Klíčový důkaz

“Kde jsou?“ vrčím pro sebe a nervózně pokukuju po nástěnných hodinách. Už po šesté během pěti minut. A znovu! Devět hodin pryč. Nedokážu svůj pohled zastavit, ani se zaměstnat ničím jiným. Domácnost jsem perfektně uklidila den předtím. Je tak dokonale uklizená, že nevidím jedinou věc, která by potřebovala posunout o dva milimetry a natočit o sedmnáct stupňů doprava. Matěj sedí v obýváku na koberci, zkoumá dřevěné kostky a ještě nestihl rozházet všechny hračky a knížky. Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuju si smutný fakt. Takhle naše domácnost obvykle nevypadá. Všechno je srovnané, čisté a náš byt spíše připomíná hotelový pokoj.

Namlouvám sama sobě, když ze sociálky uvidí naklizenou domácnost a šťastné hrající dítě, že jim taky přijde zbytečné sledovat naši rodinu. Že jsou vážnější případy, kterým by se měli věnovat a řešit. Že jsme pro ně ztráta času. A čistá kuchyňská linka, srovnané dětské knížky a načechrané polštáře na gauči je o tom jistě přesvědčí. Přitom si uvědomuju, jaká je to blbost. Jak moje hlava blbne, protože se bojí už každé chybičky! Bojím se a klepu před jakýmkoliv dalším nařčením i názorem natolik, že jsem koupila i tu zpropadenou postel pro Matěje! Jen aby se téma postel uzavřelo a my měli pokoj. Ať si na sociálce myslí, že Matěj spí ve vlastní posteli. Ve skutečnosti ho nutit nehodlám. Nehodlám ho lámat jen proto, že stát má nějaké představy, jak by se děti obecně měly vychovávat. Zajímají mě potřeby vlastního dítěte, ne potřeby státu.

Domovní zvonek se rozdrnčí. Konečně! Osm minut po deváté hodině. Myšlenky se mi rozutečou a srdce divoce rozbuší. Buší takovou rychlostí, až se divím, že ještě nekolabuju. To jsou nervy! Matěje poleká zvuk zvonku. Poplašeně kouká a hledá bezpečí. Beru si jej k sobě a společně pouštíme sociální pracovnice do domu. Pootevřu bytové dveře a vyčkávám. Kroky z chodby zní zřetelněji a hlasitěji. Zahlédnu hlavu paní Hrdličkové i blonďaté vlasy kolegyně, jejíž hlas zaslechnu pouze při pozdravech. Snažím se usmívat. A modlím se, aby úsměv vypadal alespoň trochu uvolněně a nikoliv křečovitě. 

“Dobrý den,“ zdravím je ve dveřích. S pozdravem obě ženy vstupují k nám do bytu. Paní Hrdličková opět zkouší s Matějem navázat kontakt. Naštěstí Matěj se do ničeho jen tak nenechá natlačit a odvrácením hlavy dává jasně najevo, že o ně nemá zájem. Cestou do obýváku paní Hrdličková rychle okoukne byt a požádá mě, ať vysvleču Matěje do plenky. Je mi naprosto jasné, co tím sleduje. A tohle podezírání mi vůbec není příjemné, protože já taková máma nejsem a nikdy nechci být. Pociťuji to jako hořkou urážku. Ptám se sama sebe v duchu, jak poznají rozdíl mezi modřinou, která vznikne při hře a která při ublížení? Proč nekontrolují dítě zcela nahé, když může “dostat na zadek, že si týden nesedne“? Proč třeba Matějovi neprohlédnou důkladněji hlavu, zda mezi kudrnami se neskrývají boule nebo modřiny? Všechny tyhle i ostatní otázky zůstanou nevyřčené. Ať se tahle návštěva zbytečně neprotahuje.

“Pořídili jsme Matýskovi postel,“ řeknu. Přetahuju Matěji triko přes hlavu a sám mi ochotně nastavuje ruce do rukávů. Vidíš tu spolupráci, Hrdlo?! Týrané dítě, prosím! “Chcete ji vidět?“

“Určitě,“ souhlasí paní Hrdličková. “Co bychom neviděly, jako by nebylo.“

Otevírám dveře do ložnice. Je to jediná místnost v bytě, kde za poslední půl rok Dušan už třikrát přestavoval nábytek. Dětská dřevěná postel (160 × 80 cm) se zábranou proti pádu po celém obvodu stojí hned u stěny vedle dveří. Na ni navazuje naše manželská postel. V Matějově posteli leží jeho polštář, peřina a zelená háčkovaná chobotnice, kterou dostal od Nedoklubka, když se dopékal v inkubátoru na JIP nedonošenců.

“V pořádku,“ pronese paní Hrdličková.

“Hezký,“ promluví dokonce blondýna.

“Uvidíme se u soudu,“ rozloučí se paní Hrdličková ve dveřích. 

Zavírám za nimi dveře a okamžitě otevírám okna v celém bytě. A vím, že další hlášenou kontrolu z OSPODu už psychicky nezvládnu.

* * *

“Na zadek,“ slyším Dušanův hlas. Klečí za Matějem, který se vytahuje ke knihovně, aby vyházel knížky z polic. Jako obvykle. Je to ta nejlepší zábava. Dušan drží Matěje za boky a během pádu tlačí Matějův zadek k zemi. 

Dušan přišel se skvělým nápadem. Není v našich silách uhlídat každý Matějův pád, tak naučíme Matěje padat na zadek. Zatímco já Matěje sleduju a během pádu směřují k zemi první zadek, Dušan pády sám vyvolává. Trvá to už několik týdnů a vidíme pokroky. Přesto pořád mi v hlavě řádí strašák, když vidím Matěje ztratit stabilitu a jeho tělo padat k zemi. Ten moment, kratičký okamžik nejistoty, hrůzy, vnitřní paniky než dopadne...

Na zadek!

A pak se dostaví úleva. Viditelná. Hlasitá. Srdce mi znovu tluče a plíce se plní vzduchem. Kdykoliv jsem Matěje nestihla chytit, nervózně jsem mu co hodinu prohmatávala hlavu, jestli někde nemá měkkou bouli. Teď vidím, že se naučí padat jako ostatní děti. I že jednou vymizí můj děsivě šílený strach a já nechám Matěje svobodně se pohybovat. Být klukem, který potřebuje skákat a běhat a šplhat a taky padat. A jednoho dne si bude moct udělat modřiny, které nikdo nebude řešit! Věřím, že ten den přijde brzy.

Do soudu zbývají tři dny. Matěj spí po obědě v naší posteli. S vyšpuleným zadkem. Svou postel využívá jako další prostor ke hraní. A taky se z ní výborně vyhazují polštáře a peřina. Ale spát v ní nechce. Nenutím ho. Dostává na výběr a zatím si vybírá mou blízkost, teplo a tlukot srdce. Spí úplně natulený na můj levý bok a já čichám k jeho vlaskům. Voní. Už ne jako miminko. Tuhle vůni ztratil, nevím přesně kdy. Vytratila se? Vyvětrala? Už bych si na ni ani nevzpomněla. Často vzpomínám, když byl Matěj malý. Na první dny, kdy jsem za ním docházela na JIPku nedonošenců a bála se ho dotknout, abych mu neublížila ještě více. Na první dny, kdy jsme byli spolu na jednom pokoji a nemohla z něj spustit oči. Na první dny doma, kdy jsem se od něj nechtěla vzdálit ani do vedlejší místnosti. A zůstávám s ním i teď, když spí a já bych ten čas mohla využít jinak. Mohla, ale nechci.

Do ruky beru telefon a vidím ztracené volání. Pevná linka. Potichu vycházím z pokoje a volám zpátky. Na balkoně zahlédnu Dušana. Chodí tam a zpět s telefonem u ucha. Neslyším, co říká, pouze výšku jeho hlasu. Je rozhozený. Přes okno, které by potřebovalo umýt, se naše pohledy s Dušanem střetnou.

“Jo, volá vám,“ řekne Dušan u balkónových dveří. Otevře je a poví mi: “Dobrý, zavěs to.“

Ukončuju volání a vracím se do ložnice. S divným pocitem v žaludku. Něco se děje. A vůbec to není dobré.

Během pěti minut přijde Dušan. Nemusí nic říkat a vstávám z postele. Je to vážné.

“Máme znalecký posudek,“ oznámí. “Nedopadl dobře.“

Srdce se mi rozbuší a moje nitro se pomalu bortí.

“Poslal jsem ti ho právě na mail,“ dodá.

Stojím na místě, s telefonem v ruce a stahuju přílohu. 

Prohlížeč PDF na Disku

Otevřít

Mračím se na displej, než se dokument otevře. Osmnáct stran textu. Scrolluju záznamy o zahájení úkonů trestního řízení, přibráním soudního znalce, okopírovanými obálkami s červeným pruhem a poučením znalce, než konečně narážím na posudek.

Součástí posudku jsou další dokumenty. Zběžně pročítám podnět k prošetření OSPODem, zprávu z únorové kontroly, mou i Dušanovu výpověď na kriminální policii. Přeskakuju výpis ze zdravotní dokumentace během hospitalizace, stejně ho znám skoro nazpaměť. Co mě však udeří do očí, je lékařská zpráva sociální pracovnice z nemocnice. Krom popsání toho, co se opakuje napříč všemi stránkami, se ve zprávě vyskytuje v závorce poznámka, která ještě více rozbouří mou krev.

Po čas hospitalizace v naší nemocnici dítě prospívalo.

“Co je to za blbost?!“ mumlám si pro sebe. “Za pět dní přibral čtyřicet gramů a z nemocnice jsme ho odváželi s průjmem!“

Ještě se k tomuto vrátím a ověřím si to. Jsem skálopevně přesvědčená, že se nepletu. Že i po půl roce od hospitalizace si zrovna tohle pamatuju přesněji, než jak je to uvedeno tady. 

Samotný znalecký posudek včetně souhrnu otázek má dvě normostrany. Pročítám odpověď po odpovědi, které se z větší části skládají z okopírovaných informací z propouštěcí zprávy.

Odpověď na otázku ohledně možného vzniku poranění čtu několikrát. Ty tučným písmem zvýrazněné úseky se mi vrývají do paměti. A drásají mou duši mámy.

Zlomenina pravé kosti temenní, tak jak byla zjištěna u poškozeného, vznikla účinkem tupého násilí, které velkou intenzitou účinkovalo na temenní krajinu hlavy zprava.

Mechanizmus, který udává matka a otec, tedy pouhým pádem dítěte ve věku poškozeného, při pokusech o vzpřímenou polohu, nelze vznik tohoto poranění vysvětlit.

Srovnatelná poranění obvykle vznikají pádem z větší výše s prudkým dopadem hlavy na tvrdou podložku (pád ze stolu, pračky...), případně prudkým úderem tupým předmětem do oblasti hlavy. Uvedené poranění si tedy dítě nemohlo způsobit samo.

... je možno ze soudně lékařského hlediska posoudit toto poranění, pro jeho vlastní povahu, jako ublížení na zdraví.

Po tváři mi tečou slzy a ruka s telefonem se mi klepe. Posouvám palcem dokument na poslední stránku. Svítí z ní modré razítko soudního znalce s českým lvem a jeho podpis. Vracím se o dvě stránky zpět a čtu znovu. Stejný text, stejná slova, stejný závěr. Sedím na zemi, opřená o studené dveře lednice, ale moje nitro se propadá třemi patry až někam do sklepa. A ještě níž...

Ublížení na zdraví.

A někde v té temnotě se pomalu vykresluje vzpomínka, jak stojím v ordinaci pediatra, na klíně držím Matěje a moje slzy mu kapou do vlasů.

“Neřešte to,“ dívá se na mě doktor od svého stolu. V Matějově složce hledá jeden papír. “Děti padají. I moje děti padaly. Neznám nikoho, komu by dítě nespadlo.“

“Čekám na vyjádření znalce,“ hřbetem ruky si utírám slzy. 

“Z toho nemějte strach,“ uklidňuje mě. “Znalec obvykle vychází ze zprávy, kterou napíše pediatr. Tady to je.“

Do ruky mi podává papír se zprávou, kterou psal pro kriminální policii. Stojí v ní, že se řádně starám o Matěje. A taky že jsem citlivá a starostlivá matka.

“Děkuju,“ odvětím.

“Nemám se za co stydět, napsal jsem pravdu,“ řekne. “Opravdu to neřešte. Myslím si, že policie váš případ odloží.“

V celém znaleckém posudku hledám zprávu od pediatra. Nikde není. Nikde není ani zpráva z fyzioterapie. Proč jsou součástí oznamovací zprávy sociálních pracovnic? Jak je důležitá pro soudního znalce informace, že nás OSPOD vede v evidenci od 19.2.2020? Proč tady chybí zprávy od pediatra a z fyzioterapie?! Ty se psaly jen tak?

“Tohle je klíčový důkaz!“ bručím nahlas, abych si trochu ulevila. “Tahle fušeřina! Za tohle znalci berou patnáct tisíc?! Jen zkopírovat údaje z propouštěcí zprávy a napsat svůj názor! Jak může být brán jako klíčový důkaz názor člověka, který u toho nebyl a neviděl ten pád...?“

A najednou mi to dochází. Nikdo z doktorů a neurologického konzilia se nezeptal, jak ten pád vypadal. Popisovala jsem, co se stalo. Nikoliv pád! A je sakra rozdíl, jestli dítě spadne na zadek nebo rovnou na záda, na bok, na ruce, uvolněné nebo propnuté do luku. Do prdele! Neptal se pediatr nebo neurolog. Budiž! Ale neřeší to ani soudní znalec a přitom jeho názor je rozhodující!

Absurdní!