Ohnutý proutek

“To je běžný, že soudce během jednání neustále kouká do telefonu?“ zeptá se Dušan. Pomalými kroky se vzdalujeme od soudní síně. Všichni. I s paní Hrdličkovou v závěsu. Sama zpozorním, jelikož roztěkanost soudkyně jsem si nevšimla. Že byla více než nepříjemná, to ano, ale že by si dovolila chovat se neprofesionálně?

“Jsou dobří soudci a jsou špatní soudci,“ pokrčí rameny advokátka. “A vy jste měli smůlu na toho špatného.“

“Tahle soudkyně povede náš případ nebo příště dostaneme jiného soudce?“ dotazuju se.

“Povede ho tahle soudkyně,“ odpoví paní Menšíková. Všechny vnitřnosti se mi kroutí, když si pomyslím, že bych se s touhle ženou měla ještě potkat v soudní síni. A už teď se bojím, jakou náladu bude mít příště.

Dušan přivolá výtah. Když se dveře výtahu otevřou podruhé, zbývá jen posledních pár metrů na čerstvý vzduch.

“Paní Hrdličková,“ oslovuju sociální pracovnici, když se zastavíme před bránou Justičního areálu. “Já... Nezvládám dobře hlášené kontroly. Sama jste říkala, že nehlášená kontrola je lepší, protože vidíte běžný chod v domácnosti. Dala bych přednost nehlášeným kontrolám. Klidně vám budu psát všechny kontroly u doktorů i dovolené, abyste k nám neměla zbytečnou cestu.“

“Váš manžel mi už říkal,“ odpoví. “Pokud vás nezastihneme doma, je to náš problém.“

Chtěla jsem ti vyjít maximálně vstříc!

“A pak mám ještě jednu otázku,“ pokračuju. “Paní Menšíková se zmínila, že jste měla nějaké výhrady k Matějově posteli.“

“Já říkala postýlku,“ ohradí se paní Hrdličková. “Ne postel. To je rozdíl!“

To myslíš vážně?

Jako fakt?

Já v tom rozdíl nevidím.

Postýlka je zdrobnělina.

“Byla jste u nás na kontrole, postel jste viděla a řekla jste, že je to v pořádku. Proč jste tedy nic neřekla?“

“Já už neměla sílu vám něco říkat,“ odpoví.

Tohle jednání mě dožírá. My musíme spolupracovat, odpovídat na veškeré otázky, ať se nám to líbí nebo ne, pouštět je k nám do bytu a nechat si srát na hlavu pro své vlastní dobro. A ona prostě nemá sílu nám říct, že si představuje POSTÝLKU s vysokou zábranou a rozměry 60 × 120 cm! Že jen tohle je jediná přípustná varianta. Mít v ruce granát, hodila bych jí ho na hlavu. Takhle mohu jen doufat, že nerozšířila své geny. Ale nejspíše to zvládla.

Dušan znovu zkouší paní Hrdličkové vysvětlit, jak to má Matěj se spánkem. I to, že jako miminko se nedal odložit, potřeboval kontakt a kontakt potřebuje i teď. A že my se taky potřebujeme aspoň trochu vyspat. Očima těkám z Dušana na paní Hrdličkovou. A zase zpátky. Nic neříkám. Nemá to smysl. Paní Hrdličková si tohle nenechá vysvětlit.

“Kdybych měla dítě, taky bych ho nechala spát v postýlce,“ poví paní Menšíková. V tomhle podporu advokátky nemáme. Další vnitřní prohra.

Sedím v autě a kus cesty se dívám z okýnka ven. Někam do neurčita, zatímco kolem se míhají budovy, kamiony, tramvaje jako rozmazané šmouhy.

“Soudkyně vážně koukala do telefonu?“ zeptám se. Zničehonic se v mé hlavě objeví tato myšlenka.

“Každou chvíli,“ odpovídá Dušan.

“Třeba v něm měla seznam otázek,“ pronesu ironicky. “Z čeho máte stres?“

“Jo, to byla skvělá otázka,“ přizvukuje mi Dušan ve stejném tónu. “Mě se na to zeptala taky.“

“To víš,“ utrousím. “Tohle je běžný postup. Každá druhá rodina si tímhle prochází, co tě na tom může stresovat.“

Společně si ulevujeme nad nesmyslností a omezeností. Jak se stát staví do pozice šikanátora, kterému bychom měli ještě děkovat.

“Co vůbec Hrdla vypovídala?“ vyzvídám.

“Popsala ten konflikt v květnu, který jsme s ní prvně měli,“ shrnuje Dušan. “A pak že se všechno srovnalo a že s OSPODem spolupracujeme.“

“Jako bychom měli na výběr,“ řeknu. “A státní zástupkyně? Ta ti položila jaké otázky?“

“Jestli taky beru nějaký léky.“

Doma proháním jméno soudkyně Googlem. A nacházím toho docela dost. Mimojiné i to, že má jedno dítě, které vychovává chůva, aby se ona mohla soustředit na kariéru. A já, která se od dítěte nehne, nafasuju soudní dohled. Zavírám stránku internetu a posílám psycholožce zprávu. Potřebuju se s ní sejít. Někdy. Co nejdřív.

Další zprávu adresuju paní Hrdličkové. Do přílohy přikládám dvě fotky. Na každé z nich je Matěj v bílé dětské postýlce s vysokou zábranou. Sehnala jsem ji přes bazar ještě to samé odpoledne. A Dušan znovu přemisťoval nábytek v ložnici.

Druhého dne obdržím od paní Hrdličkové odpověď.

“Ať se v ní Matějíčkovi hezky spinká.“

To víš, že jo. Nasrat!

* * *

Zbystřím, když v zámku zarachotí klíč a otevřou se dveře. Dušan se vrací a v levé ruce drží složku s papíry. Rozbuší se mi srdce. Kompletní dokumentace z hospitalizace. Dušan sedá k počítači, aby navázal na práci, kde skončil. Já si beru složku do obýváku, odkud zase líp uslyším, kdyby se Matěj začal probouzet. Ve složce se nachází i CD s rentgenovým snímkem Matějovy praskliny. Snímek jsem neviděla na pohotovosti a ani teď jej nechci vidět. Stačí mi vědomí, že si Matěj rozbil hlavu. Stačí mi vzpomínka na tu obrovskou měkkou bouli na pravé straně hlavy. Na rukou mi naskakuje husí kůže. A zrychluje se mi dech. Pročítám papír po papíru. Jednotlivé záznamy z denních vizit a z večerních kontrol. Co kontrola, to jiný podpis doktora. Dostávám se na konec spisu. Další papír obsahuje otázky z kriminální policie. První řeší, jestli k úrazu mohlo dojít tak, jak jsem uvedla. Samozřejmě neodpovídá.

Tento typ zlomeniny není typický pro matkou udávaný mechanizmus úrazu (pád na podlahu/lino z vlastní výšky). Je víc typický pro náraz na tupý předmět, resp. hranu tupého předmětu.

Druhá otázka se zabývá mým a Dušanovým vztahem k Matějovi.

Vzhledem k mému minimálnímu kontaktu s matkou (nulovému s otcem) a minimální možností pozorovat jejich interakce nejsem schopná se k dané otázce vyjádřit. V průběhu přijímání pacienta na lůžko bylo chování bez pozoruhodností.

“Moment,“ zašeptám. “Tady to nesedí.“

Listuju papíry z vizit a kontrol, až najdu jednu konkrétní. Je to zápis z odpolední vizity 17.2.2020.

zcela bez obtíží, spokojený, vysmátý v náručí tatínka

Začíná mi vřít krev v těle a zatínám pěsti. Stát přede mnou doktorka, která odpovídala na otázky policie, narvala bych jí celou dokumentaci do chřtánu.

“To si dělaj prdel, ne!“ rozčiluju se. Už ne šeptem. Ostatní nadávky mi rezonují uvnitř hlavy. A tak moc se mi chce ječet, jenže musím být potichu, abych nevzbudila Matěje.

Ti experti spekulovali více než 48 hodin, než podali podnět k šetření. V těch zápisech více než dva dny zvažovali, zda provedou rentgen dlouhých kostí a nakonec jej neudělali pro nedostatek dalších důvodů k podezření na CAN. A jedno lidské hovado bylo líné otevřít dokumentaci, aby odpovědělo na otázky policie! K čemu všemu tedy ty zápisy? Aby měli nějaký výkaz práce?! Proč odpovídá na otázky doktor, který je v minimálním kontaktu s pacientem? Který akorát přijde, čučí střídavě do papírů a na pacienta, aby pouze okomentoval stav a učinil závěr. Proč na druhou otázku neodpovídala službu vykonávající sestra?! Její jméno a podpis se nachází na skoro všech papírech. Pamatuji si ji moc dobře. I její východní přízvuk. Její odpověď by snad nesla nějakou hodnotu. To ona několikrát za noc chodila Matějovi přeměřit teplotu a svítit mu do očí. To ona ví, jestli se z našeho pokoje ozýval pláč. Ta sestra viděla víc než doktor. A do prdele, když měli podezření, proč nepověřili někoho z personálu, aby nás s Matějem pozorovali? Vždyť jim muselo být jasné, co rozjedou, když nás ohlásí na OSPOD! Když si tedy potřebovali chránit zadky, mohli to udělat pořádně. Nebo aspoň pořádně provádět své zápisy!

A co stockholmský syndrom? Ozve se mi v mysli. Dítě je dlouho na své mámě závislé a bylo by na ní závislé, i kdyby mu ubližovala. Četla jsi příběhy dětí, které byly týrané, odebrané rodičům, a přese všecko měly stále rády své rodiče a stýkaly se s nimi!

Dochází mi argumenty. Kurva! Srovnávám papíry do složky. Dokumentaci pošleme advokátce. Možná v ní najde něco, co půjde použít v náš prospěch. Musí!

* * *

 

V pravé ruce držím rozsudek soudu, levou se každou chvíli chytám za hlavu. Vyjádření soudkyně čtu potřetí. Dokážu pochopit, proč musíme mít nařízený dohled. Rozumím tomu, že si chtějí být jistí. Nic to nemění na tom, jak neskutečně a nevyslovitelně mě tohle sere! Já mě rozčilují výroky jako soud má za to, že je v zájmu nezletilého, aby nad jeho výchovou byl nařízen soudní dohled a bylo postaveno najisto, že rodiče mají pro nezletilého vytvořeno bezvadné zázemí. Rozhlížím se po obýváku, všech hráčkách a dětských knihách. Každý den se snažím Matěje rozvíjet, umožnit mu zkoumat, co ho zajímá, prohlížíme si knížky, povídám mu i zpívám. A hlavně jsem tady pro něj. Řeší se nějaké zatracené zázemí, postýlky, a přitom na ničem z toho tomu dítěti nezáleží. Obejde se i bez toho. Ale neobejde se bez mámy. Potřebuje svou mámu. A aby byla v duševní rovnováze. Ne vystresovaná, frustrovaná a pod těžkým tlakem. Ale tohle pro soud a OSPOD důležité není. Jde jim o dobro dítěte, jenže dítě je součást rodiny. Rodina je celek! A těmito zásahy a nařízeními jakožto preventivním opatřením akorát narušují fungování a pohodu rodiny.

Je nutno zdůraznit, že stanovení soudního dohledu nad výchovou nezletilého není sankčním opatřením či trestem.

“Jasně,“ zamručím a odložím rozsudek do šuplíku, do kterého odkládáme s Dušanem všechny zprávy ohledně Matějova úrazu. “Je to přece pro dobro celé naší rodiny.“

Děkovat za tohle nehodlám!