Prázdnota

 "To je dobře, že jste to neudělala," vyhrkne na mě advokát poté, co se mu svěřím s tím, jak jsem měla chuť hodit po státním zástupci židli. A je to poprvé, co se přestane usmívat. "Kdybyste to udělala, soudce by vás okamžitě odsoudil."

Oba čekáme na chodbě, než nás soudce zavolá zpátky do soudní síně. Vyžádal si pětiminutovou přestávku na rozmýšlení rozsudku. Tuším, že je rozhodnutý už nějakou dobu. Zaplavují mě podivné pocity.

"Pamatujete si, co jste mi řekl, když jsem byla u vás v květnu v kanceláři?" podívám se na advokáta.

"Ne," zakroutí hlavou.

"Že soudce musí za měsíc uzavřít určitý počet případů," odpovím. "A že nebude chtít dlouho řešit jeden pád dítěte. Podívejte, je srpen. Čtvrté jednání během tří měsíců a za pár minut se dovíme rozsudek.“

Najednou si uvědomuju, že je mi to jedno. Ani si nedokážu představit emoce, jakékoliv, které bych jinak cítila. Nejsou tam. Jediné, co opravdu chci, je konec soudu.

"Vážně škoda, že se ani jednou nedostavila státní zástupkyně," pokračuju. "Obviní mě, ale k soudu za sebe posílá náhradu. Ta ženská musí mít asi nějaký problém."

"Státní zástupkyně je krvelačná bestie," řekne advokát. Jeho pojmenování je trefné a výstižné. S jeho praxí se nemůžu divit. "Jsou lidé, kteří svou práci dělají dobře. Bohužel jsou i lidé, kteří svou práci nedělají dobře a neměli by ji vykonávat vůbec. A státní zástupkyně by tuhle práci neměla dělat."

Pokýváním hlavou souhlasím.

Otevřou se dveře soudní síně a s advokátem se vracíme dovnitř. Naproti se otevírají další dveře a nimi prochází mlaďoch. Dívá se někam před sebe. A mému pohledu se vyhýbá. Už při čtení mého závěrečného slova, zejména dvou pasáží, koukal všude možně, ale mně se do očí nepodíval. Za celou dobu soudního procesu se mi ani jednou nepodíval do očí. Blbec!

Sedáme si všichni na židle. Ruce si položím na stůl před sebe a propletu si prsty. Dýchám vědomě pomalu. Jako kdybych běžela třetí kilometr své trasy. Do kopce. Nepříjemně táhlého kopce, který působí dojmem rovinky. Dýchám a počítám si rytmus. Skoro jako teď. 

"Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl," slyším soudcův jasný hlas. Taky každý svůj nádech a výdech. A proudící krev ve spáncích.

"... obžalovaná se zprošťuje obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství ze dne 30. 4. 2021 pro jednání právně kvalifikované jako přečin ublížení na zdraví  z nedbalosti, jehož se měla dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, pravděpodobně dne 13. 2. 2020, jako matka poškozeného nezletilého nezajistila dostatečnou péči o něj, kdy nezletilému poškozenému z přesně nezjištěných příčin, nejspíše jeho nekoordinovaným samovolným pádem z přesně nezjištěného místa na podlahu v bytě, bylo způsobeno poranění lebky, a to tříštivá zlomenina pravé kosti temenní, charakteru víceúlomkovité - tříštivé - zlomeniny v zadní části lomné linie, pro které byl následně s časovým odstupem 24 hodin ošetřen v Thomayerově nemocnici v Praze 4 s hospitalizaci, a toto zranění lze ze soudně lékařského hlediska posoudit jako ublížení na zdraví s obvyklou dobou léčby a hojení po dobu 3 - 4 týdnů, neboť označený skutek není trestným činem."

Vrhnu pohled na mlaďocha a chtělo by se mi na něj zakřičet, jestli to slyšel. A jestli to slyšel zřetelně. Jasně. A stejně jako já.

Označený skutek není trestným činem!

Ale čumí někam jinam. Doufám, že můj propalující pohled cítí i na dálku.

Soudcův rozsudek nekončí. Pokračuje ve svém monologu dál, němž rovněž odůvodňuje své rozhodnutí. Do oficiálního závěru se dostává nejen nový závěr soudního znalce, ale také doslovné citace fyzioterapeutky, zejména dravé dítě a dítě kamikadze.

Tiše oceňuji důslednost soudce. I přesto, že v této nenáviděné soudní síni sedím počtvrté, uznávám, že to mělo smysl. Soudce se opravdu snažil, aby státní zastupitelství nedostalo prostor k odvolání. Aby se už neměli čeho chytnout. Nebo do něčeho rýpnout. Dochází mi, že možná i ze strany soudce bylo zbytečné žádat kopii karty z fyzioterapie, ale byl to jediný možný způsob, jak umlčet státního zástupce, jeho zástupkyni i Můru. Soudcův verdikt mě o tom přesvědčuje, protože se na celý případ dokázal jako jeden z mála z celého množství odborníků, doktorů a specialistů dívat i pohledem člověka.

"Z dokazování nevyplynulo nic, z čeho by bylo možné dovodit, že obžalovaná nějakým způsobem zanedbala své povinnosti. Soud shrnuje, že je objektivně nemožné ubránit od pádu malé dítě a předvídat, jestli spadne dopředu, dozadu, doprava nebo doleva. Toto není možné v silách žádného lidského jedince obzvláště za situace, kdy toto dítě se učí stát a následně chodit. Tím spíše pak byla situace komplikovanější pro obžalovanou za situace, kdy poškozený byl dítě s velmi nízkým pudem sebezáchovy a tendencím k propínání vzad. V dané situaci se jednalo o jeden z mnoha obdobných pádu poškozeného, kdy znalec potvrdil, že takový pád mohl být příčinou zranění, jak je podrobně popsal ve svém posudku. Pokud jde o skutečnost, že obžalovaná s poškozeným šla k lékařskému vyšetření až následující den, v tomto soud také nevidí zanedbání její povinnosti starat se o poškozeného."

Upřímně doufám, že se tento závěr vryje státnímu zástupci do paměti. A Můře taky. Až si ho přečte.

"Poškozený byl prvním dítětem obžalované. Obžalovaná uvedla, že poškozený se po pádu choval zcela standardně - nechal se utišit, jedl, hrál si, spal. Jedinou nestandardní skutečnosti byla boule na hlavě poškozeného. Obžalovaná však bouli vyfotila a poslala svému manželovi, který se pokusil vyhledat na internetu dostupné informace, jak by měli s obžalovanou v dané situaci dále postupovat. Až po společné konzultaci a skutečnosti, že poškozený se chová zcela standardně, se rozhodli, že se na bouli optají až následující den, kdy měli plánovanou návštěvu dětského lékaře. Soud proto uzavírá, že ani v tomto směru neshledává porušení či zanedbání žádné výchovné povinnosti obžalované. S ohledem na uvedené závěry soud rozhodl tak, že obžalovanou zprostil podané obžaloby, neboť není dána subjektivní stránka trestného činu, a skutek tak není v tomto případě trestným činem."

Stejný závěr učinila moje advokátka několik měsíců zpátky. A po třech měsících docházením k soudu jej slyším znovu. Vůbec k tomu nemuselo dojít. Nemusel se konat žádný soud!

"Vzdáváte se svého práva na odvolání?" zeptá se mě soudce.

Jak? Proč? 

"Když se ho nevzdáte, mohlo by se to zbytečně protahovat," šeptá ke mně advokát.

Svízelná situace, kdy mozek kalkuluje. Proč se soudce nejdříve nezeptal státního zástupce? Reagovala bych podle jeho odpovědi. Kdyby se totiž odvolal, případ by se poslal dál k přezkoumání a k dalším jednáním a... Takhle se musím rozhodnout. Okamžitě.

Chovej se tak, jako bys už dávno byla zproštěna.

Připomene mi na pozadí vnitřní hlas. Zvednu oči z lavice a podívám se na soudce.

"Ano," vyslovím nahlas.

Státní zástupce se svého práva na odvolání nevzdává. Nejsem překvapená. Spoléhám, že v celém rozsudku nenajdou jeden bod, u kterého by se mohli odvolat. Není tam. Není tam nic. NENÍ!

Soudce ukončuje svou řeč. S advokátem vstáváme ze židlí a míříme k východu. Cestou ke dveřím mě mine státní zástupce. Naposledy se na něj podívám. Ani teď při pozdravu se na mě nepodívá. Hnědýma očima se dívá před sebe a rychle mizí ze scény.

"Jemu ale muselo být trapně," mrkne na mě advokát u výtahu. "Ten byl rudej, že to bylo vidět i přes respirátor."

Souhlasím s ním. Celé soudní jednání byl trapas. Jeden obrovský a naprosto zbytečný dlouhotrvající trapas. Nemocnice. OSPODu. Kriminálky. Státní zástupkyně. Jindy bych se zasmála. Jenže mně do smíchu není. Nedokážu se usmát. Ani naznačit úsměv. Necítím radost. Úlevu. Smutek. Vztek. Naštvání. Necítím nic. Jenom nutkavou potřebu dostat se na vzduch. A dýchat. Bez respirátoru.

"Za jak dlouho mohu požádat o zrušení soudního dohledu?" zjišťuju, dokud moje mysl jede na adrenalinové vlně.

"Rozhodnutí nabyde právní moci do patnácti dnů, když se neodvolá státní zástupkyně," poví advokát. "Pak můžete zažádat o zrušení dohledu. Jestli mohu poradit, bylo by lepší, kdyby podnět na zrušení podal OSPOD. Nekonalo by se další stání. Soud by automaticky zrušil dohled. Zkuste se potom domluvit se sociální pracovnicí."

"Děkuji," řeknu a při pohledu do advokátové tváře ze mě najednou vypadne: "Já už vás nechci vidět."

Dívám se na něj a dochází mi význam slov, která jsem vyřkla nahlas. Nekontrolovatelně. V pomalu prosakující panice. V nepochopitelné obraně sebe sama.

"Neberte si to osobně, prosím," omlouvám se. Polévá mě vedro a stud.

"Já vám rozumím," usměje se a podává mi ruku. "Gratuluju vám k vítězství. Oslavte to. A taky si pořádně odpočiňte. Jeďte s rodinou někam na dovolenou, ať přijdete na jiné myšlenky."

Oslava. Odpočinek. Dovolená. Slova proplouvají mou myslí. A vzdalují se. Nejde mi si představit cokoliv z toho. Ani zhmotnit představu. Jsem unavená. Psychicky vyčerpaná. A chci zmizet. Co nejdál od Justičního areálu. Jeho brány. Chci za svými dětmi. Za Matýskem a Davídkem. Obejmout Dušana.

"Jak se v takových situacích lidé loučí?" zeptám se.

"Advokáti si říkají mezi sebou Nashledanou," pohotově odpoví. "Obvinění se loučí Sbohem."

"Nashledanou," zazní z mých úst. A taky z advokátových.

Nashledanou, protože dost možná se ještě s advokátem uvidíme. I když bych byla radši, kdybych ohledně zrušení dohledu už nemusela nikam chodit a mohlo se to ukončit bez nás.

Kráčím po chodníku do kopce. Kolmo zaparkována auta působí dojmem řady vojáků. Tiše a nehnutě. Nahlížím mezi paneláky a hledám správnou cestu. Z několika dlaždic, které dokážou potrápit za deštivého počasí. Zpoza rohu zahlédnu oplocené dětské hřiště. S prolézačkami a skluzavkou. A taky s pískovištěm. Zrychlím krok, když na hřišti vidím postavu Dušana. Všimne si mě a jde mi naproti. Tváří se ustaraně.

"Tak co?" vychrlí na mě.

"Zproštěna."

Jedna rychlá pusa.

"Mlaďoch si ponechal právo na odvolání. Já se ho vzdala. Mají patnáct dní na odvolání," líčím v rychlosti.

"Neodvolaj se," potvrdí mi Dušan a obejme mě.

Procházím brankou na hřiště. Matěj stojí u pískoviště a rukou boří bábovičky. Jednu za druhou, sotva je Lenka stíhá tvořit. A David ztrácí zájem o plastovou lopatku. Usměje se a svými batolecími krůčky míří ke mně.

Tady je svět v pořádku.