Druhá facka

Doma. Po čtyřech dnech jsem s Matějem v náručí překročila práh dveří. Až tady se dostavil pocit úlevy a klidu. Aspoň na chvíli. V hlavě mi pořád na pozadí vířila věta sociální pracovnice z nemocnice: “Očekávejte v nejbližších dnech kontrolu." Bylo úterý odpoledne.

“Myslím si, že přijdou příští týden,“ řekla jsem nahlas. I Dušan pochyboval, že by to stihli ještě tenhle týden.

Co se během takové kontroly z OSPODu děje? Co všechno budou kontrolovat? Podívají se do šatních skříní? Otevřou ledničku? Jak moc je pro ně důležitá uklizená domácnost? Co je ještě pro ně přijatelný provozní nepořádek a co už vnímají jako bordel? Kdo přijde? Chápající mladá paní? Nebo praxí pokřiveným pohledem stará bába? Mohou trvat na postýlce? Nechají si vysvětlit, že něco děláme jinak? Že chceme vychovávat Matěje jinak, než v jaké výchově jsme vyrůstali my a mnozí z naší generace?

Jedna otázka za druhou bombardovala mou představivost a můj strach se pomalu stupňoval. 

“Hlavně si pořádně ukliď," poradila mi kamarádka Beáta.

“Ráda bych,“ odpověděla jsem. “Buď pohlídám Matěje před pády nebo uklidím. Oboje zároveň nezvládnu.“

Další radu jsem už nedostala. Škoda.

Najednou jsem si vzpomněla, že moje menstruace se opozdila. Pořád nikde. Úplně se mi vymazalo z paměti, že jsem chtěla udělat další těhotenský test. Zatímco Dušan dohlížel na Matěje, čekala jsem na záchodě na výsledek testu. Druhá čárka se vybarvila okamžitě. Držela jsem test v rukou, koukala na dvě jasně růžové čárky a z úst mi vyšlo: “To je v prdeli!“ 

Dušan se radoval. Nahlas.

“To je skvělý! Budou mít k sobě opravdu blízko. Stanou se z nich parťáci. S mou sestrou jsme od sebe taky rok a půl, a dlouho jsme byli nerozluční. Se vším jsme se svěřovali, radili si a pomáhali...“

To je v prdeli! Znělo v mé hlavě. Stále. Tiše. Ta radost z těhotenství se nedostavovala. Když jsem poprvé zjistila, že jsem těhotná, hned jsem volala Dušanovi a taky jsem se chtěla objednat k doktorce, aby mi potvrdila těhotenství. Teď jsem rozpačitě koukala na Dušana a mlčela. Péče o Matěje, jako nedonošené miminko, byla náročná. Velmi náročná. Každou chvíli jsem kojila, nosila v šátku nebo v nosítku, Matěj zásadně spal na mně a v domácnosti jsem nebyla schopná udělat nic. Ani uvařit pro sebe oběd. Jak to všechno zvládnu, pokud i druhé dítě bude náročné na péči, kontakt, kojení a uspávání? Netuším! To je v prdeli!

Dušan si v práci zařídil okamžitý home-office a byl mi k ruce, když jsem se potřebovala postarat o sebe nebo se aspoň v klidu najíst. Uhlídat a jistit Matěje před pády mě vytěžovalo fyzicky i psychicky. Byla jsem v permanentním střehu, nejčastěji Matěji za zády s přichystanými rukama. Prožívala jsem vždycky hrůzu, když Matěj obcházel nábytek, nevyšel mu krůček a padal k zemi. Zase prohnutý do luku. Srdce mi šíleně tlouklo ještě několik minut poté, co jsem Matěje chytila a on zvesela pokračoval ve své průzkumné cestě napříč celým bytem.

Dva dny po našem návratu z nemocnice se rozezvučel zvonek. S Dušanem jsme se po sobě podívali. Zvedla jsem sluchátko a z druhé strany se ozval mladý ženský hlas. Jméno jsem přeslechla, ale zřetelně jsem slyšela: “Z orgánu sociálně-právní... Kontrola. Můžeme jít nahoru?“

“Sociálka," otočila jsem se k Dušanovi záhy, co jsem pustila kontrolu skrz domovní dveře.

Naslouchala jsem přibližujícím se krokům. S každých schodem byly blíž a blíž, až jsem zahlédla dvě mladé holky. Brunetka a blondýnka. Obě mladší než já. A pochybovala jsem, že by měly děti. Působily na mě dojmem absolventek rok dva po škole. Vstoupily dovnitř a nic si neodložily. Bundy a šály držely v rukou. Rovněž odmítly cokoliv k pití. Nahlédly do každé místnosti včetně koupelny a záchodu.

Vstoupily k nám do obýváku a usadily se. Já jsem zůstala s Matějem na zemi. Koukal na ně trochu poplašeně a spíše se držel v mé blízkosti. Zkoušela jsem ho rozptýlit hračkami.

Mluvila s námi jen jedna. Bruneta. Blondýna mlčela a rozhlížela se kolem.

“Nespadáte pode mně,“ pověděla bruneta a vytahovala z kabelky papíry a pero. “Jsem tady jen záskok za paní Hrdličkovou, která je momentálně nemocná. Příští týden by se už měla vrátit do práce a pak vás bude kontaktovat.“

Nejdříve se bruneta ptala na Matěje a zapisovala do papíru. Vyprávěla jsem. O předčasném porodu. O pravidelných kontrolách u neurologa. O fyzioterapii, kde Matěj cvičil. Mluvila jsem otevřeně. O problémech s příkrmy. O pádu. O návštěvě nemocnice kvůli neprospívání. O hospitalizaci v Thomayerově nemocnici.

A potom přišla řada otázek na nás. Zaměstnání. Výše příjmu. Výše rodičovského příspěvku. Majetek. Hypotéka. Dluhy. Užívání léků a omamných látek. Specializovaná léčba na psychiatrii. Vztahy s vlastními rodiči.

“Vím, že je to nepříjemné,“ řekla bruneta. “Můžete Matěje svléknout do plenky?“

Rozuměla jsem proč. Chápala jsem to. Ale jak sama řekla, příjemné mi to nebylo. Ani Dušanovi. A jediný, kdo tomu nerozuměl, byl Matěj.

“Tu modřinu na zápěstí si musel udělat v nemocnici, když spal v kovové postýlce,“ sdělila jsem. “Než byl Matěj hospitalizován, na ruce nic neměl. A ta druhá modřina na noze je po zavedení kanyly. Tady je ještě vidět vpich.“

Bruneta dopsala. Zavřela pero a podívala se na nás.

“Váš případ jsme ještě před touto kontrolou nahlásili na kriminální policii,“ oznámila. “Museli jsme.“

Jakoby do mě uhodil hrom a blesk. A taky meteor. A celá mléčná soustava. Seděla jsem a koukala na Matěje, než jsem si uvědomila, že jsem slyšela dobře. Museli jsme. Takhle to formulovala i sociální pracovnice v Thomayerově nemocnici. Museli jsme.

Zpráva mě úplně rozhodila. Vždyť to měla být jen kontrola, že je u nás všechno v pořádku! A je u nás všechno v pořádku! Samy to teď vidí! Matěj je spokojené dítě. Milujeme ho. Nikdo z nás mu přece neubližuje! To není možné! To je v prdeli!

Plakala jsem, zatímco moje mysl řvala. Vstala jsem, abych si uzřela slzy a vysmrkala se, a odcházela do kuchyně. Matěj se náhle rozbrečel a rychlými pohyby lezl přímo za mnou. Uklidnil se, když jsem jej zvedla ze země.

Tohle ti, můj maličký, nedokážu vůbec vysvětlit. Nevím, jak. Jakými slovy. Nevím.

Kontrola skončila. Bruneta s blondýnou vstaly a během cesty ke dveřím se oblékaly do bund.

“Na jak dlouho je to s kriminálkou?“ zeptala jsem se. “Na měsíc, dva?“

Blondýna zakroutila hlavou a poprvé promluvila: “Je to na mnoho měsíců.“