Z kopce dolů

“Nenechej se zviklat,“ radí mi Milan. Pracuje u policie. “Stává se, že mohou na tebe během výslechu vyvíjet tlak a vyhrožovat.“

Mračím se. “Nechápu."

“To znamená, že ti sami řeknou, aby ses přiznala," vysvětluje. “Když se přiznáš, dostaneš mírnější trest.“

“To se fakt děje?" ptám se. “Zní to jako z amerických filmů, kde si hrají na hodného a zlého poldu.“

“Běžná praxe,“ pokrčí Milan rameny.

To je něco na mé nervy! A nevím, čeho se bát dříve. Z jedné strany sociálka, z druhé strany kriminálka. Jako Skylla a Charybda. A každý ví, jak dopadl Odysseus, jeho posádka a loď po útoku těchto dvou stvůr. 

* * *

Dušanovi zvoní telefon. Představuje se celým jménem, takže nikdo z rodiny nebo kamarádů mu nevolá. Je mi jasné, kdo je na druhé straně. Zpomaluje se mi dech, omezuju hraní s Matějem, až ho vezmu do náruče a koukám na Dušana s telefonem u ucha. Více nedokážu. V mé hlavě je černé prázdno s mnoha otazníky a vykřičníky. Je tam strach. A taky zmatek. Z toho, co se děje. Po několika minutách Dušan zavěsí.

“Byla to policie,“ potvrdí mojí domněnku. “Termín výslechu je za dva týdny. V devět ráno. Nejdříve vyslechnou tebe, potom mě. Každý výslech je tak na hodinu.“

Nejtěžší je to čekání. Nekonečně dlouhé čekání. Všechno mi plyne pomaleji, dny se táhnou a noci jsou úmorné. Frekvence Matějova nočního kojení je pořád stejná - co hodinu vstávám. Naštěstí se u mě neobjevují zatím žádné těhotenské příznaky. Kdyby těhotenství probíhalo podobně jako u Matěje, špatně by mi bylo až od třetího měsíce. A třeba se mýlím. A třeba taky potratím. Může se to stát a to je i důvod, proč se neobjednávám ke gynekoložce. Kdybych totiž potratila, ať to pro mě není ještě těžší ztráta, kdybych to maličké viděla na ultrazvuku. Celá situace je pro mě obtížná. Stále bojuju s myšlenkou, že by nám mohli Matěje vzít. Že by ho vzali pryč, k cizím lidem, kteří by o Matějovi nic nevěděli a nedokázali se o něj postarat. Vůbec jen pomyšlení, že by mi Matěje, moje miminko, sebrali, mě sráží do temných psychických hlubin. A to vše kvůli jedné domněnce doktora, který měl léčit a nikoliv filozofovat.

Ne, nemůžou!

To není možné.

* * *

Svítí slunce, ale venku se pořád drží březnové chladno, když nasedáme do auta, abychom vyrazili na policejní stanici. Internetem se šíří zprávy o nakažlivém viru, ale moc to nesleduju. Musím se obhájit. Musím vysvětlit, že Matějův pád byla nešťastná náhoda. Nepochopitelná, ale nešťastná. A že jsem skvělá máma.

Dušan bere Matěje do náruče a já bednu s hračkami, ať se Matěj zabaví během našich výslechů. Ohlašujeme se na recepci a čekáme. Minuta. Dvě. Pět. Po deseti minutách přichází inspektorka Hermannová. Vysoká žena s vlasy do culíku. Nepůsobí na mě přísně, má příjemný obličej i hlas. Spíše ve mně vyvolává pocit ženy, která umí být empatická, ale dokáže si také nastavit hranice.

Vstupujeme do kanceláře se dvěma stoly a velkým prostorem, kam pokládám bednu s hračkami. Matěj chvíli kouká v novém prostředí. Mám jej u sebe, otevírám před ním krabici a vytahuju barevné plastové kelímky. To je jistota všech jistot. Matěj miluje skládání kelímků do sebe. Zase a znovu zní klapnutí kelímků o sebe.

“Než začneme s výslechem,“ oznámí inspektorka Hermannová zpoza počítače. “Obvyklý postup je následující. Zahájí se trestné řízení, kdy k posouzení úrazu přizvu soudního znalce. Toho sama najdu a zkontaktuju. Znalec bude mít dva měsíce na vypracování posudku.“

“Kdyby se znalec vyjádřil negativně, co by bylo potom?“ ptá se Dušan.

“To se vůbec nic špatného neděje,“ odpoví. “Kdyby posudek dopadl negativně, proběhne ještě jeden výslech, v němž upřesníte, co se stalo. Výpověď se znovu předá znalci na přepracování posudku. A kdyby opět posudek byl ve váš neprospěch, zahájilo by se trestné stíhání. Ale to už předbíhám. Nemyslím si, že by to došlo tak daleko.“

Dušan odchází z kanceláře na chodbu. Já s Matějem sedím na zemi, hraju si s ním a odpovídám na otázky. Jsou stejné jako v nemocnici. Mluvím o úrazu, jehož vážnosti nerozumím, vždyť spadl na zem. Pád jako mnoho jiných předtím. Vyprávím o návštěvě vinohradské nemocnice kvůli neprospívání, hospitalizaci v Thomayerově nemocnici i o úskalí předčasného porodu.

“Když Matěj ležel v postýlce na JIPce, přistoupila jsem k němu a omlouvala jsem se mu. Omlouvala jsem se mu jako v době, kdy ležel v inkubátoru, protože jsem ho nedokázala donosit do termínu porodu. Protože jsem mu nedala nejlepší start do života. Byl tak maličký, křehký, nevážil ani dvě kila. A potom, když ležel na JIPce, bolelo mě to. Pohled na vlastní dítě, které prodělalo tak hrozný úraz. Asi každou mámu bolí, když vidí své dítě, kterému se něco stalo nebo když ho něco bolí. Že to bolí i ostatní mámy?“

Inspektorka naslouchá trpělivě a zcela klidně. 

“Nikdy bych Matějovi neublížila. Je to moje vytoužené a vymodlené dítě a je naprosto úžasný. Ani moc neplakal jako miminko. Jen tehdy, když ho trápilo bříško, jinak ne.“

Povídám o tom, jak Matěj je jako nedonošené miminko sledovaný u neurologa a speciálně dochází na fyzioterapii, aby byl jeho vývoj v pořádku.

“Ve čtvrtém měsíci dostal jeden cvik z vojtovky na posílení břicha. Po měsíci už jej cvičit nemusel. Ale stejně s Matějem stále cvičím na velkém balónu, protože ho to baví. Chodila jsem s ním taky plavat do bazénu. To Matěje moc bavilo a vodu si užíval, jenže v prosinci se u něj objevil atopický ekzém a museli jsem návštěvu bazénu ukončit."

“Jaké máte doma zabezpečení?“ položí inspektorka Hermannová otázku.

“Elektrické zásuvky máme s dětskou záslepkou," říkám první, co mě napadne. “Sice byt máme nedávno po rekonstrukci, včetně nových rozvodů elektřiny, zásuvky jsou bezpečné i bez nich, ale já se cítím jistější. Taky čelo postele jsem polstrovala polštáři, aby se Matěj nebil do hlavy, když se v noci probudí a péruje na kolínkách. A samozřejmě od návratu z nemocnice má Matěj nonstop péči, aby už nespadl.“

Můj výslech je u konce. Inspektorka Hermannová mi podává papír s mou výpovědí k přečtení. Dost věcí zformulovala líp, než jak jsem je podala. A rovněž vidím, že něco z výslechu se do záznamu ani nedostalo. Podepisuju se na každý papír, jedna moje parafa přistane i na papíru ohledně mlčenlivosti. Střídám Dušana.

Sedím venku na lavici. Z kanceláře se ozývají hlasy, kterým by i šlo rozumět, kdybych se trochu snažila. Mohla bych zaslechnout, na co se inspektorka Dušana ptá a co Dušan odpovídá. Ale je mi to v tu chvíli naprosto jedno. Nechce se mi přemýšlet, chci utišit vlastní myšlenky.

Dušanův výslech trvá kratší dobu, než můj. Jsem ráda, jelikož Matěj začíná být velmi unavený a uspávám ho houpáním v nosítku.

“Hrozí, že nám seberete Matěje?“ pokládám ten hororový dotaz, který mě tíží na srdci, na duši i v mysli.

“To ani náhodou," řekne inspektorka a překvapeně na mě kouká. “Řeším případy, kde týrání dítěte je prokázáno. Váš případ to rozhodně není. Za mě vůbec nedám podnět k odebrání. Spíše bychom potřebovali více takových rodičů, jako jste vy.“

Tak přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Nějaké ujištění, že to takový průser není a že to dobře dopadne. Už brzy! A určitě i znalecký posudek bude dobrý.

“Na co se tě ptala?“ vyzvídám Dušana na cestě domů.

“Jaká jsi máma?“

“Co jsi odpověděl?“

“Že jsi nejlepší máma!“