Mezi nocí a ránem

“Kde budete rodit?“ ptá se mě doktor během prvotrimestrálního screeningu. Odvrátím zrak z metrové obrazovky, na které se pohybuje moje několikacentimetrové maličké. Tahle otázka mi přijde stejně dementní jako když se na pohovorech dotazují Kde se vidíte za pět let? Ve vší upřímnosti jsem dost překvapená, že jsem pořád těhotná. A po té horské dráze v posledních týdnech jsem se o porodnice vážně nezajímala.

“Nevím,“ odpovím. “Nejspíše doma.“

“To ale není vůbec dobrej nápad,“ okamžitě mi vyčte. “Domácí porody jsou velmi riskantní!“

Výborně! Podařilo se mi kopnout do vosího hnízda.

“Dobře,“ řeknu. Hlavu otočím k černobílé obrazovce a po zbytek vyšetření raději mlčím.

O čtvrt hodiny později mi doktor podává výsledky.

“Gratuluju k těhotenství! Všechno je v pořádku,“ poví. “Kdybyste však chtěla důkladnější vyšetření...“

Ne, nechci, pomyslím si v duchu. Čím méně vyšetření a šťourání do mého těla, tím líp. Bohatě mi stačí, že těhotenství probíhá, jak má, maličké roste, vyvíjí se podle jejich tabulek a vypadá jako člověk. Žádné speciální vyšetření fakt nepotřebuju. Přebírám papíry s čísly a grafy a odcházím ven z budovy. Na čerstvý vzduch, kde nemusím mít roušku. Těhotenství a rouška se totiž neslučuje. 

Rozhlížím se po zelené ploše parku a vidím Dušana, jak sedí s Matějem na dece.

“Udělali jsme si tady piknik,“ uvítá mě Dušan pusou. “A Matěj všechno zkoumá!“

Usměju se. A cítím hřejivý vděk. Za Dušana. Za Matěje. Za to, jak jsou oba úžasní. I za to, jaký mají mezi sebou krásný vztah.

Druhého dne cítím něco jiného. V mém břiše. A střeva to nejsou. Břicho mi roste rychleji než v prvním těhotenství. Na začátku čtvrtého měsíce vypadám jako v šestém měsíci s Matějem. Přitom človíček splňuje velikost pro konkrétní týden. Není větší, jen moje svaly jsou povolenější. Když přiložím dlaň k podbřišku, zcela zřetelně to cítím. Pohyb. Človíčkův pohyb.

“Takže ode dneška začínáš signalizovat?“ zeptám se pořád s rukou na podbřišku. Je to zvláštní pocit. Jako by až nyní bylo těhotenství skutečné. A mně znovu prolétne hlavou Fakt se to děje! Radost střídá nejistota, zejména ve chvíli, kdy pohyb necítím. Ten mrňavý vrtošivý pohyb mě uklidňuje i v tom, že človíček žije. Jenže kontakt přichází vždycky nečekaně. Třeba ve dvě hodiny ráno. A jak jsem třetí měsíc protrpěla na celodenní kocoviny a migrény, od druhého trimestru trpím nespavostí. Buď se v noci vzbudí Matěj, a potřebuje napít, nebo to druhé nejmenší se rozhodne najít si pohodlnější polohu. A pak několik hodin koukám do tmy. Nebo do telefonu a rozhoduju se mezi porodnicemi. Pročítám recenze a hodnocení, a přesto se mi svírá žaludek z pomyšlení, že bych v některé z nich měla rodit. Uvědomuji si i skutečnost, že tentokrát budu na sále sama bez Dušana, takže potřebuju najít porodnici, která vyhoví mému porodnímu přání a která je nakloněná takovému porodu, jaký chci. Přirozený, bez medikace, umělého oxytocinu, s vlastní volbou porodní polohy a bez nástřihu. V Praze takovou porodnici nedokážu najít, nemám k nim důvěru a rodit tady vážně nechci. Jako druhorodička si dokonce věřím, že zvládnu porodit sama. I doma.

* * *

Tři kroky tam. Tři kroky zpátky. A znovu. Chodím podél prosklených dveří budovy dětské chirurgie a traumatologie. Jako tygr v kleci. Jsem nervózní a nasraná.

Z důvodu šíření Covid-19 může dítě doprovázet pouze jeden z rodičů.

Stojí napsáno na bílém papíru. A já jsem těhotná, takže s Matějem na kontrolní rentgen hlavy jít nemůžu. Tři kroky tam a tři zpátky. V hlavě se mi vynořují vzpomínky na večer, kdy Matěje hospitalizovali. Na noc, kdy jsem vyděšená seděla na nemocniční posteli a čekala na zprávy, které mi nemocniční personál nepřicházel říct. Vybavuju si pohledy doktorů a sester. Zase cítím jejich nedůvěru vůči mému tvrzení. A mám vztek. Na ty doktory vevnitř, kteří se unáhlili ve svém úsudku, a poslali na nás sociálku.

Konečně vidím Dušana s Matějem, jak míří ke mně. Zastavím se a jen co projdou dveřmi, vezmu si Matěje do náruče, abych ho zulíbala. Opouští mě vztek a nasrání a jsem zase milující máma.

“Hlavu má v pořádku,“ řekne mi Dušan. “Srostlo to.“

“To jsem ráda,“ odpovím a bořím nos do Matějových vlasů. Porostly mu. Má je delší, kudrnatější a blonďatější. Takové vlasy jsem jako dítě měla i já. Držím Matěje v náručí, zatímco se vracíme k autu. Jsem o dost klidnější a hlavně mám radost, že Matějová lebka srostla. Žádná děsivá prasklina!

* * *

Půl druhé ráno a já zase nedokážu usnout. Převaluju se z boku na bok a nevyhovuje mi ani jeden. Na břiše už spát nemůžu. Když lehnu na záda, cítím zřetelně pohyby nejmenšího človíčka a to vážně spát nejde. Počítám ovce a snažím se nefunět příliš nahlas. Po další hodině svou snahu o spánek vzdávám a zvedám se pomalu z postele. Matěj spí uprostřed. Dušan leží na kraji. Ani jeden z nich nepostřehne můj tichý odchod. Třeba když půjdu něco udělat, hlava se dostatečně unaví a potom vypne. Odcházím do budoucího dětského pokoje, v němž se nachází pár Matějových hraček na podlaze a taky jedna obrovská hromada s oblečením. Vytahuju prkno, žehličku a na notebooku si pouštím přednášku nějaké porodní báby. Nejsem ani v půlce žehlení, když najednou slyším z ložnice ránu. A vzápětí Dušanův hlas: “Matěji! Matýsku!“ Okamžitě běžím do ložnice a rozsvěcím světlo. Dušan klečí u nohou postele a v náručí drží Matěje.

Proboha! On spadl z postele! Třeštím oči a vůbec to nechápu. Jak mohl Matěj spadnout z postele?! Rok s námi spí v posteli a nikdy se nepřiblížil k okraji, ani necestoval po posteli. Jdu blíž a hned vidím, že si Matěj odřel pravou část tváře a nad okem má podlitinu. Vezmu si Matěje k sobě, potřebuju si ho utišit sama, aby věděl, že jsem tady s ním a už je dobře. V hlavě mi šílí. Před týdnem byl Matěj na kontrolním rentgenu a teď spadl zase. To je v prdeli. Co když mu lebka rupla znovu? Vždyť spadl z výšky! Asi z půl metru. Nechce se mi jet do nemocnice. Bojím se tam jet znovu. Obzvláště po tak krátké době. Jenže na druhou stranu nechci riskovat, ani nic podcenit. Spadl z výšky! Na tvrdou zem! Padal zase hlavou napřed, podle toho, jak má sedřený obličej! Připomíná mi svědomí. Sotva utiším Matěje a utřu mu slzy, strachem se rozbrečím já. Co jsem to za mámu, sakra!

Bavíme se s Dušanem a rozebíráme všechny možnosti. Je to opravdu svízelná situace. A oba se bojíme.

“Jedeme do nemocnice,“ prohlásím o půl čtvrté ráno.

“Bulovka nebo Thomayerka?“ ptá se mě Dušan.

Příčí se mi to vyslovit nahlas. A cítím, jak celá situace s Matějovi hlavou mě totálně zahání do kouta.

“Thomayerka,“ odpovím dost nelibě. A vyrážíme do tmy prosvětlené pouličními lampami. Auto jede prázdnou silnicí. Tiše mlčíme. Dušan se soustředí na řízení a já se vnitřně klepu. V hlavě odháním všechny strašáky a modlím se, ač nevěřím v Boha.

Dušan parkuje auto před budovou dětské chirurgie a traumatologie. Prohmatávám Matějovi hlavu, jestli něco neucítím. Něco měkkého. Hematom. Nebo cokoliv podivného. Od pádu uplynulo více než třicet minut, to by se na hlavě už něco objevilo. Ale nic tam není. Naštěstí. Ale stejně se bojím rentgenu. Bojím se znovu čelit skutečnosti, že se stalo nevysvětlitelné neštěstí. Že by měl znovu prasklou lebku.

Přicházíme k proskleným dveřím. Pořád na nich je cedule s omezením. Nadávám nahlas na zasraný systém. A musím zůstat venku. Dušan vyplňuje nějaké papíry a potom mizí i s Matějem z mého dohledu. O pár minut později slyším Matějův křik! Už Matěje rentgenujou a řve, protože se mu nelíbí, jak mu drží hlavu. Nesmí se pohnout. Matějův křik mě rozlazuje ještě víc. Jsem jeho máma, měla bych být přece s ním. A nemůžu. Zase brečím, zatímco stojím pod oknem rentgenové místnosti. Čekám. Každá vteřina se vleče nekonečně dlouho. Minuta se táhne jako peklo. A konečně vidím oba své kluky. Dušan mi nabízí, jestli chci jít s Matějem k doktorovi do ambulance. Neváhám. A pod ruku dostávám papíry k vyplnění. Něco o tom, jestli nemám teplotu, necítím se unaveně a podobné pro mě teď nedůležité blbosti, které akorát zdržují.

V čekárně Matějovi zpívám písničku. Zpěv mi pomáhá uklidnit se a Matěj má rád, když zpívám. Otevřou se dveře ordinace a hned ve dveřích poznávám doktora z hospitalizace. Ten vysoký a tmavovlasý, se kterým jsem mluvila to dopoledne, když mi vrátili Matěje z JIPky. A on poznává nás.

“Kluk rád padá, co?“ řekne místo pozdravu.

Chvíli na něj koukám a nenacházím správná slova o půl páté ráno. Jestli to měl být pokus o vtip, nepochopila jsem ho.

“Co vám mám na to říct, pane doktore?“

Matěje pevně držím v náručí.

Doktor mi ukazuje rentgen a lebka drží. Žádná prasklina. Uff!

“Nahlásíte to zase na sociálku?“ zeptám se.

“Ne,“ odpoví doktor. “Tohle byl normální pád.“

“To byl i ten předtím“ braním se.

“Nevypadalo to tak,“ podívá se na mě zpříma.

Neuhýbám očima a kdybych si mohla vybrat jednu superschopnost, spálila bych ho pohledem na uhel.

“Těší mě, že v této nemocnici pracují profesionálové, kteří na základě jednoho pohledu na snímek dokážou hned říct, jací jsou rodiče,“ vypálím ze sebe. A nešetřím jízlivostí.

Doktor mlčí. A stejně mlčky mi podává zprávu pro pediatra. Odcházím. A doufám, že moje “Nashledanou“ tady už nikdy nezazní.

Matěj celou návštěvu nemocnice zvládl mnohem lépe než já. Ani se mu nerozhodil režim. Jen ta jeho odřenina kolem oka vypadá hrozně. Naštěstí je jinak v pořádku! Doma hned řešíme zabezpečení postele, aby se další úraz už neopakoval. Dušan vyrobí ohrádku, jen mu to zabere chvíli času. Na tu dobu stěhujeme matraci do obýváku na zem. Pro Matěje je to nová prolézačka a veselá výzva. Jak já miluju jeho smích. Je tak nakažlivý, správně nakažlivý. A hlavně odhání všechny chmury, černá mračna i strachy. Dokonce i otázku, že tentokrát se nic nestalo, ač spadl z výšky. Možná padal uvolněný? Říká se o opilcích a dětech, že si neublíží, protože jsou jako z gumy. Bylo to tak?

O tři dny později se nečekaně rozdrnčí domovní zvonek. Zvedám sluchátko a slyším ženu.

“Dobrý den, jsem Michaela Hrdličková a jdu k vám na kontrolu z OSPODu.“

Moje srdce zastavuje tlukot a padá. Padá někam dolů...