Den poté

Zproštěna obvinění. Naskočí mi v hlavě až čtyři a půl minuty po probuzení. Chvíli koukám do stropu a přemýšlím nad pavučinami, do kterých se zachytává akorát prach několik měsíců. A najednou mě ty pavučiny začnou štvát, stejně jako rozházené hračky v obýváku i v dětském pokoji, nahromaděné talíře na kuchyňské lince, koše plné prádla. Procházím bytem a začnu vytvářet imaginární seznam. A potřebuju uklízet. Občas mě to popadne. Nutkavá potřeba uklidit, protože v sobě mám zmatek. A tak bych nejraději vycídila pořádně každou místnost, zákoutí, skříň i poličky. Vytřídit a srovnat oblečení. Seřadit knihy v knihovně abecedně nejen podle autorů, ale i jednotlivých děl. A taky bych nejraději přestavěla nábytek. Nebo ještě líp. Odstěhovala se. Opustila tenhle byt se vším a odešla bydlet někam jinam. Pryč. Od lidí. Z tohoto bytu. A nechat v něm i vzpomínky na poslední rok a půl. Vedle paniky, která mi otřásá vnitřkem, se ve mně rovněž zvedá vlna odporu. Ze všeho nejvíc však k obýváku. Stojím asi dva metry od místa, kam Matěj spadl. A není to jen ten jeden kousek. Moje oči se zaměřují na potenciální rizika úrazu. Rohy ostrůvku, hrany polic, knihovny, skříní. Radiátory. Lino na chodbě. Futra dveří. Dřevěné bedny, do kterých Matějovi uklízím hračky na konci dne. Gauč. Židle. Všude někde něco číhá, o co by si Matěj, a vlastně nejen Matěj, ale taky David, mohli ublížit. 

Narůstá ve mně frustrace, přitom bych měla mít radost. Před dvaceti čtyř hodinami jsem vyhrála soudní proces. A dneska začala nový den jako zproštěna obvinění. Místo klidu a radosti se klepu více a více. Úklid vzdávám ihned. S kluky v závěsu to ani není možné. Spíše mě jen více znervózňuje fakt, že to, co uklidím, oni záhy rozhážou. Probíhají obývákem, hlasitě se smějou a moje snaha byť jen trochu uklidit jim přijde jako hra. K frustraci se přidává stres a nepříjemný tlak v hrdle a na hrudníku. Takový tlak, kdy mám jen kousek od toho, abych začala řvát. Šíleně. Hystericky. Zoufale.

"DOST!" vyjde mi z úst. Hlasitě. Kluci na mě koukají. Krátkou chvíli, než se zase rozeběhnou. S radostným veselím. A mně je do pláče. Nevydržím to tady. Ne v tomhle bytě. Ne teď. Musím ven. A tak rychle oblékám oba kluky, abych za námi co nejdříve zabouchla dveře. Venku tlak poleví. Okamžitě. I z mé hlavy se začnou vypařovat myšlenky na generální úklid, který je pouhou zástěrkou. Ovšem nemizí představa stěhování. I kdyby jen do první vesnice za Prahou. Třeba do domečku se zahradou. Uprostřed lesů. Daleko od civilizace.

Sedím v pískovišti a dělám Davidovi bábovičky. Bez meškání je boří svou rukou. A Matěj chce vykopat díru, do které by si vlezl.

"Zahrabej mě," dává mi jasné instrukce.

"Až po krk?" ptám se.

"Jojo."

A tak na něj postupně hrnu písek. Pod žlutými zrnky mizí boty. Kolena. Ruce. Hrudník. Z písku kouká jen hlavička se zlatavými kudrnami. Usmívá se. Celá hromada písku, v níž se schovává Matějovo tělo, se začne třást, hýbat, až se Matěj sám vysvobodí. Jeho úsměv se mění ve smích. Bezstarostný. Hravý. Matějův.

"Ještě," poví.

Venku je to jiné. Klidné. A mnohem bezpečnější. Kdyby totiž kluci zakopli, dopadnou na hlínu. Ta je měkká. Způsobí si nanejvýš odřeninu na koleni nebo na zápěstí, malou ránu na noze, která se jím zahojí během pár dní. Tady venku mají neomezený prostor, aby mohli běhat, skákat, dovádět. A nejsem v takovém střehu jako doma. Doma psychicky trpím.

"Uvažuju, že bych dal v práci výpověď," svěří se mi Dušan, když sedíme večer v obýváku na gauči. Ze sklenic upíjíme víno. A já se nedokážu opít. Víno mi nestoupá do hlavy. Divné.

Dušan taky touží po nějaké změně.

"Nemám k tomu ani vážný důvod," pokračuje. "Jen bych měl chuť odejít z práce."

Oba uvažujeme o tom samém. Jen po svém. Já bych se stěhovala. Ostříhala si vlasy. Nebo si koupil cirkusově barevné šaty. Nebo cokoliv, co mi není podobné. Přitom tohle všechno je jen skrytá touha po restartu. Psychickém. I fyzickém. Jenže další a další dny plynou stejně. Byt je stejný. I můj strach z něj. Trávím s kluky čas hlavně venku. O víkendech vytáhneme s Dušanem kola, naložíme kluky do sedaček a vyrážíme hledat nová dětská hřiště v okolí. Také dětské zábavní parky. Jakákoliv aspoň trochu zajímavá místa, která zaměstnají mou hlavu.

Dohání mě vnitřní prázdnota. Moje myšlenky se mísí se vzpomínkami. Objevují se a mizí. Bez souvislostí. Náhle. Divoce. A já si připadám tak křehká. Zranitelná. Nejistá. Cizí. Dlouhé týdny a měsíce jsem se připravovala na soud a jeho průběh. Soustředila jsem se na rozsudek. Na ten jediný rozhodující okamžik, aby naše rodina mohla být rodinou. Abych od ní nemusela odcházet. A vůbec mě nenapadlo přemýšlet, co uděláme po tom všem. Jak náš život bude vypadat. Nepřemýšlela jsem o snech, plánech nebo něčem takovém. A teď, když je to tady, nevím, jak dál. Nevím! Děsí mě to.

Stojím v jetelišti. Matěj šťourá klackem v hlíně. David zkoumá trávu. A já pořád hledám čtyřlístky.