Paranoia

S trochou nedůvěry beru do ruky skleničku bílého vína. I ze čtyřiceti centimetrové vzdálenosti mě do nosu udeří jeho typická vůně. A váhám, zda se napít. Po tak dlouhé době. Nebo nepít vůbec? Je to dávno, co jsem naposledy pila víno. Bez měsíce dva roky. Pozoruju skleničku na světle, otáčím ji a jedna část mého já by její obsah do sebe s radostí vyklopila jako vodu. A poručila číšníkovi, aby nosil další a další, dokud bych opilá nepadla pod stůl. Druhá část si uvědomuje délku abstinence a psychické vypětí. Může mě skolit jen půlka skleničky.

"Přeparkováno," oznámí mi Dušan a sedne si na židli naproti mně. Svou skleničku směřuje k mé, až se ozve zvonivé cinknutí.

"Na vítězství," řekne s úsměvem. "A na nás."

Vítězství. Jak divně mi to zní. Asi bych se měla radovat. Měla? Lehce se usměju, ale radost v tom není. Možná ji najdu po pár doušcích. Nebo na dně první skleničky. Takový by alkohol přece měl být. Měl by nejdříve rozveselovat. A až pak vytahovat kostlivce ze skříně.

Upíjím ze skleničky vína. První lok mi nevoní. Ani nechutná. Okamžitě mi na rukou naskočí viditelná husí kůže. S druhým lokem neotálím. Upiju a naslouchám dění kolem sebe. Z dětského venkovního koutku se ozývá Matějův smích. Houpe se na houpačce. David sedí na zemi a přebírá hladké oblázky. Na oba kluky dohlíží naše hlídačka Anička. Jsem vděčná za tu mladou holku. Kluci si ji oblíbili. Dobře si rozumí. A my s Dušanem se můžeme trochu v klidu najíst a vypít skleničku vína. A přijde mi to divné. Zvláštní. Sedím tady se skleničkou v ruce. Po více než dvou letech máme s Dušanem prostor pro sebe. Jsme vedle sebe na jedné lavičce, s měkkými polštáři pod zadky. Opírám se Dušanovi o rameno a oba mlčíme. Upíjím pomalu víno a jsem si jistá, kdybych si to mohla dovolit, pila bych jej rychleji. A ve větším množství. S vlastním přesvědčením, že opilost by mi pomohla se s tím vším vyrovnat. Přitom je to blbost. Ta největší blbost, kterou si můj mozek může myslet. A sám tomu nevěří. Alkohol neléčí. Ani nepomáhá. Ve výsledku akorát přitíží. A já si vážně kocovinu nemůžu dovolit. K tomu všemu ještě pořád Davida kojím a chci brát ohled i na něj.

Piju po doušcích bílé víno a čekám, kdy se dostaví stav lehkosti. Po druhé skleničce se loučíme s Aničkou, balíme sebe i děti a vyrážíme domů pěšky. Kolem našeho zaparkovaného auta u restaurace, kde jsme byli na obědu. David usíná v kočárku a Matěj se nese u Dušana v náručí. Vzpomínám na náš poslední výlet s Dušanem, kdy jsme byli ještě bezdětní. Opilí a s láhví opravdu skvělého vína jsme se toulali prachovskými skálami. Prolézali skulinami mezi kameny. I šplhali nahoru, abychom si užili výhled dolů. Něco takového bych si moc přála teď. Toulat se krajinou, s láhví vína v ruce a otupit vlastní myšlenky.

Jdeme pomalu. Nespěcháme. A zastavujeme se tam, kde to Matěje zaujme. Ať může svobodně zkoumat svět. Kamínky na cestě. Sbírat klacky a šťourat s nimi v hlíně. Trhat kytičky, žmoulat je mezi prsty a potom k nim přivonět. Když Matěje zaujme prolézačka, stojím u něj s rukama za zády a pozoruju ho. Matěj leze po šikmé ploše nahoru. Jistými krůčky šplhá výš a výš, až na rovinu, kde se postaví a rozhlíží se s úsměvem kolem sebe. Cítím z něj radost a hrdost, ale sama se zmůžu akorát na unavený úsměv.

"Zvládls to," povím mu. A já taky. Znovu. Po tom všem, co se dělo a co před pár hodinami skončilo, bylo těžké uvnitř sebe najít důvěru. Nikoliv v sebe. Mnohem důležitější bylo důvěřovat Matějovi. Že to zvládne. A že to zvládne sám! Aniž bych musela stát za jeho zády s nataženýma rukama a čekat, jestli spadne a kdy spadne. Být neustále ve střehu a ve strachu. Byl to právě můj strach, který mě omezoval a zároveň se mi protivil. Vždyť chci být mámou, která věří svým dětem a dokáže jim dát svobodu tam, kde ji potřebují.

Už nic špatného se nestane. Byl to jeden pád z několika tisíců. Málo pravděpodobný. O to méně pravděpodobnější by bylo, kdyby se úraz zopakoval. A přesně tohle mi zní v hlavě, když sleduju šplhajícího Matěje. Vždycky. A s každým dosažením vrcholu prolézačky, můj boj se sebou samou slábne. Pomalu. Postupně. A z mých rukou se vytrácí křeč.

* * * 

"Vrátím knížky do knihovny," rozhoduju se náhle, když po dvou hodinách dorazíme na hřiště vedle domu, kde bydlíme. Matěj dovádí už na druhém hřišti v řadě a na Davidovi vidím, že po vydatném spánku potřebuje dohnat, co zameškal. Dušan se mnou souhlasí. Domů odnesu věci, které nepotřebuje, a rychle do batohu vkládám půjčené knihy.

Z kočárkárny si beru kolo a snesu jej osm schodů dolů na chodník. Přichází ke mně policista s vysílačkou v ruce. Ptá se na Dušana a na mě.

"Nevíte, kdy bych je mohl zastihnout?" dodává.

Stojím na chodníku. Jednou rukou držím kolo a koukám na policistu s pootevřenou pusou. Moje srdce bije hlasitě, tak hlasitě, že jej jistě slyší i policista. Před pár hodinami mě soudce zprostil obvinění. Zprostil mě, jsem si tím jistá. Fakt se to stalo. Nemohl si to přece rozmyslet, že ne? Nebo se státní zastupitelství odvolalo? Tak rychle? Je to vůbec možné? Rezonuje mnou hrůza. Co mám odpovědět? 

"To jsem já," odpovím nejistě.

"To je dobře," poví policista a viditelně se mu uleví. Mně však ne a pořád čekám, zda dostanu náramky na ruce a okamžitě mě odtáhne do auta, bez rozloučení s dětmi a s Dušanem.

"Váš manžel si zapomněl klíče ve dveřích auta," vysvětluje policista. "A jsem tady už potřetí za poslední dvě hodiny, jak se vás snažím najít."

"Jo," souhlasím. A krev v mém těle zvolňuje tok. Dušan přece přeparkoval auto, abychom si mohli dát víno. A pak jsme šli pěšky domů. Kolem našeho auta a ani jednoho z nás nenapadlo se podívat, že ve dveřích zůstaly klíče. A nenapadlo to ani žádného jiného kolemjdoucího. Kdo by taky o to staré auto měl zájem?! "To se mu stává zcela běžně."

Výměnou za nahlédnutí do občanky v mé ruce přistane Dušanův těžký svazek klíčů. Tolikrát ho zapomněl v zapalování a dneska to máme i s osobní donáškou do vlastních rukou. Skoro mě trefil infarkt.

"Mohly by se ti hodit," zavolám na Dušana přes plot hřiště. Když zahlédne klíče, klepne se do čela.

Oba jsme měli štěstí.