouchám znalce na půl ucha. Jeho odpovědi jsou téměř identické s těmi, které napsal do posudku.

“Jak takové zranění může vzniknout?“

“Zpravidla tříštivé praskliny lebky vznikají pádem z větší výše s prudkým dopadem hlavy na tvrdou podložku, například při přebalování nebo když dítě spadne ze stolu, z pračky anebo když hlavou dopadne na tvrdou hračku. Druhou možností je aktivní způsob. Tedy prudkým úderem tupým předmětem hlavy.“

“Je možné, že tohle zranění mohlo vzniknout u dítěte, které padalo zády napřed?“

“Záleží na tom, jak vysoké dítě bylo.“

“Vzpomenete si?“ osloví mě soudce.

“Šedesát osm centimetrů,“ odpovím bez zaváhání.

Znalec se zasměje. Nahlas. “To je nic. Zanedbatelná výška.“

Zanedbatelná? Zanedbatelná?! Dítě si je schopné rozbít hlavu i z dvaceticentimetrové výšky, ty experte!

“Při běžném pádu lze takové zranění vyloučit, i kdyby dítě padalo jako prkno,“ doplní znalec.

Prostor na otázky dostává zástupce státní zástupkyně. Žádné nemá. Slova se ujímá můj advokát.

“Nejsem doktor, nemám ani medicínské vzdělání,“ rozpovídá se advokát. “Přesto mě napadá, zda na takový úraz nemůže mít vliv, že dítě se narodilo o šest týdnů dříve. Tedy že jeho korigovaný věk neodpovídal biologickému.“

“Dítě bylo eutrofickým kojencem,“ zamítá znalec. “Jeho hmotnost, výška i psychomotorický vývoj odpovídal dětem v jeho věku. Tohle rozhodně nemělo vliv.“

Ušklíbnu se nad poznámkou o hmotnosti. Matěj byl vždy drobný. Drobnější než jiné děti. A ve svém okolí jsem nepotkala maminku, která by měla takhle subtilního chlapečka. Vybavují se mi všechny táhlé hodiny, kdy jsem Matěje naháněla se lžičkou v ruce po bytě, protože odmítal sedět v židličce. Několikrát denně z místnosti do místnosti. Vzpomínám si na pět měsíců, kdy jsem ho vykrmovala jako husu, aby přibral ke spokojenosti pediatrů. Aby se Matěj dostal do percentilových tabulek, protože jestli je dítě šťastné se v dnešním světě odvíjí od naměřených hodnot. Nesplňuje? Automatický dostane razítko NEPROSPÍVÁ.

“Dobře,“ nenechá se advokát vyvést z míry a pořád s úsměvem se ptá dál. “Nemohu přehlédnout fakt, že v době úrazu dítě neprospívalo. Sama matka odmítání příkrmů konzultovala s lékařem, a dítě namísto přibírání zhublo za dva týdny tři sta gramů. Mohlo mít odmítání příkrmů vliv na kosti dítěte? Jestli nedošlo k jejich demineralizaci a tedy byly náchylnější k lámavosti?“

“Nemohlo,“ kroutí hlavou a znovu opakuje. “Dítě bylo eutrofickým kojencem.“

Sleduju slovní přestřelku mezi znalcem, soudcem a mým advokátem. A mám pocit, že místo nalezení nějaké odpovědi, která by byla použitelná ke zproštění obvinění, poslouchám to samé.

Nemohlo.

Ne.

Lze vyloučit.

Lze naprosto vyloučit.

Není možné.

Nepatrně se posouvám po židli níž a níž. Stres dělá své. Z některých slovních konstrukcí soudního znalce jsem zmatená, nerozumím jim a kolikrát bych nejraději vykřikla, ať mluví srozumitelně.

“Kdyby dítě trpělo na svalové křeče a během pádu mělo tendence se propínat do luku tak, že hlava by na podlahu dopadla jako první, mohlo by k takovému zranění dojít?“ udeří advokát.

“V případě svalových křečích nelze takové zranění vyloučit,“ řekne znalec.

“Máte otázky na soudního znalce?“ vyzve mě soudce.

Postavím se a dívám se tomu kmetovi do očí.

“Ve znaleckém posudku jste učinil závěr, aniž byste měl všechny informace,“ spustím. A sama cítím, že spíše než položit tomu člověku otázku, potřebuju mu vytknout, jak prachmizernou práci odvedl. “Nebo aspoň věděl přesně, jak Matěj spadl. Přitom jeden z bodů z kriminální policie vám umožnil vyjádřit se k okolnostem. Vy jste ten prostor nevyužil.“

“Nemohl jsem se k tomu vyjádřit, když na vypracování posudku mám určitý počet hodin,“ odpoví znalec.

Aha, došel budget.

Nemám jiné otázky. Rozhodně ne takové, které bych mohla vyslovit nahlas a které by k něčemu byly. Na jazyk se dere ironie a sarkasmus a oboje musím umlčet, ačkoliv jsem naštvaná. Na nedůslednost člověka, jehož odborný názor způsobil mně a mé rodině děsivé komplikace. A úplně zbytečně!

Soudce ukončuje výslech soudního znalce. Starý kmet i se svými papíry opouští soudní síň. Já pořád sedím na židli. Zmatená. Nejistá. Plná strachu z toho, co se tady právě odehrálo. 

“Máte nějaké svědky, kteří by potvrdili, že váš syn trpěl na svalové křeče?“ podívá se na mě soudce. Advokát rychle přede mne položí seznam svědků.

“Váš manžel,“ šeptá mi. “Kdo ještě?“

Prstem ukáže na neurologa.

“Ten sotva,“ zamračím se. “Fyzioterapeutka vídala Matěje od narození. Ta by mohla.“

Advokát okamžitě navrhuje Dušana a pak diktuje údaje a kontakt na fyzioterapeutku.

“Ale fyzioterapeutka psala na žádost kriminálky zprávu ohledně Matěje,“ řeknu.

“Ta zpráva není v soudním spisu,“ odvětí advokát.

“Cože?“ zarazím se na mikrookamžik a vrhnu na advokáta nechápavý pohled. “Jak to, že není součástí spisu?!“

“Není tam.“

“Jednání se odročuje za účelem dalšího dokazování,“ ukončuje soudce. Termín druhého jednání dostávám za čtyři týdny. Tentokrát neobdržím písemné předvolání.

Odcházím ze soudní síně s tíživým pocitem. Není to naposledy. Teď ne. Ještě ne. Vrátím se sem. Přesně do té samé místnosti. Za měsíc. 

“Viděla jste, jak znalec najednou obrátil?“ vyhrkne na mě advokát. A to je přesně to ujištění, které potřebuju právě slyšet. Advokát dodržel své slovo, konfrontoval znalce. A od mého zproštění mě dělí pouze jedna výpověď. Fyzioterapeutka Michaela.

Vrtá mi hlavou, co se stalo s její zprávou. Kam se poděla? Proč není součástí soudního spisu? Když si ji kriminální policie vyžádala, nemohla jen tak zmizet. Nemohla se někam založit. Vždyť tohle je důkaz. Klíčový! O dost důležitější než znalecký posudek otitulovaného lempla! Přijde mi úplně zbytečné předvolávat člověka, který si kvůli vypracování zprávy musel vzít půl den neplaceného volna, a ještě ho navíc tahat k soudu!

“Státní zástupce mohl už v první minutě jednání stáhnout obvinění,“ řekne mi advokát. 

“Mohl,“ povzdechnu si. “Ale neudělal to. Spíše by mě zajímalo, proč mě státní zástupkyně obviní a k soudu za sebe posílá zástup.“

“Nejspíše se bojí ostudy,“ odpoví. “Ví, že tohle nemůže vyhrát.“

Loučím se s advokátem. Za čtyři týdny se s ním uvidím znovu. Ačkoliv se podařilo konfrontovat znalce, necítím radost. Jako bych strávila poslední hodinu s mozkomorem. Psychicky vysátá, prázdná, bolestivě unavená. S odporem a zhnusením opouštím Justiční areál. Nejraději bych prošla jeho bránou a vymazala vzpomínky s ním spojené. Definitivně. A zcela dobrovolně. A místo toho moje hlava jede dál. Mohu teď udělat dvě věci. Tou první, že zkontaktuju fyzioterapeutku, abych ji pověděla o předvolání k soudu dřív, než obdrží pruhovanou obálku. Přijde mi to jako férové jednání. A ta druhá, zjistit na kriminálce, co se stalo se zprávou, a vyžádat si její kopii. Možná by postavilo soudu dodat zprávu a fyzioterapeutka by nemusela svědčit. 

Ve volné chvíli doma volám na fyzioterapii. Na druhé straně se ozývá hlas majitelky. Pamatuji si ji. Dvakrát zastupovala Michaelu. Vzpomínám si dokonce, jak říkala, že ráda pracuje s nedonošeňátky, že jsou sice dříve narozená, ale mají více zkušeností s gravitací.

"Ano, pamatuju si vás," poví mi majitelka a já překvapeně koukám. Připadám si jako chodící reklama. Vysvětluji, proč volám i proč sháním Michaelu. Nakonec nechávám na sebe e-mail. 

V 15:20 mi pípne telefon a na displeji se objevuje nový e-mail. Zahlédnu jméno fyzioterapetky a okamžitě e-mail otevírám. Čtu řádky a moc dobře mi není. 

Dobrý den, kolegyně mi vyřídila, že jste se mnou chtěla mluvit. Něco naznačovala ohledně soudu. Upřímně se domnívám, že vše jsem dostatečně napsala ve vyjádření kriminálce a nevím, v čem bych více mohla být nápomocná. Mám nemocného manžela, rozjíždím soukromou ordinaci a z mé strany, tedy z naší strany - terapie - jsme pro Vás udělali maximum. Bez účtování času, který jsme strávili nad výpisem z dokumentace a odpovídáním na dotazy kriminálce, kde jsme se snažili maximálně pouze popsat fakta. Je to již velmi dlouho, tudíž nyní člověk opravdu nemůže u soudu vycházet z pocitu a intuice, ale jen z pořízeného zápisu, který máte k dispozici.