Status tyrana

Podezřelá z týrání dítěte. Takhle to stojí v policejním záznamu. Černé na bílém, kapitálkami a ještě tučným zvýrazněním, aby se to náhodou neztratilo v textu. Ať je to ještě víc do očí bijící! A hlavně do mojí paměti. Krkavčí matka. Matka tyran. Takhle mě vidí? Takhle mě vidí i přesto, že říkám pravdu? Nevěří mi. A přitom není dne, kdybych se nesnažila si vybavit všechny detaily, lovím ve vzpomínkách, prohlížím fotky a hledám, zda se na nich boule neobjeví v jiný den. Neselhala mi paměť z nedostatku spánku? Neselhala.

Každý den je pro mě proklatě těžký. Mnohem častěji sedím na zemi, opřená o studenou stěnu a jen pozoruji Matěje, jak přebírá hračky ve své bedýnce. Dlouho se rozhoduje, jestli zelený kelímek vloží do dřevěné bedýnky, nebo nikoliv. Tenhle zapeklitý krok rozmýšlí dobrých pár minut. Vždycky. Vkládá jej do bedýnky, pozoruje, jak tam pasuje, a zase ho vytáhne ven. Zaslouží si vůbec zelený kelímek být v hrací bedýnce? Matěj si jej zvedne až k očím, zkoumá ho, a opět jej vkládá do bedýnky, aniž by povolil stisk prstů. A pak se Matěj rozhodně. Zelený kelímek končí mimo bedýnku s hračkami. Je to úsměvný okamžik, ale mně je do pláče. Ze všeho. Z vědomí, že si Matěj rozbil lebku naprosto šíleným způsobem a že jsem nic nepoznala. Že Matěj nesmí spadnout, a tak mu stojím pořád za zády jako stíhačka, abych ho chytala, když se staví k nábytku. Že jsem podezřelá z týrání vlastního dítěte. Že jsem znovu těhotná. A ještě k tomu v nejblbější dobu. Že si nejsem jistá, jestli to druhé dítě chci a jestli ho zvládnu milovat. A jak zvládnu uhlídat Matěje před pády a zároveň se starat o druhé miminko. Kdybych potratila, bylo by to pro mě jednodušší. A tak čekám. Čekám, kdy se mi objeví na kalhotkách krev. Den po dni čekám, že to přijde. Že to musí přijít, vždyť tohle nejde zvládnout! Jenže nic. Uvažuji o potratu. Nahlas. I před Dušanem. Bojím se. Tak strašně moc se bojím!

O Matěje.

Protože můj mozek mi předkládá děsivé představy.

Že mi ho zase vezmou.

Jako mi jej vzali hned po porodu.

Jako mi ho vzali během hospitalizace.

Že mi ho vezmou i tentokrát.

A už nikdy nevrátí!

 

Matěj leze po čtyřech ke mně a pokládá mi hlavu do klína. Hladím ho po jemných vláscích s tou jednou jedinou kudrlinkou. Jenom chvilku. Vždycky to trvá jen krátký okamžik. Potom Matěj zvedne rozcuchanou hlavu, usměje se na mě a opět zamíří ke své hrací bedýnce. Jsou to pro mě silné momenty. Hřejí mě na srdci a vnáší světlo do mých myšlenek, kolem kterých se shlukují mračna pochybností. Matěj nepochybuje. O ničem. Ani o mně. Hodí po mně úsměvem, ze kterého se nejedné holce v pubertě podlomí kolena. Je to úsměv jen tak a protože proto, který zatlačuje moje slzy a který mi nedovolí brečet. A přitom bych to tolik potřebovala. Teď. A taky kdykoliv to na mě zase přijde. Mít ten prostor se dostatečně vyrochnit v sebelítosti a sebetrýzni, srovnat vlastní emoce, prožít je a znovu se postavit na nohy.

Kéž by mi bylo šestnáct, abych se mohla hroutit, že mi život háže klacky pod nohy. Že ten život je těžký. Jenže je mi třicet. Jsem máma. Máma toho nejúžasnější ho kluka. A jsem těhotná. Pod srdcem mi roste druhý človíček. Nemůžu si dovolit brečet. Ne teď. Ne před Matějem. Nejde to. Kdybych se rozbrečela, abych uvolnila napětí a sžíravý strach, rozbrečel by se i Matěj. Na rozdíl od Matěje já vím, proč brečím. Matěj by nevěděl, proč brečím a nechápal by to. Viděl by brečet mámu. A já bych mu nedokázala vysvětlit, že mě bolí srdce.

Možná si Matěj už nepamatuje ten pád, kdy si rozbil lebku. Pořád se staví na nohy a den po dni zlepšuje chůzi kolem nábytku. A padá. Do mé náruče. Teď tu náruč vyhledává často. Doma. Na veřejnosti. Ostatní lidé se diví, jak je Matěj mazlivý a ať ho častým braním do náruče nerozmazlím. Nevěřím tomu.

Nevěřím, že dítě lze rozmazlit láskou.

Jinak by na svět už přišlo rozmazlené z dělohy.

Vidím Matěje. Moje dítě, které potřebuje kontakt. Přes den i v noci. A je to v pořádku. Je v pořádku, aby se dítě cítilo dobře a v bezpečí. Sama jsem ráda, když mám Matěje u sebe. Když v noci slyším jeho dech, když cítím jeho vůni a teplo. Když vím, že je vedle mě, jsem klidnější. A vidím na Matějovi, že i jemu to tak vyhovuje. Že chce mámu. Chce mě. Věří mi a vyhledává mě, když se vzdálím, byť na pár metrů. V jeho očích jsem ta nejlepší máma. Nenahraditelná. Důležitá. Vybral si mě, abych byla jeho máma. Možná o mně pochybuje nějaký mudrc z nemocnice, sociálka, ale Matěj o mně nepochybuje. A ironií osudu čelím podezření z týrání vlastního dítěte. Dalo by se kvůli tomu snadno hroutit. Mnoho hodin. Dnů. Týdnů. Jenže je to nesmysl! Jedna obrovská nešťastná náhoda. Omyl!

Jsem máma.

Nejlepší máma.

Vím to.

A nikdo mě nemůže přesvědčit o opaku.

Nikdy!