Předsálí pekla

Za osm hodin začne soud. Nespím. Nejde mi usnout. Hlavou mi táhne nekonečný monolog s vlastní obhajobou. Vstávám a odcházím do kuchyně, kde si na papír zapisují poznámky, kdyby mi chtěla selhat paměť nebo hlas až budu stát v té grilovací ohrádce. Ticho a klid se nese celým bytem, přesto poslouchám, zda z ložnice se neozve David na kojení. Spí. Všichni kluci spí. Mně se s každou uplynulou hodinou sevře žaludek, plíce i srdce o další centimetr. Měla bych spát a odpočinout si, čeká mě náročných několik hodin. Zároveň vím, že kdybych se usilovně soustředila na usnutí, frustrovalo by mě, že minuty plynou a já jsem pořád vzhůru. Že jsem napočítala stovky ovcí a vlastně je pořád dokola počítám. 

“Jak to bude probíhat?" zeptala jsem.

“Státní zástupkyně přečte obžalobu," pustil se do vysvětlování. “Potom proběhne váš výslech. Nejdříve vám položí otázky soudce, pak státní zástupkyně, advokát Matěje a nakonec já.“

Můj advokát. O půl hlavy menší než já. Když mi podával ruku, z jeho stisku jsem poznala, že je zvíře. Právnické zvíře, které nastoupí do soudní síně, a všechny je tam roztrhá. Část mého já se mohla přestat obávat. Jsem v dobrých rukou, ne-li v nejlepších.

“Soud není maraton,“ sdělil mi. “Nenechte se rozhodit otázkami, které na vás budou sypat. Zůstaňte klidná, dejte si čas na rozmyšlenou a až potom odpovídejte.“

Druhá část mého já se děsila toho, co teprve přijde. Dva a půl roku jsem pořádně nespala a éra mých vyjadřovacích schopnosti je rovněž tatam. A právnický svět se zakládá na slovech, jejich správném uspořádání do vět, do otázek, střílí jako kulomet bez možnosti nadechnutí. Dokážou usvědčit, zmást, znejistit i získat odpovědi, které potřebují.

 “Po vás proběhne výslech znalce, toho konfrontuji.“

Můj advokát. O půl hlavy menší než já, ale do křížku bych se s ním dostat nechtěla. Je jako lovec, nenápadný, za to perfektně připravený a ve střehu. Čeká tiše a při první příležitosti zaútočí. Surově a bez milosti. A věřím mu. Věřím, že mě vyseká ze všech paragrafů a odstavců.

“Máte nějaké svědky, kteří by mohli dosvědčit, jak se o Matěje staráte?“ zeptal se a v ruce držel propisku připravenou k poznámkám. Diktuju jména nejbližších lidí, kteří znají mou cestu k vytouženému dítěti, úskalí předčasného porodu a také o nešťastném pádu Matěje a důsledky, s nimiž se potýkáme a bojujeme.

"Stýkáte se teď s někým z nich?“ ptal se dál. Seznam svědků včetně lékařů a specialistů čítal 13 lidí. Kdyby každého z nich chtěli vyslýchat půl hodiny, jen svědectví by zabrala přes šest hodin času.

“Teď s nikým,“ zavrtěla jsem hlavou. “Pouze s terapeutem.“

“Jeho jméno?“ advokátova propiska popsala poslední bílé místo na papírovém archu.

Daniel. Nikdy jsem s ním neseděla ve stejné místnosti. Vídám se s ním pouze přes obrazovku telefonu.

"Přemýšlela jsem o tom, co jste posledně říkal o síle myšlenky,“ začala jsem. “Ještě jsem vám nevyprávěla o svém druhém porodu. Když jsem byla těhotná podruhé, nastavila jsem si v hlavě, že porodím rychle a bezbolestně, za tři hodiny. Komukoliv jsem to řekla, díval se na mě jako na blázna. A víte, co? David se narodil za tři a půl hodiny od první kontrakce a téměř bezbolestně. Mezi kontrakcemi jsem se cítila tak dobře, že bych zvládla vstát a odejít z porodního sálu.“

“Říkám si, jak byste to dokázala uplatnit na vaši současnou situaci?" pověděl Daniel. “Co můžete udělat pro to, aby soud dopadl dobře?“

“Napsat si to někam, kde to budu mít na očích,“ odpověděla jsem. “Třeba na ledničku. Tam chodím pořád.“

“Ano. A co ještě pro to můžete udělat?“ položil mi další otázku. “Čím to můžete ještě podpořit?“

Daniel. Můj terapeut. Na úvodní hodině mi po odvyprávění mého příběhu řekl: “Věřím vám.“ Za celý rok a čtvrt, kdy jsem dokola odpovídala po pravdě, jak se Matějovi stal ten úraz, jsem potřebovala slyšet tohle jediné. “Věřím vám.“ Žádné útěchy o tom, že celá situace dopadne dobře. To jsem mezi svým nekončícím vysvětlováním úrazu poslouchala pořád. Od pediatra, od fyzioterapeutky, od kamarádek a od všech, komu jsem se se svým příběhem svěřila. Jenže namísto vidiny, že by to mělo dopadnout dobře, mně byl nařízeny soudní dohled, znalecký posudek byl silně proti mému tvrzení, zahájilo se trestné stíhání na mou osobu. A do vlastních rukou jsem obdržela obálku s obžalobou a datem soudního procesu. I přes veškeré reference, zprávy a důkazy. Bořila jsem se do hlubšího a smradlavějšího bláta. A přestávala jsem fungovat. Jako máma. Jako manželka. Jako žena. Ležela jsem v posteli, schoulená do klubíčka a schovaná pod peřinou. Třeštila oči do tmy pod peřinou a zalykala se vydýchaným vzduchem. Brečela jsem. Každou chvíli jsem prodělala záchvat pláče. A chtěla jsem umřít.

Daniel. Můj terapeut. Vstoupil do mého života v pravý okamžik. A má dar. Dar předat trochu svého klidu. I přes obrazovku telefonu.

"Uvěřit tomu“,“ odvětila jsem. “A chovat se tak, jako bych už byla zproštěna viny.“

Jsou skoro tři hodiny ráno. Zbývá šest hodin. Míjím lednici a znovu čtu tři řádky, které jsem na ni napsala černou fixou.

JSEM NEVINNÁ

ZPROŠTĚNA OBVINĚNÍ

VYHRAJEME