Návrat k sobě

Každý večer, téměř dva roky, jsem usínala s přáním, abych se ráno probudila a zjistila, že všechno, co se dělo, byl jenom sen. Nepříjemně mrazivá noční můra s pár kapkami potu na čele, které bych setřela hřbetem ruky. A oddechla si. Myslela jsem si, že pocit vítězství se dostaví po zproštění obvinění. Nebo následující den. Za týden. Za měsíc. Ve chvíli, kdy v rukou budu držet papír s rozsudkem. Anebo až nám zruší soudní dohled. A bohužel ani další dny poté.

Moje rána byla těžší, protože najednou moje hlava přestala jet na plné obrátky. Už nebylo za co bojovat.  A tak začala plně zpracovávat soudní proces i četné kontroly z OSPODU, které souběžně probíhaly v šestitýdenních intervalech. Vynořovaly se vzpomínky ze soudní síně, útržky dialogů i mé odpovědi. Bez souvislostí. Zcela náhodně. Jako náhlý záchvat paniky. Brečela jsem mnohem hlasitěji, než za celou dobu, a bušila zaťatými pěstmi do dveří takovou silou, až mi zfialověly klouby a narazila jsem si několik prstů. Děsila mě intenzita vlastní reakce. Ne jednou. A ne výjimečně. I to, že jsem se nedokázala ovládnout. Náhle to nešlo - zastavit - nebo aspoň ukočírovat. 

"Je to za mnou," mohla jsem si stále opakovat tiše i nahlas. Jenže přes noc svíravý pocit nepominul. Nic se mi v hlavě nerozleželo. Nevymazalo. Nezapomněla jsem. A sama jsem nerozuměla, proč prožívám takový psychický zmatek, ačkoliv jako rodina i já máme tolik vytoužený klid.

Dívala jsem se na sebe do zrcadla a chtěla ho rozbít. Vlastní hlavou. A poslouchat, jak puká a praská do všech směrů. Sledovat, jak na zem padají střepy a ještě více se tříští. Protože takhle přesně jsem se cítila - rozbitá na padrť. Váhala jsem, zda pokračovat v psaní blogu. Mnoho večerů jsem bojovala s odporem znovu čelit vzpomínkám a prožívat je i zpětně a stejně silně. Pochybovala jsem, zda má smysl se šťourat v minulosti, když mi to viditelně nedělalo dobře. Vnitřně jsem se třásla a bála se. Co když si to přečte někdo z OSPODu v době nařízeného dohledu? Co když o blogu ví také soudkyně a tohle bude i důvod, proč nám nezruší dohled? Co když se blog dostane ke státní zástupkyni a šikana potrvá ještě několik let? Jako trest, protože jsem přestala poslušně mlčet.

Jenže strach, že mě za dvacet třicet let doženou nezpracované vzpomínky na tohle období a definitivně mě psychicky rozloží, byl silnější. I z tohoto důvodu vznikl blog. Deset dní před prvním soudním jednáním. S obrovskou podporou mého terapeuta. Po večerech a nocích jsem postupně sepisovala odstavec za odstavcem nejen mé cesty k soudu, ale rovněž čerstvé dojmy ze soudní síně. Se sevřeným hrdlem jsem znovu pročítala veškerou dokumentaci i posudky, aby kosti tohoto kostlivce přestaly chrastit. Postupem času stále méně a méně. A aby jednoho dne také úplně zmizely.

A vedle blogu, pár dní po třetím odročení a v zápalu naštvání, jsem založila instagram, kde vyvažuju smutné vzpomínky úsměvnými okamžiky s dětmi, postřehy z mateřství nebo mapuju svou cestu, jak se vyrovnávám s posttraumatem.

V září se spustila lavina (shodou náhod zrovna v době, kdy se na scéně objevila paní Hrdličková coby ztělesněná nejhorší a nejobávanější verze sociální pracovnice) a odkaz na blog se šířil sociálními sítěmi neuvěřitelnou rychlostí. Dostávala jsem nespočet až dojemných zpráv s podporou i nabídkami pomoci. Maminky se mi svěřovaly se svými obavami a strachy, jak padají jejich děti a taky, jak často. Samy si začaly více uvědomovat možné riziko úrazu u nich doma i jak mu předcházet (pořízení koberce, zábrany na postel...). A já viděla, že psaní blogu má smysl. Nejen pomoci mně, ale třeba i ostatním, protože za těmi fantastickými čísly se skrývali skuteční lidé se jmény a zajímavými osudy či zkušenostmi.

Systém neselhal. Naopak. Zafungoval na výbornou. Úraz mého syna patřil k nestandardním a běžně se nestává, aby si dítě pádem z vlastní výšky na zem způsobilo prasklinu lebky, natož tříštivou zlomeninu lebky. A možná by bylo více podezřelé, kdyby doktor nad touto zlomeninou mávl rukou. Nestalo se tomu tak. A jsem ráda, fakt že jo, protože kdyby se v nemocnici objevilo dítě, které je skutečně týrané (a stává se to), přišlo by se na to. Nemohu zazlívat nastavení OSPODu a ani jejich kontrolám. Jejich cílem bylo namátkové sledování rodiny, i kdyby z dlouhodobého horizontu, aby se ujistili, že dítěti nehrozí jiné projevy týrání. Co však v našem případu selhalo, byli jedinci. Jednotliví zástupci z řad soudních znalců, lékařů, advokátů a státního zastupitelství. Smutné na tom všem je, že bez dobré právní pomoci bych asi těžko byla zproštěna obvinění.

Třicet devět kapitol. Třicet devět týdnů. Bez sedmi dní devět měsíců. Přesně tak dlouho trvalo, než jsem dopsala poslední dialog a mne konečně a poprvé zaplavil pocit vítězství. Úleva. Smíření. Se vším, co se stalo. A taky sama se sebou.

Pokračuju ve své cestě za uzdravením duše. Velkou zásluhu na tom mají rozmluvy s mým terapeutem. Tři čtvrtě roku a stále se s ním vídám a stále přes mobilní obrazovku. I navzdory, jak nelehká a bolavá témata s ním rozebírám, loučím se se svým terapeutem s úsměvem. Vždycky. A cítím se líp. Na první pohled. Skrze trefné a mnohdy neodbytné otázky, kterými mě terapeut nešetří, postupně pojmenovávám své strachy, nacházím jejich příčiny a sama hledám řešení. Krok za krokem se vracím k sobě.

Moje rána, po skoro dvou letech, začínají jinak.

Jsem teď a tady.

Většinu času.

I ve své hlavě.