Černobílý život

Nechám si ho! Na žádný potrat nepůjdu. Počítala jsem s tím, že mohu otěhotnět. S Dušanem jsme se nechránili a kojení jsem nebrala jako spolehlivou antikoncepci. Nechávali jsme tomu volný průběh, než se zase několik let snažit o dítě. A zadařilo se. Nečekaně. Rychle. K překvapení nás obou. Z nějakého důvodu si mě ten maličký človíček vybral. A nejenom mě, rozhodl se také pro Dušana a Matěje. A zůstává se mnou i přes nepřízeň osudu, kdy jsem vystavena stresu a strachu a čelím podezření z týrání dítěte.

Nechám si ho! Toho malého človíčka, kterému už bije srdíčko. Podařilo se mi otěhotnět teď. Kdybych se rozhodla pro potrat, už bych další dítě nemusela mít. Dušanova operace varikokély není definitivní. Časem se mu varikokéla zase vrátí. Nikdo netuší, za jak dlouho. Třeba za rok, za dva by naše snaha o druhé dítě už nemusela vyjít vůbec.

Nechám si ho! I přes nejistotu, že se v mém těle může cokoliv pokazit. A samovolně potratím. Nebo zase předčasně porodím. Může se to stát. Je pro mě jednodušší počítat i s těmito variantami. Nemám žádná očekávání. Co se má stát, stane se.

Jsem na začátku třetího měsíce těhotenství a konečně se objednávám na gynekologii. Příští týden to maličké překvapení uvidím na ultrazvuku. A moc se netěším. Vím, co mě čeká. Odběry krve. V prvním těhotenství jsem prodělala těhotenskou cukrovku. Musela jsem si pravidelně měřit hladinu cukru po jídle a dodržovat docela striktní dietu, která mě nebavila. Vedle toho jsem každý měsíc chodila na odběry krve, aby na diabetologii sledovali vývoj mého dlouhodobého cukru. Nesměla jsem sladké, smažené, některé druhy ovoce a přílohy. Děsná otrava! Někde uvnitř mě straší obava, že bych mohla mít cukrovku znovu. A třeba by ji zjistili už teď. A já bych musela najet na dietu okamžitě, hned v prvním trimestru. Tato představa, že bych si tím prošla znovu, se mi vůbec nelíbí. 

* * *

Třináctého března se mi v hlavě honí jediné. Je to vážně pravda? Koukám na internet a sleduju narůstající čísla nakažených. Nový neznámý virus. Šíří se vzduchem. Napadá dýchací cesty. Pro některé je dokonce smrtící. Vyhlašuje se pandemie. A první restrikce. Omezení pohybu i styku s lidmi. Ven se smí v nejnutnějším případě a s rouškou přes pusu a nos. Jenže roušky se těžko shání. Okamžitě mizí z regálu. Nechodím vůbec ven. Bojím se. Bojím se každého člověka, kterého bych potkala na chodníku. Kdokoliv z nich může být nakažený a ani o tom ještě neví. Inkubační doba do prvního projevu trvá dva týdny. Děsím se, kdyby se nakazil Matěj, Dušan nebo já. A to maličké pod mým srdcem. Prožívám hrůzu z toho, co se děje, a do jaké doby přivedu na svět další dítě. Čísla nakažených kontroluju několikrát denně a sleduju diskuze na sociálních sítí. Nevím, co je horší. Jestli neznámý virus venku, nebo názory lidí.

Znáš někoho, kdo se tím nakazil? je nejčastější otázka. A spousta naštvání na vládu, na nesmyslná a omezující nařízení, na nezodpovědné jedince, kteří šíří virus dál, protože "za těžce vydělané peníze přece teď nezruší lyžovačku v Itošce“, nebo protože “si nemůžou dovolit zůstat doma v karanténě". Koronavirus se šíří po celém světě, jeho největší koncentrace je však na sociálních sítích. Opouštím je, aspoň na nějakou dobu se potřebuju odstřihnout od paniky, hrůzy a šílenství, které lomcují nejen s mnoha lidmi, ale i se mnou. Potřebuju klid. Méně informací. Více času pro nás s Matějem a Dušanem. A taky pro sebe.

Rouška patří k povinné výbavě, bez které se z domova neodchází. Jako klíče. Nebo telefon. Je dokonce mnohem důležitější než klíče nebo telefon. Bez roušky nikdo nemůže vstoupit do obchodu, ani cestovat MHD. Vlastně kdokoliv bez roušky na ulici je považován za nezodpovědného ignoranta, který by si zasloužil ubít shnilou zeleninou na pranýři.

“Sedni si dozadu,“ upozorní mě Milan. Otevírám dveře jeho červeného auta a sedám si na zadní sedadla. Kdy naposledy jsem vůbec seděla na místě spolujezdce? Před prvním porodem. Od té doby jezdím vzadu, zatímco Matěj se vozí vepředu. Jen tak je cestování v autě s ním méně uřvané.

“U nás ve skupině se jeden nakazil," dodává Milan. "Tak pro jistotu."

"Aha," špitnu. Ale hlavou mi běží jedná lamentace za druhou. Nahlas nic neříkám. Jsem ráda, že se Milan nabídl, že mě odveze k doktorce v sedm večer. Dušan zůstal doma s Matějem, který v tuto dobu večeří a následně se koupe. A nechtěla jsem jet autobusem, ani taxíkem. Oba tyto prostředky jsem vyhodnotila jako vysoce rizikové, co se nákazy týče. A Milanovo přiznání mi na klidu nepřidává. Do prdele! Snad nás roušky ochrání.

Sedím v čekárně sama. Jsem překvapená, že v tenhle čas ještě moje gynekoložka ordinuje. Půl osmá večer. Venku tma. Možná toho má teď hodně. Možná kvůli koróně musela upravit ordinační dobu. Možná...

Sestra otevírá dveře a vyzývá mě, ať jdu dovnitř. Doktorka se na mě usmívá, i přes roušku.

“Nedostala jsem menstruaci,“ oznámím suše. “A vyšel mi pozitivní těhotenský test.“

“Kdy jste měla naposledy menstruaci?" zeptá se.

“Patnáctého ledna,“ odpovím. 

“Podíváme se,“ řekne mi klidně.

Sleduju dění na černobílé obrazovce. A je tam. Maličké stvoření s kulatou hlavičkou, kulatým bříškem a kulatými končetinami. Připomíná plyšového medvídka. Hoví si v plodové vodě a občas se pohne.

“Je tam jenom jedno,“ sdělí mi doktorka.

“Aspoň že tak,“ zcela upřímně si oddechnu. Dvojčata. To tak! Ale je tam jenom jedno dítě. Díky! I to bohatě stačí.

“Víte, jsem v hrozném průseru,“ povím. A vyprávím gynekoložce ve zkratce o Matějově pádu, hospitalizaci, kontrole OSPODu a výslechu na kriminálce.

“Podezírají mě z týrání vlastního dítěte,“ uzavírám. Doktorka na mě kouká a je v šoku. Chodila jsem k ní už v prvním těhotenství. Byla mi kdykoliv k dispozici, zejména v závěru, kdy se snažila prodloužit moje těhotenství. Věděla, jak přísnou dietu jsem držela, i že jsem poctivě ležela v posteli, když mi hrozil předčasný porod. Znala mou cestu k vytouženému dítěti.

“Vždyť ani nevypadáte jako máma, která by ubližovala vlastnímu dítěti,“ řekne. “Chodí tady jiné, který by dítě raději neměly mít.“

Do ruky mi podává obrázek maličkého človíčka. Mého človíčka. Medvídka. Asi aby mi bylo líp. Vzápětí dostávám žádanku na screening v prvním trimestru a termín na odběr krve. Zase čtyři zkumavky. Brr!

“Záleží jen na vás, jestli půjdete na screening,“ dodá gynekoložka. Půjdu. Co se kontrol a vyšetření týče, jsem poctivá. Vždycky jsem byla. A taky chci mít jistotu, že všechno probíhá, jak má.

“Jaká je šance, že znovu předčasně porodím?“ zeptám se.

“Nemyslete na to,“ snaží se mě uklidnit. “Každé těhotenství probíhá jinak. A když se vyskytnou komplikace v prvním těhotenství, v tom druhém už nebývají.“

“A těhotenská cukrovka?“

“Můžete ji mít a taky vůbec nemusíte.“

Padesát na padesát. Buď a nebo. Nic mezitím.

Opouštím ordinaci. Sedám do Milanova auta na zadní sedadlo. Dívám se na černobílý snímek z ultrazvuku. Mám potvrzené těhotenství. Roste ve mně další osobnost. Ale pocit euforie se nedostavuje. Tentokrát ne. Nejde to.

Je 19. března 2020. Jsem těhotná devět týdnů a čtyři dny. A teď počkám dva týdny, jestli se u mě projeví Covid-19.