Kovadlina a kladivo

 “S takovým posudkem není šance, že byste se vyhnuli soudnímu dohledu,“ oznámí nám paní Menšíková. Naše advokátka. Nevím, jak vypadá, ale podle hlasu zní moc empaticky. Mile. Chápavě. “Bohužel na 95 % soudní dohled dostanete.“

Šílené scénáře ve vlastní hlavě, to je jedna věc. Čelit realitě, je věc druhá. Krutější a děsivější. Nejde se tomu vyhnout. Nejde před tím utéct. Změnit to. Ani se z toho probudit.

“Nikdo mi nevěří,“ řeknu. Nahlas. Se slzami v očích. S mokrými slanými cestičkami na tvářích. “Všichni si myslí, že jsem Matějovi ublížila!“

“Nemyslí,“ uklidňuje mě hlas paní Menšíkové v telefonu. “Pan inspektor si rozhodně něco takového nemyslí...“

Jaký inspektor? Náš případ měla na starost inspektorka Hermannová. Co se změnilo? Ozývá se jedna otázka za druhou. V tichosti mé hlavy. Zato místo otazníků končí vykřičníky.

“A ani paní Hrdličková nemá nic proti vaší výchově,“ pokračuje advokátka. “Když jsem s ní o vás mluvila, měla jediný výhrady k postýlce Matěje. Jinak vidí, že se o Matěje staráte hezky.“

Proud slz se mi zastavuje. Okamžitě. Jaké výhrady k postýlce? Byla tady na kontrole, postel viděla. V pořádku. Tak to řekla. A najednou se jí něco nezdá? Nic neřekne? Co je tohle za jednání?

“Nevěří mému tvrzení,“ odfrknu. Nadávky polykám. A doufám, že se důkladně rozpustí v žaludečních šťávách.

“Nemyslí si, že si Matěj ten úraz udělal sám,“ odpoví paní Menšíková. “Ale ani si nemyslí, že byste mu ubližovala. Spíše věří tomu, že Matěj spadl odněkud z výšky a vy jste zazmatkovala.“

Vzdaluju se od telefonu. Snažím se dýchat. Pomalu. Pomaličku. Hluboce. Hlavně potlačit nutkání řvát a ječet na celý barák a ulici. To věčné vyčerpávající vysvětlování, co se stalo. Pak stačí jeden pohled a vidím, že mi nevěří. Nebo v lepším případě si nemyslí, že říkám pravdu. Jako bych třískala hlavou do zdi. 

“Nejlepší ve vašem případě bude souhlas s dohledem,“ navrhne paní Menšíková. “Zkrátí se tím soudní jednání a aspoň to budete mít rychleji za sebou.“

Dušan se na mě podívá a očekává nějakou reakci. Souhlas z donucení, protože jiná možnost neexistuje. Jen cesta nejmenšího zla. Nedobrovolná. Nechtěná.

“Tak jo,“ špitnu. A propadám se hanbou sama před sebou. Kolik potupy unese jedna máma? A kolik toho ještě musí zvládnout a nezbláznit se?

“Vím, že je to pro vás těžký,“ utěšuje. “Ale nenechte se tím zbytečně rozhodit.“

Za dva měsíce rodím. Doktoři a stát mi nevěří. Co dva až tři měsíce sem přijdou na kontrolu harpyje ze sociálky. Navzdory tomu, že Matěj je prokazatelně spokojené a šťastné dítě. A naše domácnost zapadá mezi ostatní domácnosti. Jediný klíčový důkaz, na kterém to všechno stojí, je názor člověka, který nás nezná, nikdy nás neviděl a nic o nás neví.  Na hlavu mi padá státní kladivo a jen čekám, kdy mi ji rozbije na padrť! Navíc tuším, že s tímhle posudkem se obvinění nevyhnu. Do prdele! Jak s tímhle mám být klidná?

Matěj si hraje kousek od nás. A zaplavuje mě lítost. Místo toho, abych se mu věnovala a trávila s ním čas, donekonečna řeším jeden nešťastný pád.

“Půjdeme se podívat na autíčka,“ říkám mu omluvně.

“Ten znalecký posudek je hodně špatnej,“ slyším mluvit Dušana. “Znalec vůbec nezohlednil Matějovo odmítání příkrmů. Co když to mělo vliv na kvalitu a hustotu kostí...?“

Více už neslyším. Zavírám dveře a o dvě patra níže vytahuju kočár. Mířím rovnou k velké křižovatce, kde často jezdí kamiony a cisterny. Matěj moc rád rád sleduje provoz na vozovce. A já vlastně taky. Aspoň se nadýchám trochu čerstvého... Smogu!

* * * 

“Nechápu, proč tě podezírají taky,“ svěřím se Dušanovi. “Proč k tomu soudu musíš taky, vždyť jsi u toho nebyl.“

“Já tomu docela rozumím,“ odpoví mi. “Abych nemohl hájit tebe a zároveň i Matěje.“

“Je to blbost,“ zafuním nahlas.

“Jsme tady,“ oznámí Dušan a vytahuje klíče ze zapalování. Naše auto stojí kousek od Justičního areálu. Máme dost času, proto nikam nepospícháme. Sejdeme se v soudní síni, abychom si poslechli, co je už dávno rozhodnuto a s čím musíme souhlasit. Jenže někde v hloubce doufám, že by se rozhodnutí mohlo změnit. Když tentokrát pád Matěje popíšu lépe, přesněji, třeba soudce pochopí, že to byl omyl. A přesně s takovou nadějí stojím před soudní síní a čekám, než dostanu šanci celý úraz vysvětlit. Zase. A znovu.

Chodbou se nese zvuk podpatků. Když zvednu svůj pohled zapíchnutý do podlahy, spatřím nádhernou ženu v elegantních černých šatech, které dokonale zvýrazňují její křivky. Blonďaté vlasy jí rámují milý obličej. Stejně milý jako její hlas. Paní Menšíková. Naše advokátka. Usmívá se.

O pár chvil později přichází paní Hrdličková. S papíry v ruce. I ona se usmívá. Hlavně na Matěje. Tiše oceňuji její vytrvalost, protože Matěj o ní zájem ani tentokrát fakt nemá. Tradičně se od ní odvrací obličejem a kouká do prázdné chodby za Dušanovým ramenem.

Otevírají se dveře soudní síně. Se srdcem v krku pomalými kroky vstupuju dovnitř. Malá místnost. Bez oken. Katedra do “U“. Ohrádka uprostřed. Několik prázdných míst pro veřejnost. Soudkyně na svém místě. Rozpuštěné blonďaté vlasy. V taláru. Soudkyně? Soudkyně! Světlo mé naděje se rozhoří o něco více. Vždyť kdo jiný by mohl pochopit a mít porozumění pro jeden nešťastný pád, než žena, která je sama mámou?! Sama určitě zažila na vlastní kůži pokusy vlastního dítěte, když se začalo stavět na nohy, obcházet nábytek i učinilo první krok do otevřeného prostoru. Jistě jí dítě taky padalo a ona se jej snažila chytit. A věřím i tomu, že i přes veškerou snahu její dítě spadlo. Možná i několikrát. 

S Dušanem a paní Menšíkovou usedáme vlevo od soudkyně. Naproti sedí paní Hrdličková a státní zástupkyně. Vyzrálá žena s prošedivělými vlasy po ramena. Na nose brýle. Nevěnuju jí více pozornosti. 

Soudkyně zahajuje jednání a vyzývá mě do ohrádky.

“Můžete popsat, co se stalo ve čtvrtek 13. února?“

A tak mluvím o tom, jak se Matěj vytahoval ke stolečku a jak spadl. Soustředím se, abych dobře a srozumitelně popsala, jak ten pád vypadal. Zdůrazňuji, že padal strnulý a nikoliv uvolněný jako většina dětí. Před očima se mi zjevuje živý obraz padajícího Matěje, slyším jeho pláč a na svém rameni cítím jeho hlavičku. Rozbrečím se.

“Chcete pauzu nebo se zvládnete uklidnit?“ ptá se soudkyně.

“Můžu pokračovat,“ nadechuju se zhluboka. Dušan mě osloví a háže mi papírové kapesníčky, abych si mohla otřít slzy a vysmrkat se.

Soudkyně pokračuje otázkami, jaká byla moje reakce na Matějův pád? Kdy jsem jeli do nemocnice? Co se dělo v nemocnici?

“A ta modřina?“ podívá se na mě soudkyně.

“Jaká modřina?“ zeptám se.

“Když se Matěj vrátil z nemocnice, měl na zápěstí modřinu,“ upřesňuje soudkyně.

Je to tady. Opravdu budeme řešit každou modřinu, kterou si Matěj udělá!

“Matěj strávil první noc na JIP v kovové postýlce,“ odpovídám. “Vzhledem k tomu, jak divoké spaní má, jak často sebou mele, je dost možné, že si modřinu udělal právě v té postýlce. Musel se rukou bouchnout o kovovou šprušli. Před hospitalizací žádné modřiny neměl.“

“Vyhledala jste psychologickou pomoc?“

“Ano.“

“Proč jste vyhledala pomoc psychologa?“

“Protože jsem z toho všeho, co se děje, ve stresu.“

“Z čeho máte stres?“

Ty vole, to je kráva!

“Nikdo mi nevěří. Všichni si myslí, že jsme musela Matějovi ublížit. To není pravda. Matěje miluju a nikdy bych mu neublížila. Nikdy!“

Padne otázka na můj termín porodu. Opět nerozumím, k čemu jim je datum. Jsem na rizikáči, moje tělo může začít rodit kdykoliv. A absolutně nechápu, proč se mě soudkyně ptá na výši rodičovského příspěvku. Všechny maminky dostáváme od státu stejné množství peněz.

“Váš manžel řekl, že jste nestandardní rodina. Co tím myslel?“

Co se zeptat manžela na to, jak to myslel? Než abych tady vymýšlela nějaké interpretace?

“Pravděpodobně tím myslel, že nemáme televizi, jako jiné rodiny.“

Další dotaz směřuje na majetkové poměry. Nejsem si jistá, co odpovědět, tak se podívám na Dušana.

“Ne,“ slyším od něj.

Soudkyně osloví Dušana a rázně ho napomíná, aby tohle už nedělal. “Stačí, že jsem vám strpěla, že jste své ženě hodil papírové kapesníčky. Ještě jednou zasáhnete do průběhu a vykážu vás ze síně!“

Soudkyně pokračuje mým směrem.

“Máte nějaká omezení?“

Spoustu, ale musím o nich taktně mlčet.

“Mám těhotenskou cukrovku.“

“Když Matěj spadl, vyskytovaly se v jeho blízkosti hračky?“ padne první otázka od státní zástupkyně.

“Nejsem si vědoma, že by se tam nějaké povalovaly.“

“Berere nějaké léky?“ druhá otázka státní zástupkyně.

“Ne. Jenom vitamíny pro těhotné.“

Na řadu s dotazováním přichází paní Menšíková. Dívám se na ni s prosbou v očích, ať nás zachrání.

“Považujete se za dobrou matku?“

“Snažím se být Matějovi tou nejlepší mámou.“

“Jak s Matějem trávíte čas?“

“Hraju si s ním, prohlížíme si knížky, čtu mu, povídám o tom, co ho zrovna zajímá, chodím s ním ven na hřiště.“

Můj výslech je u konce. Soudkyně protokoluje a já usedám na židli. Psychicky prázdná. Unavená. Vyšťavená. Přebírám do náruče Matěje. Dušan odchází do ohrádky.

“V tom zápise ohledně modřiny na zápěstí jste to uvedla jinak, než jak řekla moje žena,“ spustí Dušan bez vyzvání. Tuhnu. “Moje žena řekla, že se Matěj musel bouchnout o kovovou tyč postýlky, a tak si udělat modřinu.“

Koukám na Dušana jako na svatého. Upřímně občas mi to jeho věčné šťourání do detailů zvedá tlak, ale teď... Teď ho za to miluju! Miluju ho o to více, jak je všímavý a pozorný. Že sleduje, co se odehrává mezi ohrádkou a katedrou soudkyně. Děkuju za Dušana! Samotné protokolování a správnost výpovědí měla totiž sledovat naše advokátka. A ta tuhle podstatnou drobnost přehlédla.

Matěj se nudí a chce zkoumat. Už ho nebaví sedět na klíně, ač se ho snažím zabavit knížkou.

Soudkyně obrátí svou pozornost na mě.

“Opusťte i s dítětem soudní místnost,“ přikazuje mi.

Jasně, jako by se mě to tady netýkalo.

Odcházím s Matějem ven. Na chodbě je mnohem lepší vzduch než v soudní síni. Chladnější. Dýchatelnější. Procházím se s Matějem po chodbě a ukazuju mu osvětlení a ventilátory. Nemám ponětí o čase, jen vím, že celou chodbu procházím už popáté. Loudavým krokem. S jedním dítětem v náručí, s druhým ve svém břiše.

Zavržou dveře a ven vychází Dušan s advokátkou. Po nich paní Hrdličková. 

“Máme ten dohled?“ hned se ptám.

“Bylo jasný, že ho dostaneme,“ odpoví mi Dušan. A mně se zase hrnou slzy do očí.

“Uklidněte se,“ promluví paní Hrdličková. “Nic se přece neděje.“

“Vždyť máme nařízený soudní dohled,“ podívám se na paní Hrdličkovou nevěřícně. “A já za pár týdnů porodím druhé dítě!“

“Buďte ráda, že ten dohled máte. Je to pro dobro vás všech i vašeho druhýho dítěte!“

Nezmůžu se na slova. Rozhodně ne na taková, která bych mohla vyslovit nahlas. Stát pokračuje v šikaně a ještě se ohání, že je to pro naše dobro a mám být za to ráda.

“Paní Menšíková,“ otočím se na advokátku. “Jaký je váš odhad? Kdy se to ukončí s kriminálkou?“

“Dva měsíce. Nanejvýš.“

Dva měsíce. 

Za dva měsíce rodím.

A první kontrola OSPODu nařízená soudem vychází....

Na moje šestinedělí!