Před soudní mocí

Těch patnáct kroků bylo nejtěžších v mém životě. Patnáct kroků do ohrádky před soudce. Patnáct kroků, kdy jsem sbírala dech. S každým krokem jsem cítila odpor k tomu místu a strach, že řeknu něco, co soudce špatně interpretuje. Sváděla jsem boj sama se sebou, kdy část mého já chtěla utéct ze soudní síně a ta druhá polovina bojovat. Za sebe. Za své děti. Za svou rodinu. Patnáct kroků vpřed, zastavit stát a patnáct měsíců zpět ve svých vzpomínkách.

"Matěj se narodil o šest týdnů dříve. V době, kdy spadl, měl sice devět a půl měsíce, ale jeho korigovaný věk odpovídal osmi měsícům. Rovněž tehdy už dva týdny odmítal příkrmy a moje mléko mu nestačilo. Byla jsem těhotná a mléka měla málo. Když došlo k pádu, s Matějem jsme byli sami doma. Manžel byl v práci. Někdy dopoledne se Matěj začal vytahovat za ručičkami k dřevěnému stolečku. Chvíli stál, potom ztratil rovnováhu a spadl na zem na lino. Nespadl jako mnohé děti na zadek. Matěj padal často prohnutý do luku, se ztuhlými svaly, jako by byl křeči. Takhle to bylo i tentokrát. Jeho hlava dopadla na zem první, pak záda. Nepamatuji si, že by byla na zemi nějaká hračka."

"Kde jste byla vy?"

"Stála jsem asi metr od stolečku.“

“Tedy byl Matěj, stoleček a vy?“

“Ano, přesně tak.“

“Co bylo potom?“

“Když Matěj spadl, ihned jsem k němu přišla a vzala ho náruče, protože brečel. Asi do minutky se uklidnil.“

“A pak jste si všimla, že mu nabíhá boule na hlavě?“

“Ne, to bylo až kolem oběda, kdy se během krmení rozbrečel. Vzala jsem ho do náruče a nahmatala mu na hlavě měkkou bouli. Byla měkká jako rozvařená těstovina. Dost mě to překvapilo a psala jsem manželovi do práce. Poslala jsem mu i fotku boule. Manžel mě uklidňoval, že je to kluk a že boulí ještě bude mít. Když jsme hledali informace na internetu, všude se psalo pouze o tvrdých boulích, nikde nebyla zmínka o měkkých. Proto jsem po pádu Matěje sledovala jeho chování a zvyky. Choval se běžně, spal jako vždycky, s jídlem byly problémy už dva týdny, ale neměl rozostřené zorničky, nemotal se, nezvracel. I v noci se budil pravidelně na kojení. Nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo něco v nepořádku."

Nádech.

“Měla jsem více trvat na tom, abychom jeli hned na pohotovost...“

Nádech. Výdech.

Slzy mi tekly po tváři a vpíjely se do respirátoru.

“S manželem jsme se dlouho snažili o miminko. Pak jsme zjistili, že manžel je neplodný a musel podstoupit operaci. Matěj je vymodlené dítě.“

“To je víc, než bychom potřebovali slyšet.“

Stála jsem a brečela.

“Zvládnete se uklidnit a pokračovat ve výslechu?“

Nádech.

Výdech.

Honem se vzpamatovat!

“Ano.“

“Pod linem je beton nebo je tam ještě nějaká změkčující vrstva?“

Zbystřila jsem. Soudce o celém případu přemýšlel. Snad i více než soudní znalec!

“Pod linem se nachází hned beton.“

“Jaká opatření jste zavedli po návratu z nemocnice?“

“Hlídali jsme Matěje, aby už nespadl. Manžel si kvůli tomu zařídil v práci home-office, aby dohlédl na Matěje ve chvílích, kdy jsem potřebovala na záchod nebo se vysprchovat. Taky jsme Matěje učili padat na zadek.“

“Jak jste to zajistili?"

“Byli jsme pořád u něj, když jsme viděli, že ztrácí rovnováhu a padá, nasměrovali jsme k zemi jeho zadek. A po několika týdnech se naučil padat na zadek."

“Jak často Matěj padal?“

“Někdy každý den, někdy jednou za dva a jindy vůbec.“

“A vždycky padal prohnutý do luku?“

“Ve většině případů ano.“

“Můžete to ukázat?“

Postavila jsem se z profilu k soudci a ukázala, v jaké pozici Matěj padal. Prohnutý, s hlavou napřed. Cítila jsem, jak náročná tahle pozice pro mě byla, jaká to byla zátěž na břišní svaly.

“Když jsme jeli s Matějem do Vinohrad na vyšetření, všimla jsem si v čekárně na nástěnce výstřižku, v němž se psalo o pádech. V textu bylo doporučení jet s dítětem do jednoho roku na pohotovost po každém pádu. Tohle jsem nevěděla. Pediatr mi sám říkal, že děti v tomhle věku padají a mají padat. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohl stát tak vážný úraz z pádu z vlastní výšky. A ještě na lino. Nespadl na kachličky, z výšky a ani na hranu.“

“Kdybyste měli po každém takovém pádu jezdit na pohotovost, jak často by to bylo?“

“Jak už jsem řekla, někdy každý den, někdy co druhý den a jindy vůbec. Ale nechtěla jsem vypadat jako hysterická matka.“

Soudce mlčel.

“Mrzí mě ten pád. Mrzí mě, že jsem mu neměla jak zabránit. Mrzí mě, že jsem nedokázala Matěje chytit. Neměla jsem jak.“

“Nemám další otázky.“