První facka

“Váš syn se probouzí,“ slyším ženský hlas. “Můžete jít za ním.“ Otočím hlavu směrem ke dveřím a zaznamenám postavu ve dveřích. Se třemi a půl dioptriemi na dálku vidím pouze barevný flek. Nahmatám brýle na stolečku a vstávám z postele. Spala jsem hodinu. A pořád u mě přetrvává ten podivný pocit z nemocničního personálu. Koukají po mně. Sledují každý můj pohyb. Pořád. Nebyl to sen. Děje se to. I teď.

Šourám se dlouhou chodbou k oddělení JIP. Jen co zahlédnu Matěje, všechna únava ze mne padá. Jsem s ním! Čichám k jeho kudrnatým vláskům a beru si ho do náruče. Najednou i Matěj vypadá klidnější. Nikdy nebyl beze mne. Jak to pro něj jen musí být těžké! Se mnou mluví nemocniční personál, ale s ním? Asi těžko mu cokoliv vysvětlí. Radši na to nechci ani myslet!

Sedím u Matějovy postýlky a hraju si s ním, než na něj padne únava. Usíná mi na prse a opatrně jej pokládám zpátky do postýlky. Protože musím! Vracím se na pokoj a než stihnu dožvýkat poslední sousto rohlíku s tvarohem, otevírají se dveře. Futry projíždí kovová postýlka. Hnusně žlutá kovová postýlka a v ní sedí Matěj. Ihned jej vytahuju ven a choulím si ho v náručí. Šeptám mu slova, jak moc jej miluju, jak mi chyběl a také o tom, že už zůstaneme spolu. Povídám mu, jak mě to všechno mrzí a jak je pro mě těžké být bez něj. Tak těžké, že to nedokážu popsat beze slz. Je to můj uzlíček štěstí! Moje vymodlené nedonošené miminko.

Události včerejšího dne a večera mají vliv na Matějův denní spánek a celkový režim. Úplně rozházený. Než se všechno srovná, chvíli ti potrvá. Matěj spí v půlhodinových cyklech, potom se probouzí a v bdělém stavu vydrží nanejvýš hodinu. Nechávám si ho po celou dobu u sebe v posteli, tulím ho, mazlím a hlídám jeho spánek.

Do pokoje vstupuje vysoký doktor. Opravdu vysoký, sotva projde dveřmi. I on pokládá ty samé otázky, jako všichni. A moje odpovědi jsou pořád stejné.

Dovídám se, že prvních 48 hodin po pádu může být kritických, proto Matěj bude pozorovaný do neděle. I Matějova boule se časem vstřebá. Vlastně to není boule jako taková, ale hematom. Vyplavená tekutina. Otázky se často točí kolem pádu, jak se to doktor snaží pochopit.

“Tak asi zapomněl pod sebe dát ruce," pokrčí rameny doktor.

Jeho poznámky si nevšímám, ač mi není jasné, jak padající dítě zády napřed dokáže dát pod sebe ruce.

"Matěj spadl ještě v pátek,“ říkám doktorovi. “Na dětském koberci. Mohlo to mít vliv, že by se ta kost takhle dodatečně roztříštila?“

“Ne, to by nemělo vliv,“ v jeho obličeji se objeví letmý úsměv. “Roztříštila se po prvním pádu.“

“Jak se řeší taková zranění?“ zjišťuji. Matěj se batolí v mé blízkosti. “Lze pořídit nějakou ochrannou helmu, zatímco se to bude hojit?“

“To se domluvte se svým neurologem,“ odvětí. "Obecně se helmy nedoporučují, protože děti si na ně rychle zvyknou. Pak se sundají a děti padají mnohem více."

I když z dění v nemocnici a lidí kolem se mi svírá žaludek, pobyt zde přináší jedno pozitivum. Matěj jí. Po dlouhých dvou týdnech odmítání příkrmů ochotně otevírá pusu. Otáčím skleničku s ovocem, abych si přečetla složení. Kvalita, kterou bych nikdy nekoupila. Větší podíl, než ovocná složka, tvoří cukr, fruktóza a glukóza. Matějovi to chutná a v okamžiku, kdy potřebuju, aby zase začal nabírat hmotnost, neřeším přidaný cukr. Odpoledne přijíždí Dušan a přebírá starost o Matěje. Objevují dětskou hernu s mnoha bednami a krabicemi, v nichž se skvěle kramaří. A taky tatrovku, ve které se Matěj vozí, až hlasitě výská spokojeností.

V noci spí Matěj se mnou na jednolůžku. Tulím si ho k sobě, ale pořádně nespím. Vnímám každý Matějův pohyb. Přece jen tahle postel není uzpůsobena ke spánku s miminkem. Čelo postele je nízké a mezi postelí a stěnou jsem nacpala těhotenský polštář. Rovněž v noci chodí pravidelné kontroly. Měří Matějovi teplotu a svítí baterkou do očí. A pravidelně se trefují do okamžiku, kdy se Matěj dokojil nebo jsem ho uspala. Opravdu se těším, až pustí Matěje domů. Vyčerpává mě to tady. Psychicky i fyzicky.

V neděli mi doktor oznámí, že v pondělí bychom mohli už domů. Matějův neurologický nález je v pořádku. Jenže v pondělí se odjezd nekoná. Jen další kontroly, doktoři a doktorky se střídají a různě Matěje natahují, klepou kladívkem, zkoumají. Jsem ráda, že Dušan se stará o Matěje i dnes. Mně není dobře. Několikrát jsem zvracela a trpím na průjem. Asi se dostavily první těhotenské příznaky. Jestli mě tohle čeká ještě dva měsíce, asi se zblázním. Modlím se, aby Matěj v noci spal aspoň v dvouhodinových blocích. V devět večer přichází robustnější hnědovlasá neuroložka, v pořadí už asi desátá, a i ona provádí kontrolu. Všechno vysvětluje, když se jí doptávám na nález, kvůli kterému se provádělo CT, chvíli listuje papíry ve složce a nic nenachází.

“Všechno v pořádku," zní její verdikt.

Žádné další noční kontroly neprobíhají. Matěj spí překvapivě klidně, ale pro mě noc je dosti krušná. Nedokážu udržet obsah žaludku.

V úterý ráno před vizitou má průjem i Matěj. Výborně! Co zvládl nabrat za dva dny, je náhle pryč. Čím jsme se to tady nakazili?! Jen co zaklapnu víko od koše, otevřou se dveře a do pokoje vstupuje pouze část velké vizity. Zbývajících patnáct lidí zůstává stát venku na chodbě. Doktor, úplně jiný, potvrzuje, že je všechno v pořádku a mohou nás pustit domů.

Zatímco balím naše věci, dorazí Dušan. Už zbývá dobalit pár maličkostí, vzít propouštěcí zprávu a můžeme vyrazit, když se ozve klepání na dveře. Dovnitř vstupuje maličká paní a představuje se jménem.

“Doktorům se nepozdával způsob poranění hlavy,“ sdělí. “Takže jsem váš případ nahlásila na sociálku. V následujících dnech očekávejte kontrolu.“

Ty divné, sledující pohledy, které mě doslova analyzovaly, byly opravdu skutečné. Žádná domněnka, žádné vztahování, žádný pocit. Těžko se mi věří, že k nám má přijít kontrola z OSPODu, ale vzhledem k chování všech lidí v nemocnici mě to nepřekvapuje. Ještě se budeme soudit, ne? Napadá mě.

Paní se s námi baví o poměrech, práci, výši příjmu a shledává, že po téhle stránce je všechno v pořádku. “Jenom se přijdou podívat, jak to u vás vypadá. Je to jedna kontrola. Pracujete, bydlíte ve vlastním, dluhy nemáte, nemusíte se bát."

Dušan se s ní ještě baví. Nevím, o čem. Nevnímám to. Prioritou pro mě je rychle nakojit Matěje a vypadnout pryč. Pryč z Thomayerovy nemocnice a už nikdy se sem nevracet!

“Musela jsem to nahlásit,“ zakončí žena svůj monolog.