Srovnej se s tím

Tři hromady špinavého prádla. A jedna hromada ručníků, které jsem chtěla vyprat už minulý týden. Kuchyňská linka je schovaná pod komínky použitého nádobí, hrnců a příborů. Všude jsou rozházené dětské hračky a chodba připomíná pískoviště. David má teď období vyhazování knih z knihovny. Večer co večer si říkám, že to uklidím. Postupně. Pomalu. Aspoň něco málo. Stačí přece naplnit pračku, přidat trochu pracího prášku, nastavit program a spustit. Pračka vypere prádlo sama. A myčka! Myčka umyje nádobí bez mé pomocí. Jen uklidit čisté nádobí na své místo a zaplnit košíky špinavými talíři, hrnečky a miskami. Hračky by bohatě postačilo shrnout na hromadu. Ale nejde to. Nic z toho nejde. Koukám se na ten bordel, a říkám si, co bych měla. Teoreticky to zvládám dobře. Teoreticky zvládám psát imaginární seznam úkolů a úkonů. Prakticky se potápím. A opět trpím pocitem, že selhávám. Jako máma. Jako manželka. Jako žena. Tentokrát je to horší. Když mě tenhle pocit přepadl, čekal mě soud. Tři měsíce mě poháněl adrenalin a střídal s frustraci opět nekonečného boje se státem. A to konečně skončilo. Souboj. Moje martyrium. Je po všem tom zlém, co nás jako rodinu rok a půl sužovalo. Bylo těžké čelit obvinění, stát v soudní síni a obhajovat se a doufat, že soudci postačí důkazy k zproštění. Jenže teď je těžší se vyrovnat s tím, co bylo. Po tak dlouhé době. Dojezd emocí a vzpomínek je dlouhý. Něco se znovu v mé hlavě odehrává znovu. Zpracovávám, co bylo řečeno, a pokládám si mnoho otázek. Nejčastěji v mé hlavě zní:

Bylo to nutné?

Bylo to opravdu nutné?

Doléhá na mě realita, minulost a přítomnost. Zato žádná budoucnost. Nedokážu ji teď tvořit. Nemám sny, touhy, ani přání. Jsem ztracena sama v sobě, v kruhu. S nikým se nechci vídat. Ani s těmi, které neznám. Děsím se toho, kdyby se mnou si chtěla popovídat nějaká maminka na hřišti. Přátelské prohození slov. O dětech. O těch úsměvných i vyčerpávajících chvílích mateřství. Nechci si teď povídat. O ničem. Nejsem nezdvořilá. Jsem vyčerpaná. A došla mi slova. Doslova.

Jsem přecitlivělá. Výbušná. Moje trpělivost je v tahu. Bez nálady. A všechno je pro mě obtížné. Třeba jen ráno vstát a fungovat, byť po dobré noci, kdy jsem měla tři hodiny spánku v kuse. Jsem emočně rozházená, vykolejená a v prdeli. Ve velké psychické řiti. Jsem jako ten pes, který byl týraný a potom po propuštění na svobodu pokouše prvního člověka. Stát mě bil klackem přes páteř rok a půl, pro mé vlastní dobro, a zcela zbytečně. Nedokážu se z toho vzpamatovat za týden. Ne, není mi líp. Naopak. Je mi hůř. A jen přemýšlím, jak ten propad na dno zastavit. Čím? Denním a týdenním harmonogramem? Malými cíli a reálnými úkoly? Teoretizování mi jde velmi dobře. Jako když čtu na internetu, že pokud mám chuť na čokoládu, mám si dát kostičku, a utišit svoje chuťové buňky. Hm. Asi je mám otupělé. Dožadují se další čokolády i po druhém balení. Tabulka do mě zahučí takovou rychlostí, že chuťový pohárek ani neví, kolik cukrů jsem do sebe nacpala. Jsem hovado. Kdybych tu čokoládu snědla na posezení, ale já to zvládla na stojáka. Opakovaně. Vždycky. A před očima svých dětí. Matějovi nabídnu, zdvořile nechce, a Davidovi, který se ke mě natěšeně přibatolí, protože jídlo, řeknu: “Přefiltruju ti to.“ Máma roku. A dle státu kriminálnice.

Vím, co se ve mně klepe. Strach. Že se ta můra zkusí odvolat. Že byla zakousnutá do mého případu od začátku a od začátku věděla, že to požene k soudu. Proč tam tedy ani jednou nepřišla? Jestli se zkusí odvolat, dokáže, že je intergalaktická vagína. A mimozemšťan. Vyhoštěný z rodné planety.

Je to strach. Že se stane úraz, nějaký zase naprosto fatální, a já si projdu celou nesmyslnou šikanou znovu. A ten strach, šíleně nezdravý strach mě omezuje, zpomaluje a zatěžuje. Potřebuju pomoc. Sama se sebou. Nebo se zblázním. Po roce a půl. Po třech měsících soudních jednání. Ve chvíli, kdy jsem vyhrála. Jako dozvuk všeho, čím jsem si prošla. 

Potřebuju pomoc.

HNED!