Poslední slovo

Vážený soude,

stojím tady už počtvrté, protože se stalo neštěstí. A je to i počtvrté, co jsem se musela vzdálit od svých dětí. Od Matějova pádu uběhlo 18 měsíců, kdy jsem žila v nekonečném strachu a hrůze, které se těžko popisují a které si málokdo dokáže představit. A bojím se pořád. Můj syn Matěj si rozbil lebku. Do teď tomu nerozumím a nechápu, vždyť spadl na podlahu a z vlastní výšky! V nemocnici jsme hledali pomoc, té jsme se dočkali, ale také oznámení na OSPOD. To, co mělo být pouhou jednou kontrolou naší domácnosti, se změnilo v pravidelné a neohlášené kontroly, které v srpnu 2020 jsme dostali nařízené i soudně. Nikdo z pediatrů, fyzioterapie, ani inspektorů kriminální policie nepředpokládal, že tento případ dojde tak daleko a já se postavím před soud. A přesto se tak stalo a já tady stojím jako obžalovaná, jako kriminálnice se šarlatovým písmenem na prsou. Jenže na rozdíl od Hester Prynnové mým cejchem není cizoložství, ale zanedbání péče o vlastní dítě. Přitom jsem milující a starostlivá máma, jak vyplývá i ze zpráv OSPODu. 

Jakýkoliv fyzický trest, byť výchovné plácnutí po zadku nebo pohlavek, pro mne znamená selhání rodiče. Dennodenně jsem svědkem, kdy rodič uhodí své dítě, kdy nezvládne situaci a dítě od něho utíká s hysterickým pláčem pryč. Protože se bojí vlastního rodiče! V takové výchově - cukru a biče - jsem vyrůstala i já. Taková výchova učí jediné - když mám sílu a moc, mohu si dovolovat na slabší, mohu jim ubližovat.

Moje výchova je v očích mnohých netradiční, alternativní. Zvolila jsem výchovu bezpodmínečné lásky a respektu, protože věřím, že dítě nelze rozmazlit láskou. Nevymezuju hranice zákazy, ale možnostmi, které se smí. Učím své děti něžnosti a laskavosti. Jsem s nimi, když se něco nového naučí. Jsem s nimi, když se radují. Jsem s nimi, když je něco bolí a trápí. Jsem s nimi, když se vztekají a potřebují pomoct zvládnout emoce. I v těhle chvílích jim říkám, jak moc je miluju. Obě moje děti jsou mým zrcadlem a ukazují mi moje chyby a nedostatky. Obě děti mi daly a dávají příležitost být lepším člověkem. Obě moje děti si mě vybraly za mámu z nějakého důvodu a jen ony znají tlukot mého srdce zevnitř. Nejsem dokonalá máma, nemám naklizenou domácnost, ani denně nevařím, krom rodičovského příspěvku nemám jiný příjem. Ale jsem máma, která své děti miluje ryzí láskou, věnuje se jim a respektuje je jako lidi, protože nimi jsou.

A stojím tady před soudem jako máma kriminálnice. Jako máma, které se zřekli vlastní rodiče, protože nešťastná událost a její následky pošpinily pověst rodiny. Ztratila jsem vlastní mámu a tátu, a Matěj s Davidem ztratili babičku a dědečka. Říkám si, že by se možná tohle nestalo, kdyby doktoři v nemocnici lépe formulovali otázky ohledně pádu. Možná by se tohle všechno nestalo, kdyby pracovnice z OSPODU nejdříve přišly na kontrolu a až poté rozhodly, zda případ ohlásí na policii. Možná bychom tady dnes nemuseli být, kdyby policie předala soudnímu znalci kompletní dokumentaci, a jeho znalecký posudek by býval zněl úplně jinak.

Stojím tady před soudem a čekám na rozsudek. Pokud mě soud shledá vinou, jenom stvrdí můj cejch mámy kriminálnice, která zanedbala péči o dítě. Jestli jsem opravdu zanedbala péči o dítě, zanedbala ji rovněž i většina rodičů, kterým dítě spadlo z náruče, z přebalovacího pultu, z postele, z učící věže nebo venku na hřišti, když jejich dítě spadlo z prolézačky nebo houpačky, zatímco oni seděli na lavičce a koukali do telefonu nebo se bavili s jinými rodiči. A z té většiny rodičů tady stojím já. Pokud mě soud shledá vinou, nesejde na uložení trestu, který může být jakýkoliv, protože můj trest trvá už 18 měsíců. Trestem jsou kontroly pracovnic z OSPODu, kdy musím Matěje svlékat do plenky a nemohu brát zřetel na jeho NE, a to jen proto, aby se přesvědčily, že Matěj nenese známky týrání. Trestem je ztráta soukromí ve vlastním bytě, kdy musím sociální pracovnice pustit dovnitř. Trestem je nedůvěra nemocnice a státu mé výpovědi, kdy jsem musela a musím opakovaně mluvit o tom, jak se Matějovi stal úraz. Trestem je tenhle soudní proces. A největším trestem je samotná vzpomínka na Matějův pád. Vzpomínka, která se mi už nikdy nevymaže z paměti. Vzpomínka, která mě hluboce bolí a bude bolet do konce mého života.

Stát chtěl chránit dítě, které bylo vytoužené, vymodlené a je milované od prvního okamžiku, kterému se věnuju, které je šťastné a spokojené. Stát chtěl chránit dítě, zatímco ohrožoval druhé dítě, které v té době ve mně rostlo. Stát chtěl chránit dítě, ale ubližoval celé rodině.

Je mi opravdu líto, jak Matěj spadl. Pořád přemýšlím, jestli bylo možné tomu pádu nějak zabránit. Byl to chvilkový okamžik, kdy se to událo. Zlomek vteřiny. Kdybych mohla vrátit čas, nehla bych se od Matěje ani na ten metr. Kdybych jen tušila, jaké fatální následky může způsobit jeden pád na podlahu, nikdy bych nedovolila, aby Matěj spadl. Teď už to vím. Mrzí mě to. Mrzí mě to, jak to jen milující mámu může mrzet. Protože ní pořád jsem a navždy zůstanu.

Pevně věřím, že rozhodnete spravedlivě s ohledem ke všem skutečnostem.