Opatrovník

Pořád to samé. Stejná slova a slovní spojení, ze kterých se mi svírá hrdlo. Podezřelá ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti. A moje jméno. I datum narození. Černé na bílém. Nyní bez tučného zvýraznění a kapitálek. Tučným písmem totiž z papíru svítí výraz opatrovník. Mgr. Martin Kylián. Advokát. Lapám po dechu. Co to znamená? Do prdele, co je to za člověka? O tomhle inspektorka Hermannová nemluvila. Jaký opatrovník?!

Čtu ten odstavec znovu. A taky zbytek textu až na konec druhého listu. Hledám nějaké vysvětlení v celém zmatku, který víří v mé hlavě. Ačkoliv pročítám slovo po slovu, nerozumím textu jako celku, ani obsahově. Nerozumím tomu právnickému jazyku a to je to, co ve mně vyvolává hrůzu, děs a šílené představy.

Znamená to snad, že v nejbližších dnech zazvoní zvonek a po otevření dveří do bytu vstoupí advokát s policií a seberou nám Matěje? Bylo by něco takového možné? Vždyť o Matějovi zhola nic neví! Jak tedy mohl být ustanoven jako jeho opatrovník? Jak se o něj může postarat, když je to advokát?! Nemůžou mi ho přece jen tak vzít. Nedám ho! A moje mysl společně se stresem a panikou mi představují obraz. Obraz, kdy černí zakuklenci mi vytrhnou Matěje z náruče a odnášejí ho pryč. Pryč z našeho domova. Od nás. Neznámo kam. Nějakému advokátovi. Slyším Matějův pláč. Vidím jeho oči a strach a natahující se ručky ke mně. A já nemohu za ním, protože jeden ze zakuklenců mě drží. Křičím. Hlasitě. Hystericky. Zoufale. Nedokážu číst, jak se mi oči zalévají slzami. Už se neudržím ani na nohou a svezu se na podlahu. Na tu samou podlahu, na kterou Matěj spadl. Podávám papíry Dušanovi a přebírám k sobě Matěje. Tisknu si ho k sobě, na hrudník, k srdci, a nos bořím do jeho zlatavých vlásků. Do jedné jediné kudrlinky na jeho hlavě. Nasávám jeho stále miminkovskou vůni. Ale pořád se nedokážu uklidnit.

“Nemohou mi tě sebrat,“ škytám. “Jsi můj. Můj Matěj. Můj dokonalý a úžasný Matěj. Žádné jiné dítě nemůže být jako ty.“

Dušan pokládá papíry na stůl a tváří se... Stejně jako já. V jeho výrazu se mísí zmatek a strach. Je to vůbec poprvé za deset let, co jsme spolu, že Dušan ztratil svůj klid i životní nadhled. Najednou tady nepomůžou slova “To bude dobrý“. Ani podobné fráze nevyčarují klid. Nebo udělají zázrak. Nic takového. Dušan se bojí. O své dítě. O svou rodinu, kterou si tolik přál a kterou tolik nepopsatelně miluje. 

V panice beru do rukou telefon a vytáčím číslo uvedené v papíru. Státní zastupitelství. Prosím, ať mi někdo vysvětlí, co se to děje. Nějak lidsky. A jazykem, kterému rozumím. Jazykem obyčejného smrtelníka. Na druhé straně telefonu mě žena odbyde, abych si zavolala na jinou pobočku. Na tohle přepojování mezi kancelářemi nemám nervy. Otevírám e-mail a rychle ťukám zprávu inspektorce Hermannové. Jiný kontakt na ni nemám. Odesílám. A vlastně nemohu čekat. Nedokážu nyní čekat, až se mi ozve. Za hodinu. Za dvě. Druhého dne. Bůhví kdy! Sakra, já to potřebuju vědět teď hned. Okamžitě. Na internetu si do vyhledávače zadávám jméno advokáta. Hned první odkaz je na jeho kancelář. A telefonní číslo. Neváhám a bez meškání jej vytáčím. Po třetím zvonění cítím, jak mi buší srdce. A krev ve spáncích. Hypnotizuju jedno místo na podlaze a koušu se do rtu. Necítím, že by to bolelo. A je mi to jedno.

“Dobrý den,“ ozve se mladý ženský hlas. Asi sekretářka. Asistentka.

“Dobrý den,“ opáčím. “Sháním pana advokáta Martina Kyliána...“

A láme se mi hlas. Nezadržitelný pláč musí najednou ven. Všechno to neštěstí, které se zvládlo nashromáždit během několika málo minut. Netuším, kolik mi asistentka rozumí. Jedno na ni však oceňuji - trpělivost. Ve svém emotivním záchvatu šílenství se jí snažím vysvětlit, proč volám. 

“Bohužel pan advokát teď má jednání,“ sdělí mi. “Dejte mi na sebe kontakt a zavolá vám.“

Diktuju své telefonní číslo. A náš hovor je u konce.

Zapínám na telefonu maximální hlasitost. Na všechny upozornění, zprávy a vyzvánění. A taky vibrace. A čekám. Já. I Dušan. Kouká do monitoru počítače, ale je mi jasné, že nepracuje. Nesoustředí se. Myšlenky mu utíkají do všech směrů. Kolik děsivých scénářů se asi jemu přehrává v hlavě. Co se děje uvnitř jeho hlavy? V jeho srdci? Bojím se zeptat. Najednou i on, můj milovaný Dušan, životní opora, manžel, milenec a kamarád, působí křehce a zranitelně.

O necelé tři hodiny později se mi rozsvítí telefon a rozehraje se vyzváněcí melodie. Neznámé číslo. A vím, přesně komu patří.

“Dobrý den, u telefonu Martin Kylián z advokátní kanceláře,“ představí se. “Asistentka mi vyřídila, že jste mě sháněla.“

“Ano,“ pípnu. “Obdržela jsem dneska dopis ze státního zastupitelství, ve kterém se píše, že se stáváte opatrovníkem mého syna Matěje. A vůbec tomu nerozumím. Co to znamená?“

Vlastně se bojím vyslovit nahlas “To nám ho seberete?“, ale i tuhle otázku vzápětí položím.

“Takhle to myšleno není,“ odpoví. “Jsem zástupce vašeho syna v případě, že by celá tato záležitost došla k soudu. Kdybyste byla obviněná, někdo by musel hájit zájmy vašeho syna. Vy jako obviněná byste nemohla. Tohle znamená opatrovník. Ale nemyslím si, že by celá situace došla tak daleko.“

“Byla to nešťastná náhoda, když spadl,“ řeknu. “Nikdy bych mu neublížila.“

“Rozumím,“ odpoví. “Nebojte se, je to běžný postup. Kdyby se stalo, že by případ s Matějem došel až k soudu, vyřešilo by se to bolestným.“

“Co to je?“ ptám se. Tenhle výraz neznám.

“Zaplatila byste peněžní částku za způsobený úraz,“ vysvětluje. A vysvětluje mi toho ještě hodně. Sděluje mi dokonce svůj názor, kdyby se mu zdál tento případ s rozbitou hlavou natolik vážný, ani by mi zpátky nevolal. 

Je tohle tedy ta naděje, kterou jsem potřebovala slyšet? Není to tak vážné?! Asi bych se zbláznila, kdybych stala jako obviněná před soudem. Vždyť je to tak absurdní, co se to všechno za poslední týdny děje.

Zavěšuju telefon s větším klidem a hned jdu za Dušanem. Ani ho nevyruším, když se objevím ve dveřích jeho pracovny. Říkám mu, co jsem se právě dozvěděla, a vidím, jak se mu ulevuje. Dokonce se na mě i usměje a obejmeme se.

Ten den mi zvoní telefon ještě jednou. Skryté číslo. Patří inspektorce Hermannové. Přijímám hovor a jsem opravdu ráda, že slyším její hlas. Možná jsem měli štěstí na policejní vyšetřovatelku, možná umí svou práci velmi dobře, a možná to má v povaze. Vlídnost. Taky by mě s mou hysterií mohla poslat do háje a nereagovat na mé zprávy. Jenže mi zcela klidně vysvětluje, co jsem se už dozvěděla od opatrovníka.

“Nebojte se,“ ujišťuje mě. “Nikdo vám Matěje nevezme.“