Damoklův meč

 „Maminko, a jí?“ podívá se na mě doktorka poté, co dostuduje Matějovy růstové grafy ve svém počítači. Znám tu otázku. Slyšela jsem ji už několikrát. A taky vím, co to znamená. Především nepříjemné dohadování a vysvětlování doktorce, která tady slouží jako zástup za synova pediatra a která dle všeho neotevřela synovu kartu, aby se s ním aspoň trochu seznámila. A na tohle fakt náladu nemám. Rychlým pohledem kontroluju čas na nástěnných hodinách. Vteřinová ručička tiká. Pomalu. Pomaleji, než by měla. Nebo si to jenom myslím. Možná je to i tím, že můj srdeční tep zrychlil. Matěj od roční prohlídky přibral. Ještě před pár sekundami zpátky jsem se radovala, že Matěj přibírá, ale otázka doktorky mě zcela zchladila.

„Jí,“odpovím. „Někdy více, někdy méně, ale jí.“

„Váš syn totiž spadl pod třetí percentil," zaslechnu. Cítím, jak se ve mně zvedá vlna stresu a vzteku. Tohle vážně nesnáším. Nesnáším, jak se děti musí hodnotit podle nějakých tabulek. Jak se musí vlézt mezi percentily. Jako by čísla vypovídala o tom, jak je dítě spokojené a šťastné. Jako by dokázaly vůbec něco vypovědět o dítěti samotném. Vůbec nic. Jen se podle nich hodnotí, jak je máma schopná se o své dítě starat. Jako nevyřknutá výčitka: „Maminko, tak se více snažte, je to vaše dítě!“

„Matěj je nedonošený,“ vychrlím na doktorku. „Prakticky byl pod hodnotami od narození a do tabulky se vlezl pouze ve čtyřech měsících. Po zavedení příkrmů začaly problémy s jídlem. V devíti měsících přestal jíst, což jsme řešili i s pediatrem.“

„Zkuste mu do jídla přidávat smetanu,“ navrhne zpoza stolu.

Svraštím čelo. Smetanu? Jo, opravdu jsem to slyšela. I Dušan, který najednou začal doktorce věnovat pozornost. Ona vážně Matějovu zdravotní kartu ani neotevřela! Kdyby do ní nahlédla, tohle by neřekla.

„Matěj nemůže smetanu!“ povím rychle. „Matěj nemůžu jíst kravské mléčné produkty, ani hovězí nebo telecí maso. Po čemkoliv z toho se osype do několika hodin a pořádně nejí následující tři dny, jak ho bolí břicho!“

Přepadává mě panika, protože doktorka mě neposlouchá. Nevnímá to, co jí říkám. Co to s těmi lidmi poslední dobou je?!

Do rozhovoru se zapojuje Dušan. Také on se snaží doktorce vysvětlit, jak je to s Matějovým vztahem k jídlu. A mně se vynořuje vzpomínka, kdy jsem stála této ordinaci dětského lékaře, metr a půl o doktora a v náručí držela Matěje, kterému bylo šest měsíců. Doktor mi zrovna ukázal Matějův hmotnostní graf a jeho malé přírůstky. A já byla nešťastná a vyčerpaná, protože jsem Matěje kojila na požádání. Téměř pořád. V noci co hodinu. V sedě, protože v leže se nepřisál. Zkoušela jsem nejrůznější příkrmy i způsoby podávání jídla.  A Matěj o nic z toho neměl zájem.

„Kolik toho má sníst?“ ptala jsem se doktora.

„Kolik sní, tolik sní,“ zněla doktorova odpověď. „Hlavně ho nenuťte.“

Teď tady poslouchám rady, jak syna rozkrmit. Omastit jídlo tukem. Přidat smetanu. Tvaroh. Máslo. A jiná pro Matěje nevhodná doporučení. Nemám Matěje nutit do jídla, ale když mu dám svobodu a důvěru, že se nají tolik, kolik sám potřebuje, tak to nestačí. Nestačí to tabulkám!

„Ale Matěj není husa,“ zvýším hlas na doktorku. „Nemůžu mu dát do pusy trychtýř a cpát ho jídlem!“

„Chci Matěje vidět za tři týdny,“ oznámí mi doktorka. „Přijdete s ním na převážení.“

Jsem dost naštvaná a rozhořčená, když odcházím z ordinace. Mít v kapse sirku, bez zaváhání ji škrtnu a hodím dovnitř. Vím, že mi nic jiného nezbyde, než opravdu začít Matěje vykrmovat. Tohle je průšvih. Ještě jeden průšvih k těm ostatním. Před třemi týdny jsem se dozvěděla, že na mě bylo zahájeno trestné stíhání. Nyní Matěj dostal do zdravotní průkazky štempl, že neprospívá. V druhém šestinedělí jsem počítala s poporodním blues, rozházenými emocemi a hormony, ale s tímhle opravdu ne. Pokud by se zpráva o neprospívání Matěje dostala na OSPOD, jsem... v řiti. V prdeli! Celá! Protože OSPOD uvidí jen informaci, že neprospívá, a bude po nás ještě více dupat, zasahovat a nařizovat, ale už nebude zjišťovat, že krmení Matěje je náročný proces na hodinu. Matěj nevydrží sedět na židli a jíst. Pár soust a chce dolů. Když ho nedám dolů, odmítá jíst a blokne se. Chce si hrát, a tak ho krmím u hry, i když se mi to nelíbí, ani mi to není příjemné. I přes vědomí, že si zřejmě tímhle přístupem zadělávám v budoucnu na problémy. Nikdo nevidí mou snahu, že dělám, co můžu. Že lezu za ním po čtyřech, abych ho nakrmila. Doktoři sledují jen čísla a křivku.

Zavřou se za námi prosklené dveře. Venku zrovna přestalo pršet. Vzduch je čistý a lehký, přesto mně se těžko dýchá. Snažím se uklidnit. Rychle srovnat, protože se může kdykoliv objevit.

„Dobrý den," slyším za sebou ženský hlas. 

Je tady!

Nádech.

Výdech!

Když se otočím, spatřím poprvé paní Luční. Naši novou sociální pracovnici. Usmívá se. A i když se tváří mile, vím, že se musím mít na pozoru. Včetně každého slova, které vyslovím nahlas.

* * *

Tři dny se mě drží naštvání. Bublám, kdykoliv se podívám do Matějovy zdravotní průkazky. 

stav výživy přiměřený

NE

Neustále přemýšlím nad naší situací. Nad Matějem. Jeho krmením. Přehrávám si dialog s doktorkou. Jaké máme možnosti? Co dělat? Balancuju mezi svobodným rozhodováním, aby si Matěj sám určil, kolik toho sní, a variantou výkrmu - krmit ho, co mi dovolí, aby dostatečně přibral a my se vyhnuli problémům. A taky zprávám na OSPOD, které by nám uškodily. A to dost! Není mi z toho dobře. Nechci svého syna do čehokoliv nutit. Příčí se mi to. Lámu si hlavu, proč najednou moji synové chodí k zastupující doktorce. Vždyť náš pediatr ví, čím si procházíme. Ví o všem, co se za posledních osm měsíců událo, a pokud má psát zprávy na OSPOD o tom, jestli se o ně vhodně starám nebo ne, chci, aby moje děti viděl na vlastní oči. Aby nepsal zprávy na základě informací z počítače nebo nějakých čísel v tabulkách, které tam zaznamenal navíc někdo jiný. Chci, aby moje děti fyzicky viděl a podle toho posoudil, jestli vážně neprospívají, jak to tvrdí růstový graf. Čtvrtého dne volám do ordinace dětského lékaře a žádám o přehození termínu k panu doktorovi.

Sázka na jistotu, že Matěj sní všechno, je kakaová kaše. A tak následujících dvacet jedna večerů vařím krupicovou kaši. Poctivou. Z kozího mléka. Nešetřím cukrem, ani kakaem. Matěj zkouší jíst sám. Po dvou lžičkách pouští příbor z ruky a chystá se patlat. Beru lžičku do ruky a krmím ho. Postupně. Pomalu. Trpělivě. A nesnáším sebe. Za tohle se tak nenávidím. A ve své mysli se Matějovi omlouvám. Za tohle všechno, i za každou vybojovanou lžičku. Riskuju, že mu zprotivím jídlo. Že přestane jíst úplně. Zase. Riskuju, že se mu udělá špatně. A já budu ještě více na nervy. Jsem v začarovaném kolotoči čísel, váhy a domněnek. Za krkem mi dýchá nejenom OSPOD, ale i kriminální policie se státním zastupitelstvím. Bojím se toho nejhoršího...

„Ještě,“ přibližuju lžičku s kakaovou kaší k Matějovi. A moje srdce se trhá.

* * *

„Bylo by nejlepší, kdybyste s Matějem jeli na vyšetření do nemocnice,“ poví mi pediatr. „Byli bychom chráněni my, ale taky i vy. Mají tam tým nutričních specialistů, který by vám poradili.“

„Nepojedu s Matějem do nemocnice,“ zavrhnu. Automaticky. „Během poslední návštěvy nemocnice jsme se tam něčím nakazili a domů se vrátili s průjmem. Navíc čísla nakažených Covidem rostou...“

Jsem vyděšená představou, že bych měla jet s Matějem do nemocnice. Do libovolné nemocnice. Z jakékoliv hospitalizace. I kdyby jen na pozorování na jednu noc. A co David? Musela bych ho vzít s sebou. Ne. Ne! NE! Ani náhodou. Žádná nemocnice. Nevěřím, že by tam dokázali Matějovi pomoct. Nevěřím doktorům. Už ne. Před osmi měsíci absolvoval Matěj několik vyšetření, když odmítal jíst. A nezjistili nic. Ani z testů, ani z ultrazvuku. Všechno v pořádku.

„Ve vaší situaci je Matějova váha fakt průšvih,“ sdělí mi doktor. „Jak by to vypadalo ve zprávě pro sociálku...“

„Já vím!“ souhlasím s doktorem. Závažnost toho všeho si uvědomuju už tři týdny. „Ale Matěj přibírá. Sám jste viděl, že od poslední kontroly přibral tři sta gramů.“

„Budeme ho teď sledovat,“ povzdychne si doktor.

Výborně, další kontroly!

„Jak dlouho?“ zeptám se. „Jak dlouho budu s Matějem docházet na převážení?“

„Dva tři měsíce,“ odpoví pediatr.

Vedle kontrol z OSPODU ještě dvě až tři kontroly na váze u pediatra. Dva až tři měsíce, kdy Matěje budu den co den nahánět se lžičkou v ruce a snažit se do něj dostat co nejvíce jídla. Dva až tři měsíce stresu, aby přibral. 

Matýsku, miláčku můj, promiň. Nemám na výběr!