Rada za osm stovek

 “Kdybych to věděla, vůbec bych s ním do nemocnice nešla!“ podívám se na paní Hrdličkovou zpříma. A nejsem klidná. Jsem rozhozená, nasraná a brečím. “Byla to chyba!“

“Udělala jste moc dobře, že jste s ním šla do nemocnice,“ odpoví sociální pracovnice. 

“Vážně?“ zeptám se. “Mně by to podruhé za výslechy na kriminálce a vaše kontroly ze sociálky nestalo. Nebo vy jste si tímhle taky prošla a ještě k tomu byla znovu těhotná?!“

Tahle vzpomínka se mi na poslední kontrolu z OSPODu vrací před oči. Znovu vidím, jak po sobě štěkáme. Slyším to nepřátelské zabarvení hlasů. A cítím, jak jde na mě nával pláče, který umocní nejděsivější vzpomínka. Vrací se jako bumerang. 

Kdybychom chtěli, vzali bychom vám ho už v nemocnici!

Slova zazněla z úst paní Hrdličkové. Ostřejší než břitva a skalpel. Nedokážu se z nich vzpamatovat. Ani oklepat. Strach se mnou lomcuje. Byla to dost nešťastná formulace, ale až teďka mi dochází, jakou skutečnou moc tyhle úřednice mají. Kdyby chtěly... Kdyby to totiž udělaly, sebraly by milující rodině šťastné dítě. Spokojené dítě. Našeho vymodleného Matýska! Mohlo dojít k fatální chybě! Kvůli zasrané domněnce nějakého mudrlanta z nemocnice! Doléhá na mě závažnost celé situace. Po kolena se brodíme šíleným hnojem.

Kdybychom chtěli, vzali bychom vám ho už v nemocnici!

Prodělávám další záchvat pláče. Už čtvrtý od odchodu sociálky. Před třemi hodinami. S podlomenýma nohama sedím na zemi a nevnímám nic jiného, než hrůzy ve vlastní hlavě, které se mi přehrávají ve smyčce. 

A dost! Ječím tiše. Uvnitř sebe. Tohle sama teď nezvládnu. Nemám dost času, abych se z tohohle marastu dostala sama. Jsem máma! Skvělá máma! Za chvíli dokonce dvojnásobná! A musím fungovat, starat se o Matěje a užívat si s ním společný čas. Potřebuju pomoc! Potřebuju vrátit svůj život do klidu. Okamžitě! Nebo mi jebne v hlavě.

Na telefonu vytáčím číslo Tomáše. Pracuje jako psycholog. A mezi slzami mu popisuju příšerný zážitek se sociálkou. I to, že je ze mě trestně stíhaná osoba.

“Jsi teď sama nebo je s tebou Dušan?“ ptá se mě.

“Je tu Dušan,“ řeknu a krčím čelo.

“Ještě se ti ozvu,“ poví Tomáš. “Teď mi dej Dušana k telefonu.“

Předávám telefon a odcházím si hrát s Matějem. Z barevných kostek stavím vysoké komíny. A Matěj je boří s hlasitým smíchem. Čím hlasitěji se směje, tím více se bojím, že bych jej už nikdy neslyšela. Nebo nikdy necítila vůni jeho vlásků. Nikdy se nedotkla jeho dokonale hebké pokožky. Nepohladila jeho jedinou kudrlinku na hlavě. Neviděla štěstí v jeho modrých očích. Nemůžou mi Matýska jen tak vzít. Je můj. Můj kluk. Moje dítě. Nepatří státu!

A už mám zase slzy v očích.

Dušan pokládá telefon a jde za námi. Sedá si na zem a obejme mě.

“Co ti říkal?“ zeptám se.

“Abych tě teď nenechal řídit,“ sdělí.

Ani nemám řidičák.

Za hodinu mi zvoní telefon.

“Domluvil jsem ti sezení,“ informuje mě Tomáš. “Jmenuje se Veronika. Má kancelář kousek od Náměstí Míru. Zítra v devět. Buď tam.“

Všechny informace včetně telefonního čísla na psycholožku dostávám ještě v SMS. 

* * *

Kdy naposledy jsem jela metrem? Dávno. Ani si nepamatuji. Možná loni, když jsem s Matějem docházela na fyzioterapii? Počítá se vůbec ta jedna stanice? Počítá. Akorát tehdy jsem nemusela mít na obličeji roušku. Teď jedu z konečné do centra. Vlak se řítí tunelem. Slyším, jak skřípou kola a sleduju barevné kabely a dráty. Pořád se mi chce brečet. Odpočítávám zastávky, abych zastavila slzy. V roušce se brečí blbě.

Stojím přede dveřmi a koukám na zvonky. Místo jmen jsou na nich čísla. Tenhle hlavolam nerozluštím. Koukám na čas. Mám ještě pět minut k dobru. Uvažuju, jestli volat psycholožce nebo poslat zprávu. Co když tam má teď klienta a já ji vyruším? Co když pošlu SMS a ona si jí nevšimne a jen se naštve, že mám zpoždění? Přešlapuju z místa na místo a váhám. Minutu, dvě. Nakonec vytáčím její číslo a hned na úvod se omlouvám.

“Je to čtyřka,“ odpoví. A nezní naštvaně.

Stoupám po schodech do prvního patra. A můj dech se mění. Už na mě jde další záchvat pláče. Ale snad se nerozbrečím mezi dveřmi! Úsměvem se snažím rozehnat slzy, i když oči se mi jistě lesknou. A pak si všimnu Veroniky. Dobrou figuru podtrhují jasně žluté šaty a vlasy svázané do drdolu. Je starší než já. Mohla by být i babička.

Zve mě dál a vede mě malým bytem do své kanceláře. Jeden velký stůl se schovává pod stohy papírů a hromadami knih. Za ním stojí prostorný gauč v červené barvě. Vůbec celá kancelář je laděná do teplých barev. A skládá se z různorodého nábytku, který na první pohled nepatří do stejného stylu, ale výsledným dojmem je útulné hnízdo. Veronika si usedá naproti mně do proutěného křesla. V ruce drží desky s bílým papírem a propiskou.

Představuje mi sebe i svou praxi. Být v jiném psychickém rozpoložení, možná bych její působení coby psycholožky v Americe ocenila, ale teď je mi to jedno. Vlastně jsou mi jedno veškeré tituly, ocenění, certifikáty i délka praxe, zajímá mě jediné: Dokážeš mi pomoct?

Nádech. Výdech.

Nádech.

Veronika mě sleduje.

Promluvím a hned se rozpláču. Vypravím jí o Matějově pádu, hospitalizaci, první kontrole ze sociálky, výslechu na kriminální policii i o poslední návštěvě sociálních pracovnic. Mluvím a nevím, kolik mi je přes slzy, smrkání a škytání rozumět. Všechno to musí ven. Teď. Tady. Najednou! Vzpomínám na své těhotenství s Matějem i na předčasný porod.

“Máte výčitky, že jste Matěje nedonosila?“ zeptá se Veronika.

“Ne,“ otírám si hřbetem ruky uslzenou tvář. “S tím jsem se srovnala půl roku po porodu.“

“A je Matěj po tom pádu v pořádku nebo si nese nějaké následky?“

“Nic mu není. Je úplně v pořádku. Měsíc po tom úrazu jsem s Matějem byla na fyzioterapii, kam s ním docházím od narození, a taky na kontrole u neurologa. Vyvíjí se jako jiné děti. Člověk by ani neřekl, že se narodil o šest týdnů dříve. Nejde na něm nic poznat. Je drobnější, to ano, ale jinak rozumí, co mu říkám, jde se s ním domluvit a nevzteká se. Je to naprosto skvělé dítě.“

Po tři čtvrtě hodině přestávám brečet. A sedím zcela vyčerpaně na gauči. Veronika rekapituluje mou situaci a snaží se mi udělit radu.

“Chápu, že to, co se teď ve vašem životě děje, není jednoduché. Tohle budete muset nějak vydržet. Soustřeďte se hlavně na své těhotenství a Matěje, choďte ven do přírody a udělejte si s manželem na sebe čas.“

A to je všechno? Žádný způsob, jak se vyrovnat s tímto martyriem? Prostě se mám soustředit na sebe a své těhotenství, zatímco mě obklopuje z jedné strany sociálka a z druhé strany kriminálka?

Hodina je tímto u konce. Veronika mi vypisuje účtenku a já ji předávám osm stovek.

Další hodinu si nedomlouvám.