Až na dno

V duchu odpočítávám noci. Cítím, jak se mi strachem třese celý vnitřek a všechny orgány. Neumím svůj strach pojmenovat jedním slovem. Můj strach se skládá ze všeho, co se stalo, co se děje a co teprve přijde. Je v něm strach z neznámého i z konkrétního. Třeba taková soudní síň. Místnost se čtyřmi stěnami bez oken, katedra a ohrádka. Nejsem klaustrofobik, ale špatně se mi v ní dýchá už v pouhých představách. Mám strach ze soudce. Znám jen jeho jméno a to je všechno. Nevím, jak vypadá, ani nic dalšího o něm. Mohu doufat, aby soudci byla blízká lidskost. Aby dokázal naslouchat srdci mámy. Protože pořád ní jsem. Máma. Máma kriminálnice. V očích svých kluků jsem dokonce ta nejlepší máma. Maminka, tak mě oslovuje Matěj. Zbývá pár dní do soudního líčení. Přála bych si usnout a probudit se, až by bylo po všem. S dobrým koncem. Očištěná a zproštěna obvinění. Jenže to nejde. Za poslední rok jsem ušla pořádný kus této cesty, starala a vychovávala Matěje, odnosila a porodila Davida. Teď mě čeká zdolat vrchol, nejprudší a nejnepříjemnější část toho všeho. Ve svých vzpomínkách se znovu vrátím do okamžiku, který mi dodnes pořád působí bolest. Jeden nešťastný pád. Jenže ten neuvěřitelný příběh začal mnohem dříve...

Můj emoční koktejl se skládal každý měsíc ze sedmi ingrediencí. Naděje, lítost, bolest, vztek, frustrace, nenávist, sebetrýzeň a prázdnota. Vždycky ve stejném pořadí, jen jejich intenzita se lišila. A slzy. Vodopád slz, v němž jsem se utápěla a který na chvíli dokázal spláchnout další nezdar. Tentokrát to nevyšlo. Zase. Třeba příště. Třeba už konečně otěhotním. A nevyšlo to ani v Barceloně. Naše cesta za miminkem trvala více než rok. Nerozuměla jsem tomu. Byli jsme s Dušanem přece mladí a zdraví. A taky by z nás byli skvělí rodiče! Proč to tedy nejde?!

Měsíc co měsíc moje touha po miminku rostla a současně i nenávist s každou další menstruací. Nenávist ke všem těhotným ženám na ulici, v autobusech a tramvajích, i na sociálních sítích. Ke všem spolužačkám v očekávání již druhého nebo dokonce třetího potomka. K novopečeným maminkám, které loudavým krokem tlačily kočár a srkaly kávu z papírového kelímku. A že se jich vyrojilo! Nevyrojilo. Každý rok je baby boom. Každý rok se rodí děti. Těhotné ženy i maminky se najednou nezačnou objevovat na ulicích, jsou tam pořád. Jen nějaká část mého já si jich začala všímat více, více než by bylo snesitelné. Nemohla jsem si pomoct. A štvalo mě to. Štvala mě ta nespravedlnost, když jsem v mezibloku zahlédla mladou maminku. Nervózně přešlapovala u růžového kočárku, jednou rukou ho houpala a v druhé ruce držela rozkouřenou cigaretu. Štvaly mě stížnosti těhotné spolužačky, jak je jí už dva měsíce špatně, nic jí nechutná a má překyselený žaludek. Vždyť těhotenství je zazrak! Být mámou je dar!  Jak si může stěžovat? Ze všeho nejvíce mě však štvala snad po generace děděná rada:

Nemyslí na to.

(Áááááá!)

Nikdo mi však už neřekl, jak se to dělá? Jak v sobě potlačit myšlenky a přání mít miminko, když jsem se snažila, aby se staly skutečností? Když jsem se je silou vůle snažila přivolat? Podařilo se vůbec některé nemyslet na to? Často jsem upozorňovala sama sebe, když se mi mysl rozutekla od práce nebo sportu. Často jsem se napomínala, abych nemyslela, že se zase snažím nemyslet. A fakt jsem tomu neuměla zabránit.

V červnu se Dušan podrobil vyšetření spermiogramu. Sám od sebe, za což jsem ho obdivovala. Dával mi celou dobu podporu, uklidňoval mě, že budeme rodiči a rovněž chtěl mít jistotu, že i z jeho strany je všechno v pořádku a jen to chce více času. Tři dny čekání na výsledek se táhlo jako čtvrt roku. A během několika málo minut se nám otřásl celý svět. Dušan měl všechny tvary spermií, jen ty normální, zdravé a oplodnění schopné chyběly. Naše šance na přirozené početí byla nulová. Jestli jsme chtěli miminko, doporučili nám podstoupit IVF.

Dušan vyhledal androloga, který by určil bližší příčinu problému, a měl štěstí, na vyšetření se čekalo jen dva měsíce. Během čekací doby jsem si zjistila o IVF, co se dalo. Možná až příliš mnoho. Sledovala jsem české i zahraniční blogy, které popisovaly náročnost téhle cesty jak po psychické, tak i fyzické stránce. Bez záruky, že se všechno vydaří na první pokus. Zkoušela jsem přijmout myšlenku, že bych šla do umělého oplodnění. Vrhla se do kolotoče injekčních stříkaček s hormony a stimulanty, že bych svěřila své tělo zcela do rukou doktorů a embryologů. Že bych... Ne! Tudy moje cesta nevedla. Cítila jsem to tak. Kdyby nedopadl i tenhle pokus, obvykle ta poslední z posledních  nadějí na miminko, už bych to psychicky nezvládla. Moje duše by se rozsypala.

Šílela jsem víc, než kdy předtím. Nevěřila jsem lékařským závěrům a vsadila všechny karty na sílu přírody, bylinky a pohyb. Divím se, že mě Dušan se všemi saláty bohatými na kyselinu listovou, selen a zinek, neposlal do háje. Prý je poctivě jedl. Mně tyhle plodností a super potravinami nabyté saláty vůbec nechutnaly. Ale jedla jsem je, protože nerada plýtvám jídlem. A Dušan? Dušan mě fakt miluje. Nejsou to kytky, dárky, čokoláda nebo komplimenty, ale sám Dušan. Člověk, který se rozhodl, že chce se mnou být, že chce se mnou zestárnout, že si přeje, abych byla šťastná, a chce mě mít šťastnou. A taky chce mít se mnou rodinu. A je schopen vystoupit kvůli tomu všemu a mně ze své komfortní zóny. Měla bych snad chtít víc? Co víc? Co je víc? Je to vůbec ještě možné?

Varikokéla. Nenápadný zabiják mužské plodnosti. Něco jako křečové žíly na varlatech, které způsobují špatný vývoj spermií. Řeší se operativně, a pak se čeká, až se po deseti týdnech obnoví spermie. Potom je reálná šance otěhotnět. Bohužel operace varikokély není definitivní, po nějaké době se znovu obnoví.

Přišla úleva, že konečně víme, kde byl problém. Měli jsme radost, že existovalo řešení a náprava. A Dušan měl pravdu, jako tolikrát předtím, chtělo to jen více času. Na operaci Dušan čekal tři měsíce.

Vracela jsem se z práce autobusem domů. Vedle mě si přisedla nastávající maminka s pěkně kulatým bříškem. Zavadila jsem o něj pohledem. Za pár týdnů poprvé sevře v náručí své dítě. A jistě ho bude milovat od prvního okamžiku. Mají štěstí. Ona. I její miminko. Usmála jsem se. Namísto emocí, které mě vyčerpávaly mnoho měsíců, se dostavilo smíření.